Ukrajinský dobrodružství začlo v Sobrancích, poslední městečko před hranicema. Nabrala mě dodávka s takovym užhorodskym čtyřicátníkem s podstatně mladší a hezčí buchtou. Těch 10km za hranice trvalo asi tak 4 hodiny přičemž skoro půlku z toho zabralo dostat se k čáře. Dodávka byla plná nějakejch matrací, kam se můj pingl sotva vešel, prvně jsme stavěli u nějakýho dědy na zahradě, tam vyložil několik z těch matrací, ve spěchu poklábosil s dědou, vyměnili si pár klobás a jelo se dál. Pak jsme přijeli až skoro k hranicům k nějaký plechový garáži, tam borec trubičkou přesál skoro veškerou naftu do kanďáků, který zůstaly v tý garáži (na UI je to o pár korun levnější), pak jsme nejeli k tý proklatý hranici, ale jelo se zpátky do vesnice k nějaký paní na dvorek, kde několik takovejch a taky místních nakupovalo ze spíže nějaký potraviny. Zavařeniny, konzervy atd. Fakt sranda, v životě jsem to neviděl. Nevim, jestli tam obcházeli daně, nebo co, netušim. Každopádně tady jsme nevykládali, ale nakupovali. Všecko šlo do kaslíků, pod sedačky a tak. Každej mluvil trošku jinak, všichni se domluvili nějakym mixem slovenštiny, ruštiny, ukrajinštiny, polštiny a co já vim čeho. Každopádně program na celý odpoledne, člověk si furt říkal, že mu to za těch opravdu pár korun pašeráctví toho nejnižšího levelu stojí. Na čáře jsem sehnal odvoz dál za Užhorod, ale musel jsem jet s tou dodávkou až za druhou čáru. Na čáře nás prohlíželi, prozkoumali všecky ty kočičí žrádla pod sedačkama, borec se potil a byl takle malej, snažil se to nějak uplatit, ale kašlali na něj. Dost celníků tam jezdilo v novejch mercedesech, takže na tyhle šulínky nebyli zvědaví. Ale projeli jsme a já si přestoupil do dalšího auta. To byl starej éčkovej Mercedes se třema Ukrajincema, jeden mluvil česky, jeden slovensky. Jeli jak prasata, pásat jsem se neměl, protože řídil nějakej oblíbenej policajt, takže nás nikdo neměl otravovat. Všichni furt se řehtali různejm vtipům, přičemž 50% těch vtipů bylo sexistickejch, zbytek byl o jejich chudý a zkorumpovaný zemi. Nakonec si řidič v Užhorodu vystoupil, předali si nějaký papíry o nějakym šméčku nejspíš zase a jelo se dál dalších 80km. Tam jsem stál v 10 večer při setmění na nějaký bus zastávce a za chvíli mě vskutku vzal jeden chlapík, kterej byl uplně klidnej a pohodovej a vyložil mě před Chustem, kde se krásně kempovalo u řeky Tisy.
Ráno jsem stopoval dál směr Dilove v horách. Začly mi zastavovat ty jejich maršrutky, ofiko i neofiko a všichni chtěli prachy. Třetí řidič, co mě bral, mi to řek až za jízdy, tak jsme se chvíli hádali, ale pak řek, no jo no, tak co mám dělat. A povídal, že Praga, Rumburk. Já jsem z Rumburka a z něj vylezlo, že v devadesátejch tam vedle na vesnici makal na rekonstrukci baziliky… Další z kapitoly náhodná setkání. No nakonec mě vzal jeden zubař, kterej jel kousek za Dilove nakoupit nějaký místí produkty a pak jel zase zpátky. Pán byl evidentně na výletě a tak mi udělal po cestě exkurzi se všim všudy (ačkoliv mluvil jako skoro všichni ostatní plus mínus ukrajinsky, takže jsem mu zas tolik nerozuměl) a ještě mi zaplatil flašku domácího vína, který jsem si kupoval. Nakonec jel zpátky a tak mě vysadil v Dilove, odkud jsem měl vyrazit do hor. Tam jsem potřeboval vyřídit u pohraničářů povolenku pro pohyb v pohraničním pásmu hor. Tak že mi s tím pomůže. Přirozeně pohraničáři nehodlali mluvit anglicky, takže se to relativně hodilo, protože on se fakt snažil, což se o nich říct nedá. Takže musim sepsat a vytisknout nějakej papír v Mukačevu. Řekl jsem to fakt ne, posílal jsem už předem rezervaci a nikam do Mukačeva nejedu. Tak že ten papír musim udělat tady. Ale vytisknout to u nich nejde. Takže na hotel. Tak jsme šli na hotel. Tam paní provozní hnedka na mě česky a že tam to nejde. Tak jsme šli já, zubař a provozní za její kámoškou domů. Tam byla paní s postiženou dcerou, tak mě nakonec nechali u dcery v pokoji, která nažhavila chloubu domu, nějakej fakt starej komp, a začla psát do uplně čistýho Word dokumentu ten papír, co jsme dostali jako předlohu – což ve skutečnosti byl stejnej dokument nějakejch jinejch turistů se všema jejich iniciálama a jen tak mi to dali, úřední tajemství asi nezájem. Tak to psala asi půl hodiny, pak zjistila, že se jí to nezdá a začla to psát znova. Po hodině už to bylo skoro hotový a vypadl proud. Tak znova. Nakonec jsme to zmákli, dostal jsem čaj, pišingr, nepřijali na oplátku nic. Mezitím jsem teda poslal už zubaře domů, protože mi to bylo fakt blbý a už mi stejně neměl jak pomoct. On by se rozdal. Papíry jsem vyřídil a šel za provozní na polívku. Ta tam měla nějakou fakt velkou snob párty, ale stejně mě posadila někam k baru a dala mi polívku a tak, ještě jsem mezitim měl u ní schovaný věci. Nakonec jsem to tam uzavřel a šel do krámu nakoupit nějaký jídlo a vyrazit. Vyšel jsem z krámu a lilo jak z konve. Tak tam čumim pod stříškou a nějakej bezďák se se mnou snaží vehementně rozprávět. Vedle stojí takovej líp vypadající chlapík, čumí na déšť a poslouchá, až začne na mě česky. Jsme se začli bavit, zbavil jsem se naštěstí bezďáka a chlápek mě relativně záhy pozval na štamprli vodky, že teda jako normálně nepije, ale že si se mnou jednoho, ale fakt jen jednoho dá. Zalezli jsme zpět do krámku, kde v rohu byly dva stolky, pár židlí, pult, umyvadlo, pár skleniček, talířků, prkýnko a nůž. Dali jsme si vodku, povídáme, prší. No, postupně se k nám připojily prodavačky, který neměly kšefty a s tim chlápkem se dobře znali. Jedna z nich taky vlastně mluvila česky. K vodce jsme měli vodu, nějaký čokoládový bonbóny a nakonec došlo i na špek s chlebem. Po pátý vodce a jednom pivku, kdy při každý vodce říkal že teda ještě jednu, tak mě vzal k němu domů, kde byla žena s děckem a připravenej domácí boršč. Pochutnal jsem si na naprosto bombovym domácim boršči, domácí slanině a nějakym suprovym sýru. Jedním z hlavních účelů tohoto pohoštění bylo taky vyplnění času, než v restauraci, kterou mi doporučil, dovařili tradiční vareniky, který mi mezitim objednal připravit. Tak přijel jeho kamarád, aby nás odvezl do restaurace, ačkoliv to byl opět jen asi kilometr, tam jsem se narval k prasknutí směšně levnejma výbornejma varenikama a přesunuli jsme se zpět do krámku, kde jsem měl věci a kde jsme to jako ještě neuzavřeli. Tam jsme dali ještě jednu vodku, zbytek slaniny a já se konečně rozloučil a vyrazil do hor. Bylo asi tak půl desátý večer, takže jsem akorát vyšel z vesnice, kde jsem už za tmy potkal takovejhle vyřazenej tančík a postavil stan.
V horách mi celkem dost pršelo. Potkal jsem skoro výhradně Ukrajince, s výjimkou jednoho Rusa a jednoho Bělorusa. Ale celkem oblíbená hřebenovka. Tu a tam mi někdo vnutil nějaký bonbóny na cestu a všichni říkali Hoverla? Moloděc. Sam? Moloděc. Autostop? Moloděc. Pohraničáři vskutku chodili se samopalama kontrolvat lidi, ale na jednom jejich srubu mě nechali přespat, když se mi narozdíl od ostatních nechtělo v dešti stavět stan. Na Hoverle jsem potkal bandu nějakejch 11tiletejch kluků s trenérem, nějaký házenkáři. Nahoře byla pěkná kosa a všude kolem hrozila bouřka, ale kluci byli v pohodě v trenkách. Začal jsem slejzat dolů stejnou cestou jako oni, ale o něco dřív a už jsem je pak neviděl, ale jak jsem začal slejzat, tak přišla pořádná bouřka a já letěl dolů schovat se do chaty po cestě. Jak dopadli oni, to nevim. Možná líp, protože jsem sešel z cesty a už jsem to nenašel a nakonec jsem ze ztratil já.
Druhej den jsem zabalil poslední kousek hřebenu a sešel nejkratší cestou dolů. Došel jsem do údolí k nějaký starý pile. Zjevně tam rozjížděj turismus, postavili tam nějakej hotýlek a jako všude po ukrajině mafie tam ve vojenskejch vozidlech drancuje lesy. Cesta opravdu jen pro těžkou techniku, to se u nás nevidí. Samozřejmě odpadky, skládky, to nikoho nezajímá. I v horách. 10km do vesnice jsem si prošel sám, nikdo mě nevzal. Ne že by tam byl nějakej supr provoz, asi tři auta a tak osm deset náklaďáků se dřevem. Z vesnice jsem stopoval do Lvova, kde jsem měl domluvenej CS na jednu noc a chtěl jsem si na doporučení známých město prohlídnout. Chytil jsem náklaďáček až do Ivano-Frankivska. X zastávek, hrozně pomalá cesta, protože ty cesty v tom Zakarpatí jsou fakt jenom pro tanky. Tam si dáš pás ne kvůli nehodě, ale abys nevylít ze sedačky, jaký to jsou rány přes ty jejich díry. Opírat si hlavu o dveře je jistota úrazu. Řekl jsem mu, že jedu na Lvov a tak že bych asi měl jet po okruhu IF a nebo někam na konec města, odkud se dobře stopuje. Říkal jo jo, tě vyhodim na dobrym místě. Samozřejmě místo toho zajel do města a vyhodil mě hned na začátku. Někdy v deset večer. Takže jsem sehnal žrádlo, prošel město a zakempil na trávě u nějakýho kostela, bylo to docela strašidelný, ale v pohodě.
Druhej den jsem došel k nějaký pumpě na hlavní směr Lvov a před začátkem si dal snídani. Mezitim mi to místo vyfoukla nějaká holka. Tak jsem jí oslovil a kupodivu uměla anglicky (to fakt neni jen tak na Ukrajině) a tak jsme stopovali spolu. Trvalo nám to hodinu a to říkala, že nikdy nečeká víc jak 15-20min, tak jsem se cejtil blbě, protože spěchala, ale nabídku rozdělit se nepřijala. Vzal nás kamion s arménskym šoférem. Bavili se rusky a bylo to fajn. Druhý auto jí vyhodilo před Lvovem na okruhu a mě odvezlo až přímo do mý ulice,furt tam bloudil, já tam byl stejně strašně brzo, tak mu říkám, ať mě vyhodí kdekoliv a já dojdu, ale on furt volal nějakejm známejm, ať ho navigujou. Přitom já měl před sebou mapu a věděl jsem přesně, kde jsme a kam jet, ale neposlouchal mě. Dokonce i stavěl a ptal se v trafikách. A to byl místní. Achjo. Můj hostitel dělal na letišti, takže uměl dobře anglicky, nebyl v nouzi a byl celkem světovej. Město bylo docela západní na jejich poměry, akorát bus byl hustej. Bus z padesátejch let, jízdenka stála 4Kč a platil se výhradně keš řidičovi a to tak, že všichni nastoupili a on se vydal na cestu. Pak mu všichni posílali keš po ostatních pasažérech a dokonce se posílal i keš nazpátek. A fungovalo to. Lidi si to nedávali do kapes a řidič si to asi nějak zvládal ohlídat, nebo nevim. Ještě jsem tam objevil „Beer Theathre“, kde měli takovýhle random flašky s Putinem. Ze Lvova už jsem dostopoval na hranice celkem v klidu a na čáře jsem přešel pěšky, dokonce silnice byla nerozbitá, takže celkem nuda.
Suma sumárum ale, stop na Ukrajině, teda hlavně na Zakarpatí, pro mě byl celkem silnej zážitek, rozhodně o dost větší dobrodružství a pohostinost na kilometr, než u nás v „normální“ Evropě, ačkoliv ty kilometry i tim ubíhaly časově pomaleji. Nelze než doporučit.
Tomáš Kozler
