Večer v Budapešti se nese v duchu utrácení tisíců forintů v pár hospodách a barech, nic o čem by byla potřeba se rozepisovat. Spíme v hostelu Zsofi’s house na Scent István Körút, číslo popisné 15. Ráno vstáváme kolem desáté dopoledne, jdeme se nasnídat do jedné z kaváren, kterými se to na hlavní třídě, na které se hostel nachází, jen hemží. Krátce nato vyjíždíme a máme před sebou necelých 400 km maďarsko srbských silnic. Zvlášť na ty srbské jsem zvědav, ale nakonec se nějaké výrazné překvapení nekoná. Dokonce jsou možná lepší než leckteré silnice v Čechách, což ale vlastně taky není kupodivu.
Kromě asi hodinové fronty na čáře Evropské Unie na čekání na razítko do pasu se větší zdržení nekoná. Parkujeme přímo před levným a vcelku vkusným hostelem s názvem New Hostel Belgrade na King Alexander Boulevard 66. Platíme za každého necelých sto korun na noc, vykládáme batožinu a vyrážíme prozkoumat zatím nikým z nás nepoznané město.
Hlavní město Srbska Bělehrad leží na soutoku dvou řek, Dunaje a Sávy. Přezdívá se tomu tady “Paříž Balkánu” což může znít reálně na hlavních promenádách, ale rozhodně ne, když zabočíte do malých uliček anebo když zabloudíte až na sídliště, to si člověk připadá spíš jako v Rusku. Kdo ale nebyl v Paříži, může si do této balkánské Paříže s chutí zajet. Můžete si sem zajet i když jste v Paříži byli desetkrát, pořád to bude dobrý. A tak se i my celý den procházíme městem, ochutnáváme všemožné druhy piva, které je tu celkem levné a i celkem chutné, například Jelen. Takovej českej Kozel. Postupně se přes všechny pouliční muzikanty u kterých se zastavujeme dostáváme až k místní pevnosti, která má jistě zajímavou historii, ale nám ve víru noci úspěšně uniká. Co nám ale neuniká je skvělá atmosféra, která všude na ulicích i v parcích panuje. Před branou pevnosti je několik basketbalových hřišť, kde trénují místní dorostenci. Je půl jedenácté večer, tak si sedáme na tribunu a dobrou hodinu sledujeme dobrý trénink. V tomto ohledu mě Bělehrad rozhodně nadchnul. Prostě to tu žije ve dne v noci a vypadá to, že většina jsou místní, což je vždycky fajn. Přemýšlíme co dál, chceme vyrazit na nějakou party, ale vždycky je těžký v neznámym městě najít něco kvalitního.
Vyrážíme na místní náplavku, King Alexander I Karadjordjevic Bank, kde to vypadá na největší komerci ve městě, ale co naplat v půl jedné ráno. Je to tu tak, že na řece je jedna “loď” vedle druhé a na každé je party. Dost z těchto lodí vypadá jako bordely, ale to nejspíš bude tou okázalou přesvětlenou grafikou. Nakonec zapadáme do jedné, kde je prý soukromá akce nějaké společnosti, ale mají jeden volný stůl tak se připojujeme… Na pohodlných gaučích na venkovní terase lodi s výhledem na citadelu trávíme poslední chvíle večera, samozřejmě s pivem. Posloucháme srbskou muziku a pozorujeme řeku, co víc si přát.
Ráno s bráchou vstáváme v osm, já se balím a vyrážim stopovat domů. Erika necháváme na hostelu spát a Prokop mě jde doprovodit na tramvajovou stanici Sava centar, která se nachází u jeho oblíbených brutalistických paneláků a zároveň u mojí dálníce směrem zpět na Budapešť. Místo dokonce není na Hitchwiki ani zaznačeno, ale mě přijde ideální. Je to prostě pumpa, která je přímo na silnici z města ve směru na Novi Sad, tedy na maďarskou hranici. A taky že jo, hned jak přijdu, vidím na konci pumpy dva kluky stopaře, tak se jdu pozdravit. Samožřejmě češi… Do pěti minut přichází další stopaři, dva poláci. Řikám klukům že se trhnu a jdu stopovat o párset metrů dál na krajnici, ale mimo pumpu, takže mám větší tok aut. Prd je mi to platný a za dvacet minut nic a tak se vracim na pumpu. Po cestě ještě nacházim srbskou SPZ, dobrej suvenýr.
Na pumpě dělám s klukama deal, já se budu ptát přímo na pumpě a oni budou stopovat na výjezdu a zakřičíme na sebe. Trvá to dalších asi dvacet minut a se svezením souhlasí kosovan v novém Golfu. Dá mi docela práci vysvětlit mu aby zastavil i klukům, když kolem nich jedeme, ale naštěstí se to podaří. Veze nás až do Novi Sadu a po cestě jede na max kosovskej rap, kterej si shazamuju (2po2 – Çka ka ftyra jem / THCF feat. COBY – IDEŠ ZA KANADU) a na oplátku pouštím něco z české tvorby, načež náš kosovský řidič uznale pokyvuje…
Jsme vysazeni na Lukoilu, což kluci komentují tím, že nám tu nikdo nezastaví, že je to ruská pumpa. Řikám si, co to je za blbost, ale kluci měli pravdu, na pumpu jezdí fakt málo lidí, zajímavý poučení. Tak je alespoň na oplátku zvu na Jelena, kecáme a rozdělujeme se. Na pumpě byl gruzínský kamion a tak jsem se hned šel zeptat kam jede… Po pár gruzínských frázích co si pamatuju mi sympatický děda slíbil, že pokud nic nestopnu do deseti do večera, hodí mě do Bratislavy, pojede totiž na noc. Takový osud mě doufám nepotká, ale nabídka je to vskutku velkorysá a já si jí vážím. Kluci se ptaj na pumpě těch co tankujou a já vyrážim bezostyšně do odstavného pruhu dálnice, který je tu dost široký, jsem přece v Srbsku ne? I tak stojím radši s respektem na travnatém pruhu vedle a mávám cedulí HU. Přijde mi to dost beznadějný a tak po očku sleduju kluky aby mi kdyžtak neujeli, na výjezd z pumpy to mám totiž jen pár metrů.
Po necelé půl hodině brzdí do odstavného pruhu sedmičkové BMW a v něm pilot soukromých letadel. Jede do Budapešti na letiště a já radostně nasedám. Pán umí obstojně anglicky a vypráví mi po cestě všemožné svoje historky z pilotování letadel. Začínal jako pilot v armádě, potom leta u komerčních aerolinek a teď má rok před povinným důchodem a létá soukromě. Hodina soukromého letu se prý pohybuje kolem 1000€. Před hranicí pán kontroluje na kterém přechodu budeme čekat nejkratší dobu. Jedeme na nějaký vedlejší a podle mého řidiče to vypadá na hodinu čekání. Uzavírám s ním docela riskantní dohodu: přechod přejdu pěšky a využiju hodinu na stopování. Když nic nestopnu, nabere mě zase on. Dopadlo to přesně podle naší dohody, za hodinu mě opět nabral můj řidič, pilot. Za to vedro a ty nervy co mě to stálo jsem si to mohl odpustit. Je kolem šesté odpoledne když dojíždíme do Budapešti a já začínám plánovat co dál. Ještě dnes jsem se chtěl dostat domů do Prahy, ale zároveň jsem chtěl stihnout lázně v Budapešti. Kompromis vyhrává, vyrážím do lázní Rudas a za pár stovek kupuju půlnoční Flixbus domů do Prahy. Za ten relax v lázních to prostě stojí.
Závěrem to tedy byl klasicky přestřelený víkend strávený v hlavních městech Maďarska a Srbska a parádní cesta mezi nimi na dva stopy. Stopování v Srbsku je evidentně zvykem, soudě z množství stopařů, které jsem po cestě potkal.
Šimon z redakce Stopujeme východ
