Po pár hektických týdnech shánění zbytků vybavení jako lano, mačky a cepíny máme snad vše… K naší vrcholové trojici ve složení já, brácha Prokop a slovenský zástupce naší expedice Palo, se nakonec připojuje ještě Janek, se kterým jsme v Gruzii byli už v roce 2016. Janek vrchol neplánuje, ale podpoří nás na cestě do base campu (BC) zvaném Betlemi Hut ve výšce 3650 m. n. m.
Cesta letadlem, odbavení výzbroje a přechod gruzínské hranice se všemi náležitostmi dnešní doby probíhají bez problémů. Na hezkém letišti v druhém největším městě Gruzie – Kutaisi pak už jen vybíráme hotovost z Revolut karty, kupujeme SIM kartu s 10GB dat za 150 kč a taky autobus do hlavního města Tbilisi za dalších 150 kč. Ceny jsou tedy lidové a my nasedáme na pětihodinovou jízdu celkem fajn, ale hlavně celkem prázdným autobusem. Po cestě řešíme ubytování – měli jsme rezervaci u Alexe ve FreeStyle hostelu, což jak naši čtenáři jistě vědí, je naše srdcovka. Jenže Alex píše, že se nakazili covidem a tak hledáme něco jiného… Nakonec přes Booking.com rezervujeme apartmán přímo u Liberty square, kde má autobus konečnou. Přijíždíme před desátou večer a tak je čas se rychle ubytovat a vyrazit do restaurace. Vše se daří a na stole už nám stojí tradiční pokrmy, jako Adžárské Chačapuri, hovězí polévka Charčo nebo plněné knedlíčky Chinkali. Výtečné gruzínské víno samozřejmě nesmí chybět. Po jídle jdeme ještě na krátkou procházku centrem města, které celkem žije jelikož pár dní před naším příjezdem byl zrušen zákaz vycházení po 23. hodině. Naše toulka netrvá dlouho, jsme unavení cestou a navíc zítra chceme dojet stopem do Stepatsmindy, což sice není daleko – jen asi 150 km, ale díky náročnému terénu zabere cesta někdy i pět hodin.
Stopem na sever Gruzie
Ráno vstáváme kolem desáté, balíme se a vyrážíme na snídani do nedalekého amerického fastfoodu Wendy’s. Něco před polednem sjedeme výtahem do nejnižšího patra obchoďáku na Liberty Square a jdeme do metra, které stojí jedno Lari (6,8 Kč k červenci 2021) a máme namířeno na stanici Didube, kde se nachází autobusové nádraží. V metru si ke mě přisedne děda a vyptává se kam jedeme a odkud jsme… Prý jestli u nás v čechách jsou povolené homosexuální svazky, říkám že nevím… On, že u nich ne, že gaye prý na Pride radikální gruzínci chodí mlátit. Ještě mi poví větu na rozloučenou… Dřív tu měli komunisty – jako my v Československu, no a teď tu mají lgbtq, prý je to nastejno… Toliko kultury z metra a vystupujeme na stanici Didube, autobusák zkušeně obcházíme a máme namířeno přes řeku směrem na výpadovku na Gori, Kutaisi, ale hlavně pro nás směr Vladikavkaz. Po cestě kupujeme plechovky piva Kazbegi, podle jehož etikety si kontrolujeme, že nápis co jsme si natiskli na trička máme správně.
Přicházíme na výpadovku, která už vypadá jaksi stopařsky a čujeme úspěch. Ten začíná rozdělením se po dvou a koupením dalšího piva, tentokrát české Plzně na pumpě Lukoil. Prokop s Palem malují ceduli a my s Jankem posedáváme na pumpě a z legrace stopujeme jen tak vsedě z lavičky, času máme dost a chceme si to užít.
Po nějaké době sezení jsme vypozorovali četné zelené autobusy jedoucí naším směrem… Vydáváme se tedy na zastávku (čti k ceduli) na dohled od nás a sympatický ind nám vysvětluje, že autobus jede naším směrem alespoň deset zastávek a že prý stojí jedno lari, jako metro. No nasedáme, ze dveří ještě děláme dlouhý nos na kluky a frčíme dál, směrem konec města.
První stop máme, sympatický gruzínec, který žije už asi 15 let v Paříži a má tam restauraci a dnes přiletěl do Tbilisi, jede do Gori… Říkám mu že je to ok, že si vyskočíme na odbočce na Kazbegi, která je po asi 30 kilometrech. Radši volá domů a ujišťuje se, že tamtudy opravdu jede. Jede, a my si tam vysedáme – merci beaucoup!
Jdeme tedy silnicí dál v našem směru, pro mě již známá místa, před dvěma lety jsme tu s Erikem stopovali na cestě zpět z hor. Zastavujeme po pár set metrech, já shazuju bágl, řikám mu dvacetikilová svině, protože vybavení na hory se na váze celkem nasčítá. Janek prohlašuje, že by rád stopl něco velkýho, ideálně SUV s klimatizací. Tak prej jo, Gruzie je země splněných přání – do patnácti minut máme celkem nový Mercedes. Pán, jehož jméno bylo natolik gruzínské, že jsem si ho vždy zapomněl napsat a bylo mi trapný se ptát po páté, nás veze kousek za město Pasanauri, což nám vyhovuje… Nechtěli jsme stopnout celou cestu tam, chtěli jsme ideálně někde zastavit. Mistr Giorgino (dejme tomu) je majitel raft kempu, kterých je podél řeky Aragvi, kolem které se cesta vine, celá řada. Projíždíme kolem historického hradu, pevnosti a kostela Ananuri ze třináctého století na který je vskutku majestátní pohled. Ještě majestátnější, přírodnější pohledy jsou ale před námi na pohoří Kavkazu a my se jich nemůžeme dočkat. Cestou Giorginovi říkáme, že bychom se rádi vykoupali a on, že super, že zajede přímo k němu do kempu. Tam je parádní přístup do řeky Aragvi a my si přes půl hodiny užíváme chladné řeky, krásných výhledů a pětadvaceti stupňů nad nulou.
Loučíme se s Giorginem a míříme zpět na silnici. Na sever, na hranici s Ruskem, do vesnice Stepatsminda vede jen jedna takže není co zkazit. Nicméně nikdo nestaví a tak se dáváme do pochodu. S Jankem jsme se dlouho neviděli a tak si máme co říct a do toho se kocháme krásami kolem. Po takové příjemné půlhodině chůze nám sám od sebe zastavuje pán, který má ve Stepatsmindě magazín (rusky obchod) a veze tovar z Tbilisi. Konečně mám příležitost potrénovat svoji ruštinu, kterou na Duolingu už nějaký ten pátek cvičim. Vyptávám se pána na život, na srovnání životní úrovně během vlády svazu a teď, mluvíme taky o alpinismu a vypráví mi o různých obětech hory Kazbeg, která je naším cílem. Zastavujeme u Travertine – minerálních vod, které zde prýští ze země a dá se tu zdarma nabrat výborná minerální voda. Na popud našeho řidiče zde kupujeme každý i půllitrovku domácího vína. Já bílé, Janek červené. Pak už se jen svezeme do centra našeho městěčka Stepatsminda, milý pán řidič obchodník nás vysazuje na “náměstí” a loučíme se gruzínským “Nachvandis”.
Vesnice Stepatsminda, 1740 m.n.m.
Kluci už nás čekají v Travellers Guest housu, který Prokop booknul. Po cestě k němu nám zastavuje taxi Lada Niva a její řidič na mě vehementně gestikuluje. Vysvětluju mu, že taxi nepotřebuju, že bydlim kousek. Pán na mě rusky řve, že jo, že bydlim u něho, že jsem čech a že můj brácha je u něho… Koukám na něj jak jako poznal, že jsem čech, ale co, má pravdu a podle všeho fakt bydlíme u něho. Tenhle pán, Vasilij, nám ještě otevře hodně dveří – je to totiž místní všeuměl a hlavně dobrý byznysmen. Doporučí nám restauraci, domluví lepší cenu v půjčovně expedičního vybavení a rovnou nás i druhý den sveze ke Gergetti church! Prostě vše k naší spokojenosti.
Po ubytování se tedy míříme na výbornou večeři do restaurace, která je vzdušnou čarou vzdálena jen pár kilometrů od hranice s Ruskou federací. Nikterak to neovlivňuje kvalitu jídla a vína zde podávaných, jen kolem jezdí spousta ruských kamionů. Po vydatné večeři míříme zpět k Vasilkovi, naposledy kontrolujeme zda máme na zítra vše, připravujeme seznam co ještě ráno dokoupit a jdeme brzo spát, čeká nás pořádný výstup.
Cesta vzhůru
Ráno budíček a zavtrak (snídaně) na osmou, potom už jen do obchodu pro chleba a nějaké poslední sladkosti na první den. Vodu nabereme u Gergeti church. Míříme ještě do půjčovny, kde Vasilko vyjednal cenu za artikl 6 lari, místo deseti u konkurence… To je sleva, kterou vítáme, a se vším vyřízeným už vyrážíme k pár kilometrů vzdálenému kostelu, ušetří nám to něco přes 400 výškových metrů prašnou cestou… Že bychom si dnes nastoupali málo se nebojíme.
U Gergetti church nabíráme vodu, děláme společnou fotku a vyrážíme. Prvním cílem je Alti hut, vzdálená 6 km a 850 výškových metrů. Naposledy když jsem tu byl, byla ještě ve výstavbě a tak jsem zvědav jak bude vypadat hotová. Po cestě nahoru se člověk každou chvíli otáčí a nemůže odolat tomu aby údolí s kostelem a horami znovu vyfotil, ten výhled za to prostě zas a znovu stojí. Cesta nám zabírá něco přes tři hodiny a stojíme u Alti hut s krásným výhledem na celé údolí. Chata je pěkná, je to parádní dřevěnice a dáváme si u ní oraz a malou svačinu. Jsme ve třech tisících nad mořem a náš cíl, basecamp Betlemi hut leží ještě o 650 výškových metrů výš.
Cesta k bývalé meteostanici vede kolem krásných vodopádů, které vznikají díky ledovci stejného jména jako níže položený kostel a pod ním vesnice. Máme po poledni a spíš se nikam neženeme, nechceme se udřít hned první den, máme toho před sebou hodně.
Zajímavé jsou také horniny, které se po cestě povalují, místy v nich jsou takové malé zlaté kostičky, jakoby Pyrit, nevím kde se to tam vzalo. Pokud někdo oboru znalý čte tento článek a má povědomí o místních horninách, rád se dozvím něco nového :-).
Přicházíme k moréně ledovce, po kterém se k basecampu jde ještě zhruba 1,5 km. Nasazujeme mačky a poprvé si na této expedici užíváme pohybu po ledu. Místy je v ledovci vymletá říčka od proudící vody a ačkoli je led celý hnědý, pokrytý prachem a hlínou, v místech kde špínu vymílá voda je úplně křišťálově čistý. Také se zde poprvé setkáváme s ledovcovými trhlinami, které jsou tady místy opravdu široké a je nutné je přeskočit. Výše v ledovci, tam kde už je pokryt sněhem, to tak jednoduché a zřejmé nebude, to nás ale teprve čeká…
Pozorujeme jednu celkem početnou skupinu, která se na pochod ledovcem vydává bez maček. Moc nechápeme důvod, zaprvé je to s nimi mnohem snazší a za druhé bezpečnější, protože hlavně zkraje nabírá ledovec celkem prudký spád a brzda o balvany na jeho začátku by nebyla měkká…
Přicházíme na konec cesty ledovcem a odbočujeme k basecampu, kde nás čeká poslední stoupák a budeme v cíli. Funíme, ale za chvíli jsme tam – konečně v dnešním cíli a taky na půli cesty k vysněnému vrcholu.
Betlemi Hut, 3650 m.n.m.
Vcházíme dovnitř, celkem silně už začíná fučet, obzvlášť na plató na kterém se BC nachází. Uvnitř Betlemi hut hledáme Johnnyho, slouží jako místní patrón, správce, šéf – jakkoli mu chcete říkat. Je to silnější chlapík s pořádným plnovousem a bodrou ruštinou. Vyřizujeme pozdravy od Vasilka, načež Johnny říká “á terrorist vasilij”, což jako popis našeho podhůrského domovníka sedí. Johnny nám vzápětí ukazuje šestilůžkový pokoj, na kterém si můžeme vybrat zda budeme na palandě nahoře či dole, načež odchází do svého “mountain guide headquarters” a dále se nám už nevěnuje. Na pokoji se seznamujeme s horským vůdcem Giorgim (teď už doopravdy), který miluje Prahu a obzvlášť hostinec U Dvou Koček v Rytířské ulici čili jsme rychle přátelé. Giorgi se pro nás později ukáže jako klíčová osoba co se týče předpovědi počasí a informací kdy vyrazit na summit push.
Večeříme poskrovnu, nikdo z nás paradoxně nemá tolik hlad, já se ještě odvažuji otevřít plechovku Plzně, kterou si táhnu ze Sparu dole ve vesnici… Bodne, ale mám celkem problém ji vypít, což se mi stalo naposledy tak v deseti letech. Zbytek Becherovky, který mám taky v batohu, moc nepřipadá v úvahu. Což o to, čas na oslavu by byl, ale energie je málo a pít už se nám nechce vůbec, radši vše oslavíme až pokud to dobře dopadne…
Celkem je v táboře odhadem stovka lidí. Nejčastěji asi gruzínci, ukrajici, poláci, my a pár dalších čechů. Dokonce je zde jeden horal s protézou nohy, kterého o dva dny později potkáme na cestě na vrchol. Zmohu se na to mu říct pouze “respect!”.
Zíta máme na plánu aklimatizaci a nějaký kratší aklimatizační výstup a trénink na laně s cepínem. Horší novina je, že náš operátor BeeLine zde nemá signál, takže co se týče předpovědi počasí, která je zde klíčová, jsme plně odkázaní na informace od ostatních, což je situace spíše nekomfortní. Čili pokud se chystáte na Kazbeg, kupte jinou simku než BeeLine.
Spát jdeme zhruba kolem deváté, desáté večer, dokonce i zapomínám jit ven a podívat se na hvězdy.
Aklimatizační výstup
Ráno se probouzíme ke smutné novině. Janek, který nám měl dělat vznešeně řečeno “BC support” nemůže spát, vadí mu výška a musí dolů. Prokop a Palo se tedy po snídani nabízí, že půjdou s ním alespoň pod ledovec a potom už to zvládne sám. Zatím stále není jasné kdy půjdeme nahoru a tak se loučíme, uvidíme se buď za dva, nebo tři dny… Hlavně dobře dojdi dolů kamaráde.
Potom co se kluci vrací a zůstáváme ve třech dáváme krátkou pauzu a vyrážíme do ledu. Předpověď prý hlásí déšť (čti sníh) a tak se snažíme být co nejrychlejší. Vyrážíme do svahu pokrytého sněhem a ledem hned nad BC a s rozběhem směrem dolů skáčeme do cepínů abychom procvičili situaci, která na ledovci může nastat. Potom už jen nalehko vyrážíme vstříc výšce čtyři tisíce po stezce, kterou se později chceme vydat na vrchol. Cestu značí kamenní mužíci, někdy jsou však velmi sporadičtí (například jen dva kameny na sobě) a tak se pár metrů poté co dosáhneme výšky čtyř tisíc lehce ztrácíme, ale naštěstí je za námi další aklimatizující se skupina, která na nás volá, že jdeme špatnou cestou. Za tohle pochybení jsme ale velmi rádi, pomůže nám v lepší orientaci se směrem na vrchol v příštích dnech.
Zatahuje se a my, spokojení, míříme dolů. U kříže, který je kousek nad BC, chytáme signál a tak píšeme domů našim blízkým, že jsme v pořádku..
Zpátky v BC se dozvídáme, že většina skupin bude na vrchol vystupovat již zítra – tedy vyrážet dnes kolem jedné ráno. Celkem nám to míchá s plány jelikož víme, že nemáme dostatečnou aklimatizaci a nikdo z nás zatím v pěti tisících nebyl a tak nevíme jak se budeme cítit a jestli to udýcháme. Сo se ale dá dělat, jinou šanci nemáme, den poté se má zase na pár dní zatáhnout a další summit day by připadal v úvahu až den předtím než máme letenku do Prahy. S tímhle rizikem jsme do toho šli a tak plánujeme vrchol na zítřejší den.
Zjišťujeme zásadní chybu – nemáme termosky. Ptáme se snad všech včetně Johnnyho, jestli se od někoho nedá zapůjčit, ale nikdo jich nemá nazbyt. Ve velkých výškách a v chladu, který zde panuje člověk nemůže pít ledovou vodu, promrzl by zevnitř a to nejlepší co by si mohl odnést je nachlazení… Ve hře jsou taky zápal plic, zánět průdušek, nebo při extrémní změně počasí i omrzliny…
Náš nouzový plán tedy je navařit si ráno (budíček 1:30) polovinu camelbagu a zředit ho studenou vodou (vlažná voda nám nakonec vydržela nečekaně dlouho). Každý si taky uvaříme a vypijeme litr čaje, abychom se zavodnili a prohřáli. Snad to takhle zvládneme. Pro jistotu se rozhodujeme přibalit do batohů JetBoil a kdyby bylo nejhůř, rozpustíme sníh na teplou vodu nebo čaj.
Kluci ještě před spaním navazují potřebné uzly (troje osmy a nespočet motýlků) na lano, za což jim patří obrovský dík, protože dělat to za stavu a na místě, kde jsme se později nacvakávali by chtěl jen blázen.
Summit day
Spíme, tedy se o to pokoušíme. Hlavou mi proudí myšlenky o ledovcových trhlinách, o umrzlých horolezcích v Himálajích, nebo o ztracené polce, jejíž podobizna stále visí na dveřích BC. Po pár hodinách převalování se vstává Giorgi a loučí se, že se uvidíme ve svahu. My vstáváme o hodinu a půl později a do batohů rveme jen to nejnutnější co na vrchol potřebujeme. S sebou nesu péřovou bundu, mačky, sedák, cepín, náhradní ponožky, 2 litry vlažné vody, 1 litr horkého čaje a nějaké sladké tyčinky a sušené maso. Brácha má s sebou navíc ještě GoPro a JetBoil s bombou. Na sobě mám jegrovo prádlo, lyžařské kalhoty, flízovou mikinu, lehkou péřovou bundu, starou membránu – zelenou The North Face bundu, dvoje rukavice, čepici, helmu a v rukou hole.
Před třetí ráno vyrážíme. Palo první, za ním Prokop a pak já. Pouštím si nahlas album Pavla Žalmana a šlapu. Cestu už máme ze včera nacvičenou a jde se celkem příjemně. Je chladno, odhadem něco pod nulou, sníh netaje a krásně se pod světlama našich čelovek blyští. V dálce před námi vidíme hada světýlek od skupin, které vyrazili dřív a vyšlapávají nám cestičku. Výškové metry nám celkem rychle ubíhají a už jsme na místě, kde jsme den předem končili aklimatizační výstup. Potkáváme se s dvěma poláky, snad jediná skupina kromě nás, která jde solo… Dnes jsme společně snídali a vůbec celkově jsme s nimi v BC strávili asi nejvíc času. Navazují se a nasazují mačky a tak se navazujeme na stejném místě. Nástup na ledovec začíná přímo nad námi.
Prvních pár kroků na laně v pořadí já (jsem nejlehčí, kdybych prošlápl trhlinu), Palo a Prokop vzadu. Ten nese zbytek lana schovaný v batohu.
Trvá to jen pár desítek kroků a přicházíme k otevřené trhlině, má necelý metr šířku. Dovnitř radši ani nekoukám a jen poslušně dozadu hlásím své: skáču! Hop a za pár kroků zastavuju, vynořili se u mě dva gruzínci – guide a jeho klientka, oba roztržené obočí a obličej trochu od krve. Prý spadli do trhliny kousek nad námi. Lano tam nechali, prý jim někdo z okolí pomohl nahoru… Jsou dost v šoku, těžko ze sebe soukají kloudné věty. Dlužno říct, že helmu jsem ani u jednoho neviděl, možná proto se tak potloukli… Mají namířeno dolů, naši pomoc prý nepotřebují, tak se loučíme… Setkáváme se už jen ve třech za první trhlinou a trochu rozdýcháváme jakési nemilé přivítání naší hory. Setkání s realitou. Za takovýhle připomínáček, že si musíme dávat majzla, jsme ale nakonec rádi.
Mimochodem z tohohle místa byl mimo jiné nádherný výhled zpět na zasněžené vrcholy a právě začalo vycházet slunce. Krása se střídá s utrpením.
Dotahujeme mačky a pochodujeme dál. Pár set metrů a opravdu narazíme na trhlinu, okolo které je řádně prošlapáno a kolem ní se válí lano. Nalevo od trhliny vede obrovský vyšlapaný oblouk, kterým se vydáváme.
Je to prostě pořád nahoru. Dlouhé, bílé, strmé nekonečno, které na obzoru střídá nekonečno modré. Krok sun krok se dostáváme výš a výš… Čím výš, tím častěji se potřebuju vydýchat. Někdy mi přijde, že se víc vydýchávám než jdu, tak snad je to jenom pocit. Vypadá to, že jsem z naší trojice nejpomalejší, tak alespoň, že jdu první i když ty za mnou to asi tolik netěší.
Svah se stává čím dál strmějším až dosahuje 40%. Zleva se přes obrovskou planinu otvírá výhled do ruské federace. Vlastně se v ní i nacházíme, cesta na vrchol prostě vede za oficiální hraniční čárou. Kousek před námi už je jakási křižovatka – zleva k nám vede cesta z ruska, po které jde pár desítek lidí. My přicházíme jakoby zprava odkud obcházíme kužel hory. Na vrchol vede cesta překvapivě nahoru. A tak po ní stoupáme společně s dalšími lidmi. Někteří jdou nahoru, někteří dolů. V jednu chvíli uhýbáme ze stopy trojici, která je celkem v tempu a má namířeno dolů. Jejich tempo není úplně ku prospěchu jejich bezpečnosti a pár metrů přede mnou se s nimi stopa utrhává a všichni naskakují na cepíny které mají v rukou. Naštěstí jedou odhadem jen pět metrů, ale kdyby to nezachytili, zřejmě by je čekala vízová kontrola v rusku. Sráz pod nimi je opravdu nekonečný.
Celkem mi z toho zamrazí a po pár desítkách dalších krocích, kdy vidím jak je svah stále strmější se začínám bát. Nedokážu si představit cestu dolů, pořád mi před očima jedou ty tři rozjetí horolezci a taky ty dva s obličejem od krve.
Sedáme a diskutujeme. Já sem docela podělanej, Palo je hotovej a nechce už udělat ani krok. Prokop chce jít, nebojí se a povzbuzuje nás. Palo říká svoje definitivní ne. Měli jsme špatnou (krátkou) aklimatizaci a nemůže dobře dýchat. Prokop mě přesvědčuje abychom šli a já ho nechci nechat jít samotnýho. Převazujeme se, podáváme ruce a už jen já a Prokop jdeme dál.
Zastavujeme dolů jdoucího rusa a ptáme se jaká je dál cesta. Prý už jen lepší, no kdo ví jestli je to pravda, ale strašně moc mě to uklidňuje a šlapeme dál. Za dalších zhruba 50 výškových metrů se dostáváme na finální plató v sedle pod oběma vrcholy Kazbegu. Tady posedává a popíjí čaj dobrá dvacítka lidí a všichni nás vítají. Podáváme ruce, chvilku povídáme a dostáváme tradiční ruské konfetky (sladkosti). Je odsud vidět na vrchol, na který už to je jen zrhuba 100 výškových metrů. Schazujeme zde batohy a zbytek lana si Prokop dává kolem ramen. Na vrchol vystoupíme nalehko. Bohužel nám nedošlo, že jsme v batozích zapomněli vlajku, ale to si máme uvědomit až ve výšce 5054 metrů nad mořem.
Vrchol Kazbegu, 5054 m.n.m.
Finální cesta na vrch nás stojí dost sil, trasa vede vyšlapanou serpentinou, a najíždí nám euforie, že to dokážeme. Co nám naopak dojíždí je Allianz pojištění, které platí pouze do 5000 metrů nad mořem, tak snad se nám nic nestane. Z půlky cesty od plató na vrch vidíme na Palka a máváme si.
A pak už je to tady, posledních pár kroků a je to tam! Vrchol! Já, brácha a kousek od nás ještě čtyři ukrajinci na svém vlastním vrcholu světa! Nádherný pocit a ještě nádhernější výhledy. Usedáme na sněhovou římsu vrcholu, kocháme se a děkujeme Bohu. Fotíme se (bez vlajky), fotíme ukrajince, oni fotí nás a nechce se nám věřit, že stojíme na naší první pětitisícovce! Tolik plánování a je hotovo! Bratři na vrcholu Kazbegu! Cesta nahoru nám zabrala přesně 8 hodin, je jedenáct dopoledne.
Jsme ale v půli cesty, teď ještě dolů. Přicházíme zpět na plató, bereme batohy a kramle. Šup dolu, mraky se stahujou a my se bojíme aby nás nechytla předpovídaná vánice ještě na ledovci. U Palka jsme raz dva, navazujeme se zpátky, rychle sdílíme pocity z vrcholu a šviháme dolu. Jde to děsně rychle. Metry, které jsme nahoru krájeli po centimetrech teď ubíhají jak nic. Jdeme celkem rychle, už chceme mít tu bílou masu za sebou. Předcházíme několik skupin a už jsme pod ledovcem, kde dáváme půl hodiny pauzu. Vaříme čaj z přilehlé louže průzračné vody a vydechujeme. Ze skály vlevo se neustále sype kamení a proto je třeba se pořád mít na pozoru.
Dál už nás čeká jen nerezový kříž zasazený ve skále a příchod zpět na Betlemi hut.
Zpátky do civilizace
Jsme total vyřízení, ale chůze dolů je tak uspokojující, jak nám včera napsal Janek po příchodu zpět do Stepatsmindy. Vážně je to včera? Přijde nám to jako celý týden, co jsme se rozloučili. Rozhodujeme se tedy dojít rovnou za ním, což znamená dalších 1500 metrů zklesat. Dnes už jich máme za sebou necelých jednou tolik – nahoru i dolů.
Vyrážíme, cesta z vrcholu do Betlemi zabrala skoro 4 hodiny, cesta zpět do vesnice zabere ještě jednou tolik. Čím níž sestupujeme tím víc se boříme do mlhy. Končí ledovec, dáváme mu naše sbohem.
V mlze se celkem hůř orientujeme a tak nám celou dobu přijde, že jdeme jinudy. Až tábořiště u Alti hut nás ujišťuje o správnosti cesty. Další záchytný bod je kamenná mohyla v sedle. Tentokrát od ní není vidět vůbec nic, jen hustá mlha. Do toho začalo krápat. Jsme vyřízení, a uplně durch. Ať už jsme dole!
Po cestě se spojujeme s Jankem a informujeme ho o našem úspěchu. Janek mezitím zařídil ubytování u Vasilka a zařídil taky, že nás ke kostelu opět někdo přijede vyzvednout! Díky!
Po nekončící cestě mokrou mlhou a rozblácenou stezkou plnou ovčích exkrementů konečně máme na dohled kostel! U něj nás prý čeká černá dodávka a taky že jo! V euforii do ní nasedáme, shazujeme bágly a umíráme.
Celkem jsme tento den šlapali 17 hodin, zdolali převýšení z 3650 (BC) až do 5054 m.n.m. a odtamtud zpět do 2170 m.n.m. Kilometr a půl výškových metrů nahoru, tři kilometry dolů.
Na pokoji dáváme vše sušit a trochu se zkulturňujeme. Jdeme do restaurace, musíme se odměnit. S velkýma očima si objednávám zase Čikirtmu a Chačapuri, ale ani jedno nezvládám dojíst. Dokonce ani to jejich hnusný točený pivo na který jsem se těšil nedopíjim…
Teď už se jen svalit do postele a vytuhnout. Ani jedno naštěstí nebyl problém.
Stop do Tbilisi a návrat domů
Ráno se budíme s našimi oteklými ksichty od vysokohorského slunce a jdeme na snídani. Sedí tam i čtyři gruzíni, kteří s sebou mají dvoulitrovku vína. Zvou nás na pár stakanů, povídáme, ukazujeme fotky a zbytek lahve nám darují na cestu… Moc hodní pánové.
Je to celkem masochistické, ale to už je tak trochu náš styl – v jedenáct dopoledne vyrážíme na stop zpět do Tbilisi. Zřejmě nám to vyčerpání z hory rychle otrnulo… Já s Jankem chytáme stop rychle, ob vesnici. Pak ještě jednou ob vesnici a potom už nám staví mladý pán, který jede až do Tbilisi – nádhera. Cesta příjemně ubíhá a pán toho moc nenapovídá až do chvíle, kdy si jde koupit cigarety a já se zeptám, jestli by mu nevadilo, že si koupím a otevřu pivo… To celkem rozpustí ledy a hned si vyprávíme o českém pivu a podobně. Pán se mě ptá kolik piv vypiju, tak říkám, že nejvíc v pátek. On, že proč, já protože začíná víkend. Ptám se jestli to mají v Gruzii jinak, načež odvětí pouze: everyday is friday in Georgia…
V Tbilisi se ubytováváme a čekáme ještě na kluky, společně pak vyrážíme na večeři, ale už cítíme, že se opět dostavuje únava. Poslední den trávíme flákáním se a odpočíváním, jelikož na víc se nezmůžeme. Nakonec kupujeme noční bus na letiště do Kutaisi, protože spoj do Prahy odlétá v šest ráno. Tak se tedy loučíme s Gruzií, úspěšně a radostně. Letíme si lízat rány domů.
Pokud jste dočetli až sem, můžete se za odměnu podívat na krátký film o našem výstupu…
Šimon z redakce Stopujeme východ
