Za dvě a půl hodiny se ocitáme v Larnace na Kypru, je tu o jednu hodinu víc. Do města se airport busem dostáváme až kolem jedenácté a tak kupujeme piva a hledáme místo na přespání. Po chvilce obhlíženi místních doků a pláže máme jasno. Na pláži jsou lehátka a tak není co řešit. Bereme si dvě do závětří, pijeme pivo, spíme. Přes noc je celkem kosa, něco kolem 8 stupňů, ale jak by řekl Bolek Polívka, to zaspíš.
Ráno se zahřívám rumem a během po pláži načež se mi ve foťáku zasekne film a já nemam náhradní. První úkol dnešního dne je tedy jasný. Co není jasné je, kam pojedeme pak, ale to sama cesta naplánuje. Hledáním místa, kde by prodávali filmy se seznamujeme s rodilou Kypřankou Irene Stylianou v jejím obchůdku Lomography Cyprus. Dáváme jí rum a ona nám filmy. Vyprávíme jí, že chceme stopovat, ale prý nám to nepůjde. Tak jí slibujeme, že v sobotu až se ze stopu vrátíme tak jí budeme vyprávět. Kolem poledního od Irene vyrážíme pěšky na výpadovku směrem na Nicósii. Tohle hlavní město je z Larnacy asi jen 50km daleko. Přicházíme na křižovatku a hned třetí auto nám přibržďuje. Za zmínku taky stojí, že na Kypru se jezdí vlevo. Veze nás milý pán, který má stejně staré děti jako jsem já, prý má dneska volno a jede na půl cesty do Nicósie. Kocháme se vlastně poprvé lehce kopcovitou kyperskou krajinou, která je spíše suchá, zato rozmanitá. Světlé, místy až bílé pahorky lemují olivovníky, citrusy a sem tam nějaký cihlový dům, či vesnička. Pán, který nás veze říká, že nás nakonec na půl cesty nemůže nechat, protože dneska stejně nemá nic na práci, tak nás hodí až do Nicósie, paráda! Jsme vysazeni přímo na hranici centra města, které je údajně obýváno přes 4500 let. Po nájezdu turků v roce 1974 je město, a vlastně celý ostrov rozdělen na dvě země. Kypr, který je součástí EU a Turecká republika severního Kypru, která je ovšem uznaná jen Tureckem. Překvapivě.
Historické centrum města je dokonalý kruh. Fakt, koukněte se na mapu, je to celkem zajímavý… O kousek větší část připadá turkům, kteří mají v půli města regulérní hranici s pasovou kontrolou, kde ovšem nedávají razítka. Po přechodu na druhou půli je člověk hned v jiném světě. Něco jako když na východním Slovensku přelezete na Ukrajinu. Prostě změna. Míříme k mešitě, která je přímo uprostřed kruhového centra. Je to v zásadě gotický kostel, jen mu upálili střechu a přistavěli dva minarety.
V Nicósii spát nechceme, nevíme kde a tak se rozhodujeme zamířit do města Girne (Kyréné) na severu Turecké republiky. Chodit k dálnici se nám nechce tak jdeme na bus. Nejdřív ale na kyperskou stranu, což je špatně, protože tyto dvě země mezi sebou autobusové spojení nemají. Jdeme tedy zpátky k turkům a platíme 2€ za svezení do 20km vzdáleného přímořského Girne. Po cestě překonáváme hory, které by stály za výšlap, ale není čas, snad příště. Jdeme na točenku do místní hospody. S alkoholem, oblékáním a celkově s islámem je to tu o dost benevolentnější než na pevnině Turecka.
Kolem půlnoci nám v hospodě dochází, že vlastně pořád nevíme kde spát, jen už je nám to trochu víc jedno. Pláž tu není, jen útesy. Zato je tu parkoviště a za ním menší loučka, sice mezi paneláky a se skládkou, ale nám to nevadí. To zaspíš. Necháváme batohy na místě, už je tma, a jdeme ještě na jedno. Až ráno se zasmějeme našemu kempu…
Když někdy budete v Girne, určitě zajděte do obchodu Tudors, je to turecká značka košil. My jsme nakoupili košile ve slevách po zhruba sto korunách. Je sobota a v 21:55 nám z Larnacy letí letadlo do Budapešti. Začínáme se tedy pomalu sunout na stop směrem nejdřív na Nicósii a potom na Larnacu. Do hlavního města nám do deseti minut staví starší pán. Výhodou je, že na obou částech Kypru lidé celkem obstojně umí anglicky. Druhou výhodou je, že když člověk umí azbuku, tak přečte 80% nápisů. K čemu vám to bude, to už je druhá věc.
Za zmínku na turecké straně hlavního města stojí bookshop s názvem Rüstem’s na Kyrenia street 24. Je to dvoupatrový antik dohromady s kavárnou, takovou věc jsem ještě neviděl a bylo to supr. V Nicósii na turecké straně ještě obědváme v bistru No:3 a pak už valíme do Evropy a jdeme asi 3km než nás nabere telefonující manažer firmy, která jako jediná na Kypru prodává hliník. Jsme vysazeni na půli cesty do Larnacy u cedule “No pedestrians on the road” a tak rozlepuji naše samolepky. Ani to nestíhám vyfotit když v tom staví zelené Vito s kontrabasem vzadu. Milá paní Nota s pejskem Rokym náz vezou až do Larnaky. Paní se mě ptá, jestli jsem novinář a tak s vyhlídkou něčeho dobrého říkám, že jo. Ona to tak možná je i trochu pravda… Nota říká, že pro svojí matku jede koupit tradiční sýr, Halloumi (čti chalumi) a že nám ukáže místní výrobnu. Halloumi je sýr z ovčího a kozího mléka a vyrábí se hlavně tady na Kypru. Chutná něco mezi Mozzarellou a Jadelem. Paní Nota toho koupí celý kýbl a nám každému dá jeden kus do batohu. Před prodejnou trháme ze stromu citrony a jede se dál. Prý jestli nespěcháme. Ani ne, pár hodin ještě máme. Prý že nám tedy ještě ukáže svou zahradu, která je jen 5 minut daleko. Ostatně všechno je slovy kypřanů vzdáleno 5 nebo 10 minut. Zahrada je krásná, paní pěstuje olivy a vyrábí z nich vlastní olej. Dostáváme menší pohoštění a frčíme do Larnacy. Jdeme rovnou, jak jsme slíbili k Irene do fotoobchodu a ukazujeme jí fotky, vyprávíme zážitky a dopíjíme naší lahev rumu. Kolem sedmé se setmí a na letiště nás odváží milý pán Lakis ze zmrzlinárny na pláži.
Kypr byl závěrem supr ostrov a i když jsme tu byli jen dva dny a moc jsme toho neviděli, myslím, že tu jsou moc milí lidé a vyrazil bych sem znovu prozkoumat západní a východní pobřeží, kde jsme vlastně vůbec nebyli.
Šimon z redakce Stopujeme východ
