Většina lidí si možná myslí, že za deset dní se toho moc stihnout nedá. Že člověk přece nemůže nic zažít. Je to právě naopak! Při závodu toho moc nenaspíte, ale stihnout se toho dá opravdu hodně. Organizátoři pro nás měli letos připravené opravdu vypečené výzvy! Ať už na checkpointech nebo výzvy denní či celozávodní (ty byly dobrovolné). My jsme letos jely bez většího plánování, ale s jasným cílem – jet za teplem. To jsme ještě netušily, jak moc velké teplo nás čeká. Na startu volíme strategii jít na opačný směr než všechny týmy a vyplácí se nám to. Na ceduli píšeme nápis PRYČ a nečekáme ani 15 minut a už jedeme z Prahy.
Protože jsme chtěly za teplem, míříme tedy na náš první zvolený checkpoint, který máme cestou a to městečko Krems v Rakousku. Cestou ještě plníme denní výzvu, která zní, udělat někomu radost a darovat mu kytku. Do Krems se dostáváme kolem 22 hodiny a vyrážíme plnit úkol – vymyslet nové využití pro kremžskou hořčici. Potkáváme další dva týmy, které už mají splněno a půjčují nám hořčici, kterou si Lenka maže na nohu jako depilační krém. (Nedoporučujeme zkoušet, není to úplně příjemné 😀 ). Jako důkaz natáčíme video a posíláme klukům na základnu. Zároveň plníme ještě speciální výzvu a to pozvat místní na drink Metaxy, kterou jsme dostaly na startu. Na pumpě potkáváme skupinku mladých a tak si s nimi připíjíme. Už je pozdě a začíná pršet a tak jdeme hledat místo na spaní. Nemáme stan, jen hamaky a tak hledáme něco se střechou. Noc strávíme v přístřešku u fotbalového hřiště v sadu. Ráno pořád prší a tak se vydáváme na kraj města stopovat pod most. Je neděle a tak je všude prázdno, ale asi po půl hodině nás nabírá první auto dne. Dnes se chceme dostat ke Slovinskému jezeru Bled, kde je další checkpoint na naší cestě za teplem.
Prší a tak je stopování obtížnější, nikomu se totiž nechce brát dva promočené batůžkáře. Než se dostaneme k Bledu, zažijeme cestou úplnou mlhu, bouřku při stopování na pumpě někde u Rakousko – Slovinských hranic a splníme další výzvu, když se naučíme dělat kafe v restauraci. Největší peckou dne ale bylo svezení se v Maserati. Ještě stihneme stopovat přímo na hranicích a kolem půlnoci se dostáváme konečně k Bledu. Jsme unavené a tak si věšíme hamaky a jdeme spát. Ráno přemýšlíme, jak se dostaneme na ostrůvek uprostřed jezera, abychom udělaly fotku s kostelíkem, který se tam nachází a splnily tak checkpoint. Kousek od nás je tréninkové středisko pro veslaře a mají tam motorový člun. Neváháme a jdeme se zeptat, jestli by nás nemohl někdo hodit na ostrov a zpátky. Trenér veslařů na nás trochu nevěřícně kouká, ale že teda jo. Super. Jedem s trenérem na ostrov, uděláme povinné foto a míříme zpátky na souš. A už zas pádíme na stopa. Je to závod a my máme před sebou dlouho cestu na chorvatský ostrov Korčula. Když si v jedné z chorvatských vesniček zkracujeme cestu na dálnici naším směrem, zastavuje u nás babča na kole. Ptá se nás, kam jdeme a jestli se u ní nechceme zastavit na kafe a něco k jídlu. S radostí přikyvujeme. Už jsme se chvíli pořádně nenajedly. Na závod si totiž můžete vzít jídlo jen na prvních 24 hodin a pak už je to na vás, jak si ho obstaráte. Od jednoho z řidičů jsme sice dostaly peníze a od jiného sušenky, ale pozvání na jídlo se prostě neodmítá. Po jídle vyrážíme na pumpu, která je na dálnici. Tam se nás ujímá kluk, který na pumpě pracuje, že nám prostě někoho, kdo nás vezme, sežene. Chodí od auta k autu a přesvědčuje řidiče. My jen nevěřícně zíráme a po chvíli nasedáme do auta směr Záhřeb. Na pumpě pár kiláků před Záhřebem vystupujeme a jdeme spát. Jsou asi 2 ráno. Než jsme se dostaly na Korčulu, stihly jsme se koupat ve vlastní šťávě na Makarské Riviéře, kde bylo snad 40 stupňů ve stínu a my stopovaly pod jediným stínem široko daleko. Naštěstí jsme stoply týpka, který nás vzal vykoupat se na pláž a cestou nás pozval na dvě piva. Jeho heslo „be happy, make love“ jsme cestou slyšely snad stokrát :D. Abychom se dostaly na ostrov Korčula, musely jsme si stopnout trajekt z města Orebič. Ani nemusíme chlápky, co řídí provoz aut na trajektu, dlouho přesvědčovat a už sedíme na lodi, úplně zdarma. Na Korčule máme za úkol naučit se rybařit od místních rybářů. Je už devět večer a tak přemýšlíme, že si dáme pauzu. K našemu štěstí se u nás za chvíli objeví rybář. Ptáme se, jestli si s ním můžeme zarybařit. Moc nám to nejde, ale úkol máme splněný a ještě stíháme poslední trajekt z ostrova na pevninu. Další den chceme projet celou Bosnu a Hercegovinu, až do městečka Brčko na další point. To co se nám ale stalo v Sarajevu, jsme opravdu nečekaly. Na 4 stopy se dostáváme na Sarajevskou dálnici a na pumpu na ní. To ještě netušíme, že je to dálnice duchů, protože na ní vůbec nikdo nestaví, a když, tak jede jen do Sarajeva a to nechceme. Ujímá se nás tam jeden zaměstnanec pumpy. Nejdříve nám přináší vodu s ledem, což je v tomhle vedru k nezaplacení, po chvíli nám přináší čerstvé koláčky a navrhuje nám, že v 18 hodin mu končí směna, a že můžeme jít spát k němu domů. Říkáme, že uvidíme, vždyť je to až za 3 hodiny. To už snad budeme jinde. Jaký omyl. Přijímáme jeho pozvání. Konečně se taky pořádně umyjeme :D. Navrhuje, že nám udělá prohlídku Sarajeva. Než se stačíme rozkoukat, už se procházíme nočníma uličkami Sarajeva a zanedlouho sedíme v jedné z restaurací a jíme čevapčiči v bramborové tortille. Lahůdka. Nabyté dojmy jdeme spát. Ráno nás čeká výborné kafe a hromada jídla na cestu. Veze nás na autobus, kde nám kupuje lístky do Mostaru a ještě nám dává trochu peněz, prý na kafe. Takovou pohostinnost jsme opravdu nečekaly. Loučíme se a sedáme do autobusu. V Mostaru panuje vedro jak v pekle a to jako naschvál je výzva pro dnešní den chodit celý den bos. No nic, z kartonu na stop se stává důležitá součást našeho přežití – podložka, na které při stopu na rozpáleném asfaltu stojíme. Do Brčka se svezeme hned prvním stopnutým autem. Rychle splnit úkol – vysvětlit místním, co znamená česky brčko a nechat si ho donést. Zvládáme to vcelku rychle a ještě stíháme s místní omladinou splnit další výzvu – udělat mírovou konferenci. Teď už hurá směr Maďarsko a Hortobágy. Překračujeme dlouhý most a už jsme zase v Chorvatsku. Nemáme na stopa moc štěstí a tak volíme trasu po větší dálnici přes Záhřeb. V noci se dostáváme na pumpu před Záhřebem. Oproti Bosně a Hercegovině je tu celkem zima a tak strávíme noc na pumě v uličce u záchodů. Brzo ráno vstáváme. Cestou na Chorvatsko – Maďarských hranicích jsme si stihly ještě stopnout úplně prázdný autobus! V noci na Maďarské pumpě se na nás řítí bouřka a silný vítr a tak opět trávíme noc na zemi na benzince, tentokrát v bufetu.
Do Hortobág se pak další den dostáváme celkem rychle na dva stopy. Teď už jen najít koně a svézt se na něm, to je totiž úkol na tomhle checkpointu. Po splnění se rozhodujeme jet směr Slovensko do malebné vesničky Čičmany. Cestou se stihneme zúčastnit svatby, stopnout si dvě holčiny ze Slovenska, které nás zásobují jídlem až do konce závodu. Stihneme si dát rozcvičku s holkama z taneční skupiny, plníme tak další výzvu – zacvičit si s alespoň 10 lidmi. Stopneme vysmáté týpky z Estonska, kteří slaví narozeniny jednoho z nich. Něco málo popijeme a při loučení na pumpě před Bratislavou dostáváme na cestu šampaňské. Na pumpu jezdí samá plná auta a tak jdeme spát. Jediné místo, kam si lze hamaky pověsit, jsou tyče na cvičení.
Cestou do Čičman ještě stihneme splnit jeden z dalších úkolů a to řídit stopnuté auto. Čičmany jsou krásná vesnička a my se stíháme i trochu pokochat. Ale opravdu jen chvíli. Chceme co nejrychleji splnit úkol na checkpointu – obléknout se do místního kroje. Máme informaci, že už tu bylo spousta týmů a místní z toho nejsou zrovna nadšení a tak úkol plníme tak na půl. Fotíme se v ceduli, kam se strčí hlava a vypadáte jako oblečení v kroji. Lepší než nic. Opouštíme vesnici a jdeme stopovat. Taky je třeba říci, že tento den plníme výzvu Yes man – tedy, že na všechny otázky musíme odpovídat ANO. Zatím den probíhal vcelku v pohodě, ale pak přišla smršť a nejlepší den v závodu. Stopneme si úplně boží lidi. Začíná to nevině. Povídáme si o závodě a o tom, co nás čeká. A pak to začne. „Hodíme Vás na dobrou silnici, ale cestou se potřebujeme někde stavit, souhlasíte? ANO. Dáte si něco k jídlu? ANO. Dáte si pivo? ANO. Dáte si slivovici? ANO. Dáte si ještě? ANO…..Sice jsme skončily jinde, než jsme plánovaly, ale luxusně jsme se najedly a napily :D. A ještě nám pomohly s dalšíma výzvama – vyfotit se se starostou, svézt se v elektromobilu a udělat reportáž. Tu jsme mimochodem udělaly s pánem, který sbírá starožitnosti a má plný dům různých věcí. Od obrazů, mečů až po různé pistole. A protože pořád plníme výzvu, kdy na vše musíme říkat ANO, dostáváme další nálož slivovice. S těmahle super lidma se loučíme a vydáváme se na stop. Jsme kousek od českých hranic, ale úplně mimo hlavní tah. Tak se posuneme jen malinko a jdeme spát. Tentokrát na fotbalové hřiště.
Protože do konce závodu zbývá už jen den a půl a další checkpoint je daleko, rozhodujeme se vyrazit směr Praha a splnit cestou, co nejvíce celozávodních výzev. Dostáváme se do Jihlavy a rozhodujeme se zkusit splnit úkol – stopnout si letadlo. Vyrážíme tedy směr Jihlavské letiště. Nacházíme tu partu pilotů, kteří mají oslavu. Říkáme jim jaká je naše situace a jestli by nás nemohli hodit letadlem někam k Praze. Po chvíli se rozhodují, že teda jo. Jenže když už sedíme v letadle, tak se něco porouchá a letadlo nenastartuje. No nic. Piloti nám děkují, že jsme je vlastně zachránily. Kdyby odstartovali, mohlo se letadlo porouchat během letu. A tak dostáváme pivo a buřty z grilu. Dneska spíme na letišti. Další den se rozhodujeme splnit poslední výzvu – nechat si udělat permanentní tetování. K naší radosti jsou v tetovacím salonu Royal family samí super lidi a tatér Radek se nás ujímá. Hurá, máme tetování!!! Jsou skoro dvě hodiny a do dvou se počítají body. Tak rychle posíláme důkaz s tetováním. Splněno a teď už se jen do 17 hod. dostat do cíle na pražskou Náplavku, abychom nebyly diskvalifikované. Vybíháme ze salonu a zuřivě stopujeme. Po chvíli nám staví pán, který je úplně super a veze nás až na Náplavku. Jsme v cíli a dokonce včas!
A jak jsme celkem dopadly? Za deset dní jsme nastopovaly 3 264 kilometrů, projely 6 zemí, splnily 6 Checkpointů a spoustu dalších výzev a přitom neutratily ani korunu ze svých peněz. Lowcost Race je závod, při kterém poznáte spoustu super lidí, nasbíráte nespočet zážitků a naučíte se, že všechno se dá zmáknout. Někdy je to náročné, ale rozhodně to stojí za to!!! Lowcost Race je super závod!!!
Verča a Lenka
