S Karin jsme přiletěli na letiště Glasgow Preswick, které je necelou hodinu cesty od Glasgow. Stopem z letiště jsme ale v centru byly dokonce rychleji než lidi čekající na autobus. Vzala nás Sharon, která kvůli nám musela přeorganizovat celé auto, udělala nám prohlídku celého města a zavezla nás do nejzapadlejší a nejútulnější čajovny v Glasgow. Sharon je jedna z těch skotek, který je prakticky nemožný přerušit a když si myslíte, že nastane trapný ticho, vytáhne z rukávu další zábavnou historku. Pracovala v terapeutickým studiu (http://www.soul-therapy.co.uk/) a dokonce jsme si vyměnily e-mailový adresy, takže jsme pořád v kontaktu. Pokud máte navíc štěstí na super auto jako je tohle, máte vyhráno.
V Glasgow jsme se přes couchsurfing ubytovaly u Kurda Mohammeda, který kvůli nám spal dvě noci na zemi, přenechal nám svou královsky velkou postel a přichystal nám obří večeři, která by nám bývala stačila snad na týden. Po dni a půl stráveném v živém Glasgow jsme výjimečně busem dojely do Aviemore, malého městečka v Cairngormském národním parku. Jako dopravní prostředek jsme tentokrát zvolily autobus jednak proto, že dostopovat do Aviemore by byl fakt trochu oříšek, ale především proto, že už nás trochu tlačil čas. V Aviemore totiž začínala naše letní brigáda, kterou jsem pro sebe a Karin zařídila. Šlo o „fairtradový“ pojízdný obchod s nepálským zbožím, který současně působil na zhruba deseti místech ve Skotsku, Walesu a Lake District a zhruba po deseti dnech se přemístil do jiného města. Díky tomu jsme obě měly možnost vidět spousta menších (a o to krásnějších) skotských městeček a vesniček, ale naše cesty se v Aviemore taky musely rozdělit a stopovala jsem dál už jenom sama. Ze všech svých stopovacích zkušeností musím říct, že stopovat ve třech je samozřejmě nejtěžší (ale občas nejzábavnější), stopovat jako holka a kluk je občas složitý, ale zato nejbezpečnější. Stopovat jako dvě holky je asi nejsnazší, stopovat jako samotná holka je snadný taky, ale co si budeme povídat, nese to s sebou svá rizika.
Já jsem začala ve Findhornu, malém hippie městečku na severovýchodě Skotska. Odtud jsem ve volných chvilkách dostopovala do Inverness, do Forresu a na jihovýchod Skotska do Aberdeenu. V Aberdeenu jsem narazila na univerzitního profesora, jemuž nepřijela neteř, a tak mi přenechal hostelový pokoj, který pro ni zamluvil. Navíc mě ještě vzal do whiskey baru, protože žít ve Skotsku a neznat rozdíl mezi jednotlivými whiskey je prostě hřích. U Aberdeenu jsem se ještě sešla s Pavlem, čechem žijícím ve Skotsku a nadšeným cestovatelem, kterej mi ukázal východní pobřeží Skotska a nechal přenocovat u sebe v karavanu. S Pavlem jsme se shodou náhod loni na podzim potkali dokonce v Nepálu – a pak že svět není malej ☺. Stopem zpátky mě vzal chlápek z Perthu, kterej si udělal i zajížďku, aby mi zrovna tuhle část Skotska ukázal. Koupil mi na cestu oběd a odvezl mě až přímo před práci, takže na nepohostinnost si rozhodně nemůžu stěžovat.
Další stop jsem potom podnikla skrz Stirling do Edinburgu, což jsem stihla asi o půl hodiny rychleji než bych jela busem. Po cestě jsem rozdávala nepálský kalendáře a ačkoliv už si bohužel nepamatuju, kdo všechno mě tehdy vezl, moc dobře si vzpomínám na skotskýho farmáře, který mě vzal asi padesát kilometrů směrem k Edinburghu. Vyprávěl, že jako mladej prostopoval snad celou Evropu, ale že v určitým věku prostě dospěl k tomu, že doma je doma, koupil si statek a farmu a je šťastnej na skotským venkově s fůrou dětí, krav a ovcí. A já si myslím, že o tom cestování tak trochu je – poznat, co doma nemám a zjistit, co vlastně chci. A třeba je to vlastně to, co mám celou dobu před sebou a vždycky mi to připadalo nudný a nezajímavý.
Pracovala jsem ještě v Aberfeldy a Kenmore. Z Kenmore jsem stopovala každý den ráno a večer z práce a do práce a každý den jsem tak byla bohatší o příběhy těch, kteří mě vzali. Mojí nejoblíbenější částí Skotska se ale stal ostrov Skye, kde jsem asi dva týdny žila v rybářském městečku Broadford a ještě víc ostrov Mull, kde jsem strávila dva měsíce v městečku Tobermory. Za ty dva měsíce mi Tobermory neuvěřitelně přirostlo k srdci a tím, že populace se pohybuje okolo tisícovky, za chvíli vás všichni znají a snadno zapadnete mezi místní.
Pamatujete si, jak jsem někde nahoře napsala „fairtradový“ v uvozovkách? Není totiž fairtrade jako fairtrade a nejen přístup majitelů k celé organizaci byl jeden z důvodů, proč jsem se po dvou měsících sbalila, odstopovala do Manchesteru a odletěla na jih do Chorvatska. Ve svých devatenácti jsem totiž byla mezi svými vrstevníky snad jediná, která nikdy v Chorvatsku nebyla. A jak líp to napravit, než couchsurfingem na jachtě? Tak o tom třeba zase v příštím článku.
Aneta Jelínková
