Nijak zvlášť neholduju kýčovým americkým filmům s what-a-surprise čekáním na své nejbližší na letišti, ale jakej lepší narozeninovej dárek vymyslet … a tohle si o ten kýč trochu říkalo.
Pořád jsem ale měla dostatek času na to podívat se i na zbytek Řecka. Od hranic mě vzal postarší pár řeků, všichni poměrně nadšeně poslouchali můj stopovací příběh, přestože mě paradoxně s každým dalším vyprávěním začínal připadat úplně obyčejný. Spoustakrát jsem se na své cestě setkala s tím, že lidi mě obdivovali jako někoho, kdo sám stopuje po zemích, kam se mnozí z, alespoň pro mě, nepochopitelných důvodů bojí jet. Když se ale podívám kolem sebe, vidím neuvěřitelný množství zajímavých lidí – někteří cestují víc, někteří míň, někteří jsou odvážnější a jiní mají zase rádi na svých cestách pohodlí a jistotu střechy nad hlavou. A někteří ani netouží po tom cestovat a stejně jsou pro mě zajímaví a velkou inspirací. Asi proto jsem nikdy o svých cestách neměla potřebu vyprávět jako o něčem extra. Stačí mít prostě chvilku času, batoh, trochu peněz (já za tři měsíce nechala na Balkáně necelých 10.000Kč se vším všudy) a trochu kuráže. A když se do těch všech krásnejch zemí nepodívat teď, tak kdy jindy?
Manželský pár mě odvezl trochu na jich do řecké Ioanniny, kde mi pak zastavil táta se synem, aby mě odvezli krásných 230km dolů na jih do Patras. Předtím, než jsem si mohla sednout do auta, po mně ale chtěli pas a docela dlouze se vyptávali, co jsem zač a kam vůbec jedu. Vůbec poprvé jsem tak měla pocit, že mají oni větší strach ze mě, než já mám z nich. Nakonec jsme si za ty dvě hodiny v autě ale pěkně popovídali a při loučení mi dali hned dvě vody na cestu, protože v Řecku tou dobou bylo vedro i na místní. V Patras mi zastavil mladý pár, který mě odvezl až do Athén. I pro ně bylo překvapením, že stopuju sama, měli v rukávu hned několik historek, které slyšeli o stopařích, kteří napadli řidiče a tak podobně. Během hodiny a půl jsem ale měla docela dost prostoru jim změnit pohled na stopaře a to až tak, že mi nabídli nocleh. Nicméně v Athénách jsem už měla domluvené spaní přes couchsurfing u Nikose, a tak jsem musela s díky odmítnout.
Přijet do Athén, nasednout do metra a vůbec být zpátky ve světě, kde všechno funguje přesně tak jako u nás v Čechách byl trochu zvláštní, občas až nepříjemnej pocit. Až jsem se přistihla, že bych se nejradši sbalila a vrátila se třeba někam do Kosova, kde po dálnici šlape na kole děda a prodává v protisměru kukuřici. Díky Nikosovi jsem ale viděla i neturistická místa v Athénách a docela rychle jsem zapadla mezi všechny jeho místní kamarády, takže jsem si nepřipadala jako jeden z těch mnoha turistů, kteří se snaží ve vedru vyšplhat na Akropoli. Jelikož se blížilo datum příletu mé rodiny, musela jsem se pomalu vydat nahoru na sever, směr Soluň.
Cestou nahoru jsem zastavila ještě ve skalním mnišském městě Meteora a odtud to už bylo jen necelé tři hodiny do Soluně. Projet celé Řecko mi tedy pomohlo asi 7 řidičů, což je docela málo vzhledem k tomu, jak velká a členitá země to je. I když mi hned několik lidí říkalo, že stopovat v Řecku je hrozně obtížný, já ten pocit neměla ani vzdáleně. Nikdy jsem nemusela čekat déle než dvacet minut a jedinou nepříjemností bylo vytrvávající slunce, takže jsem na konci celého stopování měla polovinu jedné ruky úplně spálenou, zatímco zbytek zůstal klasicky bílý.
V Soluni jsem se na tři dny ubytovala u Vasilise, který mě ve svém volným čase vzal na různá místa s vyhlídkou na celé okolí Soluně a doporučil mi místa, která v obyčejných průvodcích nejsou. Navíc jsem měla neustálej přísun Trigonas, což jsou nejlepší řecký pudinkový šátečky, po kterých se mi hrozně stejská ještě teďka. Jo a abych nezapomněla, Vasilis mě vzal do nějaký cikánský soluňský čtvrti za městem, kde ten den probíhala nějaká diskotéka a to byl teda fakt dobrej bizár. Představte si takovou klasickou českou vesnickou zábavu s maloměstskou kolotočářskou poutí, do toho spoustu Raki a šílených řeckých diskohitů, cikánský věštkyně a fakt zvláštní sexy tance a spousta kouře a barevných girland. No, tak takhle nějak vypadal závěr mý soluňský návštěvy. Not bad.
Vasilis mě odvezl i na letiště, kde jsem čekala na letadlo z Prahy, abych uvítala svou rodinu. Nejen, že si mě po příletu nevšimli, dokonce odešli pryč z letiště, takže trvalo docela dlouho, než jsem je našla a americká cheese atmosféra byla ta tam. Další týden jsme ale strávili zaslouženě flákáním se u moře, spaním, čtením, nicneděláním, výlety po okolí, dobrým jídlem a dobrým pitím. Vidět spoustu míst je skvělý, ale užít si ta místa na plno s lidmi, kteří jsou vám nejbližší je ještě skvělejší.
Aneta Jelínková
