Kousek od makedonského Ohridu, kde jsme se stopem začali, jsme narazili na stopaře z Německa a po několika prohozených větách se přidali k němu. Na stop jsme nečekali déle než deset minut a za doprovodu balkánských hitů jsme se všichni tři nechali převést přes hranice. Za hranicemi nás vzal sympatický dvacátník s ještě sympatičtějším autem. Kromě řidiče a spolujezdce jsme totiž nikdo neměl sedačku a tak jsme seděli na kusech železa. Jako jediná holka naší výpravy jsem dostala čestné místo vedle řidiče a privilegium nesedět na rozviklané zbývající sedačce jištěné pet lahvemi takže si nemůžu ani v nejmenším stěžovat.
Tenhle frajer neuměl snad ani slovo anglicky, takže jsme komunikovali česky / polsky / německy / srbochorvatskobosensky / nohama /rukama a ani pro jednoho to nepředstavovalo žádný problém. Jak už je na Balkáně zvykem, zastavili jsme i na občerstvení a náš řidič nás na všechno pozval a nakoupil nám i zásoby na další dny. O pár metrů dál bohužel auto začalo bojkotovat jízdu do kopce, nicméně Albánec vše pohotově vyřešil nalitím ledové vody do horkého motoru, což nás všechny trochu zneklidnilo, a bylo po problému. Tenhle sympaťák nás navíc zavezl až před hostel v Tiraně, kde jsme zůstaly další dva dny.
Ač se to nemusí na první pohled zdát, Tirana je krásný město a autentičnost místních lidí je nenahraditelná. Prakticky neexistovalo, abych si sedla sama na chvíli do parku – během pěti minut u mě byli zvědaví Albánci. Stop z Tirany do Vlorë, které leží na jihozápadním pobřeží, se také neobešel bez nespočetného pozvání na kávu nebo jídlo. Cestou do Vlorë jsme navíc měli štěstí na místní oligarchy, takže jsme se dvakrát svezli v nejnovějším bavoráku a díky neuvěřitelným řidičským schopnostem Albánců jsme do cíle dorazili o polovinu rychleji. Ve Vlorë na nás, kromě spousty žebrajících dětí, čekal Ermal z couchsurfingu, který nás jako jediný u sebe nechal na dva dny. Přestože je myšlenka couchsurfingu skvělá, mnohokrát jsem měla problém, že ubytovat dvojici kluk-holka je prostě daleko složitější, než když se chci ubytovat sama. Ermal ale všechny ostatní, kteří nás odmítli, hravě strčil do kapsy, protože nás odvezl na albánské panenské pláže (jedny z nejkrásnějších, které jsem kdy viděla!) a vzal nás na potápění i na vyhlídky na celé Vlorë. Jako česko-polskou stopařskou dvojici nás samozřejmě potěšilo završení návštěvy města ve formě litr a půl velkého piva za necelé euro.
Cesta z Vlorë do Sarandë byla v podstatě takovou vyhlídkovou jízdou podél pobřeží. Z Vlorë nás vzal taťka od rodiny, který byl úplně nadšený z toho, že vidí v zemi nějaké cizince a rozhodl se nás pozvat do restaurace s vyhlídkou na celé okolí. Restaurace, do které nás vzal, byla drahá nejen na albánské poměry, ale i na ty české. Navíc nám objednal tu snad největší a nejdražší porci jídla, což byl fakt obří pekáč jehněte, který bylo rozřezaný brutálním způsobem na mini kousky a spokojeně nás sledoval, jestli nám chutná. Nejsem vegetarián a miluju zkoušet lokální jídla při cestování, ale musím přiznat, že po cestě albánskými serpentinami, kolem kterých se spokojeně pásly roztomilý albánský ovečky, tohle nebylo jídlo, který bych mohla s čistým svědomím strávit. Odmítnout pozvání nebo nesníst nabídnuté jídlo je ale na Balkáně tak trochu sebevražda, takže s trochou sebezapření a trochou skills ze školky (ala zamaskuj pod salát, co se dá a zbytek nahrň co nejvíc na stranu), jsme nebohé jehně zpracovali. Taťka byl spokojenej, my o něco méně, ale vezli jsme se serpentinami dál do Sarandë, a o to šlo.
Na polovině cesty nás musel vysadit a do Sarandë nás nakonec dovezl albánskej mafián a místní beachboy. Když jsme se chtěli v autě připásat, ťukal si na čelo, jestli jsme se náhodou nezbláznili a měl asi pravdu. V Albánii je jízda s pásy prostě out. Po cestě nám všem koupil piva, v jedné z mnoha serpentin si jím přiťukl a krátce pokecal s policajtem v protisměru a zablokoval tak cestu v obou směrech. S Jarkem už nás to ani nepřekvapilo, prostě Albánie.
Náš řidič nám na sebe dal číslo a poté co jsme strávili den v přímořském městě, nás odvezl do svého rodného vnitrozemského městečka – Gjirokastër. Jarek se ode mě musel odpojit, takže jsem po zbytek svého balkánského cestování zůstala na stopování sama. Můj asi pětidenní pobyt v Gjirokastër byl po celé té dlouhé cestě trochu jako balzám na duši. Cestování je skvělá věc, ale já na něm mám stejně nejraději, když můžu někde strávit trochu delší dobu a poznat, jak tamní život vlastně funguje. V Albánii a obzvlášť v malém městě jako je Gjirokastër člověk fakt pozná, že vlastně není za čím se honit.
Zdá se mi, že Albánie je takovej malej a zatím neobjevenej pokad Evropy. Předsudků vůči Albáncům je tolik, že bych je počítala několik dní v kuse a já přitom nemůžu něž pět na tuhle zemi ódy. Ať už cestuju do jakékoliv chudší země, vždycky doufám, že ji v budoucnu turismus úplně nezničí a nesmaže veškerou autentičnost, kterou ta která země má. Albánii bych to přála dvojnásob, byla by škoda, aby se z ní stalo druhé Chorvatsko (alespoň ve smyslu toho, jak masový je turismus v některých chorvatských městech).
Z Gjirokastër jsem si udělala stopem ještě výlet k laguně Blue Eye, kam mě v obou směrech vzal taxikář, který ale nechtěl zaplatit a spokojil se s vyprávěním o životě v Česku. Po pár dnech strávených na jihu Albánie pak byl čas vyrazit směrem k Řecku. Z Gjirokastër na hranice mě vzal kamioňáckej děda, kterej vozil do Řecka perlivou albánskou minerálku, kterou mě nezapomněl vybavit. Ten den jsem byla stopováním, chozením i neustávajícím sluncem tak zmožená, že jsem si dokonce v kamionu asi na dvě hodiny zdřímla. Prvních pár minut jsem měla pootevřený oči, protože přece jenom usnout si jen tak sama holka v kamionu není úplně prdel. Když ale děda zastavil těsně před hraničním přechodem, aby se se mnou rozloučil a pozval mě na kafe na posilněnou, věděla jsem, že všechny obavy byly zbytečný.
No a o tom, jak se stopuje v Řecku, asi zase v dalším článku.
Aneta Jelínková
