Já a Lukáš vyrážíme 23. září z londýnského letiště v neděli, chvíli po poledni. V příručním zavazadle mám stan, zimní spacák, teplé oblečení, bundy, hodně nepromokavého a taky tunu jídla. Vše by mělo být do deseti kilo, ale ta tuna jídla to jaksi převyšuje. Na letišti v Keflavíku koukáme, kde je výjezd. Letiště je to menší, zato čistý a parkoviště je hned před vchodem. Stojíme u závory, ve tmě a v chladu. Sem tam okolo mě projede auto, ale bez odezvy. Stopujeme asi deset minut a po chvilce nám staví mladý Islanďan Kulí ve svém Fordu. Pracuje na letišti jako prohledávač zavazadel a tak říká, že právě jede z práce. Povídáme si, seznamujeme se základníma otázkama a hlavně si užíváme prvního Islanďana. Ptáme se na jeho zaměstnání a on povídá: „Za poslední rok jsem zadržel z batožiny 45 kilo kokainu.“ Zajímavý! Kulí nás veze až před hostel, má to prý po cestě. Když dorazíme na místo, loučíme se a za malou chvíli už brzo na pokoji zaléháme. V průběhu noci na vrzacích postelích pak budíme všechny ostatní na okolních palandách.
První ráno
Po snídani, která činí náš první sladce Islandský výdaj, si jdeme prohlédnout Reykjavík, město, ve kterém běžně moc lidí nepotkáte. Všude převládá ticho, pár domů, ale všude se člověk cítí příjemně. V parku, kde kromě nás zrovna nikdo není, si hrajeme na hřišti. No, máme prostě takovéty první dojmy z nového místa a podobně. Abych taky náš výlet řádně odstartoval, tak si na dětské lanovce o štěrk roztrhávám nepromokavý vak, který rázem ztrácí svojí nepromokavost. Můžeme jít dál! Po prohlídce města, procházce až k Harfě, kterou doporučuji navštívit, se ubíráme nejkratší cestou k výpadovce, kam jdeme asi hodinu nebo dvě pěšky. Máme namířeno do Selfossu, kde se máme setkat s mými přáteli. Uvidíme, v kolik se k nim dostaneme. Zatím na krajnici vyčkáváme dlouho, až mě ruka docela bolí. „To teda brzo“ říkám si pro sebe. Občas poprchává a sem tam vyrazíme abychom popošli. Silnice je široká a působí na mě jako dálnice uvnitř města, po které jezdí všechno možný. Osobáky, 4×4, monster trucky se kterými tu jezdí na ledovce a podobně. Všichni co tu jezdí, sviští rychlostí islandský vánice a nikdo na zastavení ani nepomyslí. Za chvilku se tu už nudím a tak beru telefon a jdu natočit video o tom, jak se nám daří při stopu. Zapínám žívé vysílání na instagramu a občas odpovídám na věci co mi tam lidi píšou. Zrovna když natáčim a pár lidí se dívá taky, na obrazovce vidím, jak někdo přibržďuje. Není to jen virtuální realita! Auto staví doopravdy, právě když začalo opět pršet. Slitoval se nad námi Kudný (foto), takovej postarší vysmátej chlapík. Vypráví nám různý příhody, je šťastnej že má na palubě návštěvu a po chvilce vysvětluje, jak tu fungují elektrárny s horkou vyvěrající vodou. Po asi hodině jízdy nás pak nakonec vysazuje na čerpací stanici, kde jsme se i rozloučili. Tady na pumpě se nijak nezdržujeme. Jdeme hned na výjezd a stopujeme rovnou z obou stran parkoviště. Běhěm pár minut zastavuje muž s nic neříkajícím pohledem. Říkáme mu, že jedeme do Selfossu, a on praví: „Hodím vás tam, kam potřebujete.“ Po otrkání a potom, co se seznamujeme, se ale rozpovídá i se svou krkolomnou angličtinou a vysvětluje, že pracuje jako řemeslník. Po cestě nám doporučuje horké potůčky, které máme navštívit a za chvilku, po pár dešťových přeháňkách, nás vysazuje u Krónanu, ve kterém máme sraz s kamarády.
Mokrý den
Ráno po snídani vyrážíme na cestu, kde nás Kolfinna vysadí kousek za městem. Okolní výhledy jsou naprosto nádherný. Ve vteřině měnící se počasí dodává krajině na vznešenosti a nechá v člověku silné dojmy. Příroda si zkrátka od člověka vyžaduje úctu. Na obzoru se pasou koně, klidně pozorujíc kdo cizí se to motá kolem silnice. V silném dešti jsou neohrožení, zatímco my, v několika nepromokavých vrstvách bojujeme o sucho v botách a doufáme, že náš pečlivě sbalený a namačkaný batoh nepromokne.
Po dvaceti minutách nám nakonec staví milý postarší muž a veze nás přibližně 40 minut. Při vytáhnutí lahve vodky a otázky, zda je za volantem určitá tolerance, zmiňuje, že je bývalý šerif místní policie, a že tu tedy žádná tolerance není! Zato nás veze na jeho oblíbenou vyhlídku, a to k nejsilnějšímu vodopádu na Islandu. Není vůbec vysoký, ale zato pořádně široký. Obrovské tuny vody se každou vteřinu ženou a my jen tiše, byť s dojmy silnými, pozorujeme.
Muž nás vysazuje na další pumpě, kde máme zastávku v obchodě a kupujeme lahev na čerpání vody a sprej na boty. Po další chvilce stopování nám na kruháku zastavuje mladá izraelka v půjčeném autě. Vypadá celkem odvážně! Tak nastupujeme. Jmenuje se Tamar a nemá na Islandu vůbec žádný plán. Vpodstatě vysvětluje, že ani neví, co se tu dá vidět. Tak se s Lukášem smějeme a říkáme, že po cestě jsou nějaké vodopády a podobně. S Tamarou trávíme několik hodin a stavíme skoro všude, kde se to hemží turisty. Nejdříve vidíme vodopád Seljalandsfoss a po chvíli další, Skógafoss. Všude plno číňanů, ale i tak jsou vyhlídky nádherný. Zvláště ten druhý vodopád. Tam u něj si oblékám všechno nepromokavé co mám a kráčím vstříc tomu přírodnímu živlu. Snažím se dostat až pod vodopád a tam teprv zjišťuji, jakou má doopravdy sílu. Mocný vítr a vodorovná sprcha mě drtí do obličeje a vítr mi nadzvedává kapucu a pláštěnku. Všechno mám pevně zavázané a rukama si zakrývám obličej, abych se na ty tisíce litrů vody přímo před sebou mohl dobře podívat. Koukám se s údivem a za chvilku se už vracím zpět. Když se pak ale otočím, koukám znovu na tu krásu. Protože stojím pořád v tom silném dešti se sluncem za zády, vidím před sebou úplný kruh duhy přímo pod svýma nohama. Jít přímo pod ten spád vody je silný zážitek. A taky celkem mokrý. Proti takovým přírodním stvořením není vzdor! Vyrážíme s Tamarou dál na odpočívadlo u vraku letadla, kam jdeme asi 40 minut pěšky. Od auta vychází Tamara první, protože říká, že je pomalejší a svěřuje nám klíčky od auta, když bychom náhodou přišli první. Procházka je dlouhá, jdeme po rovné pláni, kde vane hodně silný vítr. Letadlo je obklopené davem a všichni se hemží kolem jak v mraveništi. Já pozoruji obzor a mojí pozornost více upoutá bujný Atlantský oceán. Je daleko asi pár set metrů, ale velikost vln je vidět až odsud. Jdeme se společně s Lukym porozhlédnout. Celá pláž je temně černá, a po ní se spolu s vlnami po břehu valí kontrastně bílá pěna. Naše stopy tu vypadají trochu jako ty na měsíci. Nakonec, po pár krupobitích a silných větrech, s kapsami plnými kamenných dárečků, se vracíme k autu a Tamara nás veze ještě pár kilometrů na východ do Víku, kde se s ní rozdělujeme.
U silnice kráčíme pěšky další hodinu, kdy nám nikdo nestaví. Auto projede tak jednou za pár minut a my máme aspoň osvěžující procházku. Počasí se ale opět střídá, otočí se a rázem do nás nelítostně pere vítr s kroupy. Okolo se pasou krásní koně a my čekáme, až nás příroda propustí ze zajetí. Nad námi je spoustu mračen, na obzoru se paprsky slunce zrcadlí v hladině vody a rýsují tvar obstojných a temných skalních útesů. Svoje tři kapuce, které mám na hlavě, mám pevně utažené. Vítr se mnou kymácí a ostré zmrzlé kapky vody mi štípou do odhaleného obličeje. Vydržím se na západ slunce proti směru deště dívat jen chvilku, pak se zas otáčím a déšť mi bije opět do zad. Přehlídka počasí už ale za chvilku zas končí, mraky ustupují a nad námi vysvitá první paprsek slunka doprovázený duhou.
Po čase zastavuje pár, Kián a Jakba, a my si můžeme zase oddechnout. Házíme krosny do kufru a pohodlně se usazujeme. Jakba nám dává ochutnat výborný sýr a tak máme o svačinu postaráno. Když spolu jedeme asi hodinu, Kián odbočuje a vysazuje nás na pumpě, do které hned míříme. Jdu si pro sirky. Na pumpě slyším, že je to tu malé Československo, dva češi a jeden slovák. Tak zdravím jak doma (brýden) a rázem do dveří přichází další dva čehuni, taky cestovatelé. Zdravíme se, všem povinně rozdávám samolepky stopujeme východ a zase běžím ven, aby mi neujel nějaký dobrý stop!
Omar, pivo a Prší
A taky že skoro ujel. Venku se už stmívá a my stojíme u kruhového objezdu. Čekáme jen minutku a hned stopujeme velkou dodávku předělanou na obytný auto. Švýcar Omar, původně z Tunisu, a jeho žena Barbara, francouzka, nás dnes večer zachránili! Mají namířeno do kempu Skaftafell a tak se utáboříme s nimi. Omar nám za jízdy nabizí pivo, a my ho na oplátku u stolu učíme Prší. Svěřil řízení ženě, aby se mohl věnovat hostům a tak nám dělá zábavnou společnost. Prý těsně předtím než nás viděl, říkal Barbaře, že by stopařům nikdy nezastavil, že by se bál přepadení. Jakmile ale viděl náš výraz, když jsme stopovali, věděl, že by byla škoda nám nepomoct! Po příjezdu do Skaftafellu poprvé stavíme stan, k našemu štěstí v krásném počasí za teplého večera. Jsou asi 4°C, večeříme společně s druhou partou čechů a společně si vyprávíme zážitky. (za stan a osobu dáme asi 1700 kr) Pořád hlídám oblohu, když už je tak jasně a doufám aspoň v záblesk Aurory! Nakonec se nedočkám a jdu spát. Jsou asi 2 stupně pod nulou. Je ale krásně a v péřáku ještě navíc teplo. Budím se kolem páté ráno, na obloze stále nic, a tak zalehnu a spím dál.
Po snídani a koupeli ve skvěle zařízených sprchách vyrážíme dál s Omarem. Jedeme přibližně dalších 60 kilometrů, k ledovcovému jezeru, napěchovanému turisty. Loučíme se po dvou dnech s Omarem a jdeme dál na silnici. Tohle jezero Jökulsárlón je posledním místem na východě kam turisté často míří, takže se na silnici otáčí a vrací zpět na západ. My ale stopujeme východ! Čekáme asi 40 minut a k našemu překvapení zastavuje dvojice číňanů. Taková záležitost vůbec nebyla v mých očekáváních! Jeden muž se představuje jako Van-čin-Qua a chvilku si povídáme. Mají nasměrováno až do Egilsstaðir [Jejilstadyr], což je pro nás úplná stopařská nádhera. Cesta tam totiž trvá 3 hodiny jízdy a můžeme si dopřát celkem slušný pohov. Po cestě párkrát zastavujeme a užíváme si nádherné výhledy podél pobřeží, na moře a na ledovec. Poprvé zažívám jaké je to být jako jeden z čínských turistů! Telefony, foťáky, drony, cvak cvak cvak, deset póz různými zařízeními, a zase zpět do auta na další odpočívadlo k výhledu, který se zdá zase o něco lepší.
Vystupujeme v Egilsstaðir kde je to pár metrů ke kempu. Všechna města jsou tak roztomile malá, všude je ticho a vane mírný vítr. Jdu do Bonusu, kde je naopak celkem živo a nakupuju šetrně pro svojí peněženku. Dá se tu ale pořídit levně, když se člověk snaží. Lehký pivo (2,25° – voda s příchutí piva) koupíte tak od 80 kr, levnou šunku za 200 kr, mlíko tak za 160 kr (kurz počítám 5 kr = 1 kč). Takže cokoliv co člověk neproveze, džus, maso, sýr, může pořídit trochu dráž než v Čechách. Večer v kempu je skvělý, máme tu dřevěnou boudu s vařičem, a děláme si průběžně tři večeře. Celá noc je opět bez deště, tak nevíme jestli máme jen štěstí, nebo už i požehnání. Pořizuji pár nočních snímků na svojí filmovou zrcadlovku a chvíli na to se chystám ke spánku.
Čeká nás čekací den
Ráno je příjemný, slunce hřeje a boty mám taky suchý! Zhruba ve dvanáct, jako celkem velký zevláci vyrážíme k silnici vedle Bonusu, kde už stojí dva dost ponuře vypadající stopaři z Kanady. Když s nima prohodím pár slov a sotva slyším jejich kuňkající zpověď o tom, jak tu stopují už druhý den, říkám si, že těmhle určitě někdo bude chtít stavět. Jdeme od nich s Lukášem dál a máme krásnou procházku podél letiště, až na další kopec kde je pár lidských obydlí. Celá procházka i s čekáním nám trvá odhadem dvě hodiny, dokud nejede okolo takový padesátník jménem Helgi. Nasedáme a Helgi říká: „Jedu jen 20 kilometrů, mám tam svojí farmu a jedeme počítat ovce.“ Za cokoliv jsme teď rádi a tak naskakujem. Helgi nám vypráví o tom, jak to s ovcemi funguje. Ukazuje mi svoje dalekohledy, kterými hledá ztracené ovce a ovčákům přes vysílačku popisuje, kde se nachází. Po chvilce jízdy nás vysazuje u odbočky, o které nám říkal a kde se naše cesty rozejdou.
Jsme rázem uprostřed nádherné přírody, kilometry od jakékoliv civilizace. Jedna farma je tu na dohled, obklopená panenskou přírodou. Máme dnes obrovské štěstí na počasí. Svítí sluníčko bez jediného mraku a i přes neustálý vítr dost hřeje. To přispívá k dobré náladě! O tu nesmíme přijít, abychom měli sílu pokračovat. Jakmile u stopu ztratíte pohodu a dobré naladění, lehce se zdeptáte a pak s vaším ponurým vzhledem nikoho nenalákáte k zastavení. Tak se snažíme, máváme vlajkama a každých pět minut se otáčíme, kdy pojede další auto. Jelikož jsme na severo-východě Islandu, na místě, které jsem začal přezdívat pustinou a měsíční krajinou, tak je tu přibližně jedno vozidlo na každých pět minut. Silnice vede po protějším kopci dlouhou cestou přes údolí a most až k nám. Vidíme tak například, že za 15 minut pojede kolem nás auto. Skvělý! Už se nemůžu dočkat. Když auto nakonec přijede blíž, vidím, že má většinou plno. Dost možná je v něm taky číňan, co má napěchovaný sedačky taškama a nebo třeba místní chlapík, který jakoby přestal vidět, že tu vůbec někdo palcem mává jak o život. Nakonec chůzí ujdeme asi 23 km pěšky, stále rovně podél silnice a přitom pozorujeme nádherný výhled, který nás doprovází. Po čtyřech hodinách nám staví mladý němec který už nabral jednoho stopaře z Francie. Zas konečně trocha odpočinku! Týpek s pletenou čapkou, co nás veze, dělá hudbu a na Island přijel za inspirací. Proto společně prohlížíme pár zajímavostí, vodopády, výhledy, západ slunce nebo taky vyvěrající bahno z povrchu. Věřím, že tu hodně nápadů a nahraných zvuků přírody najde! Stejně jako Sigur rós.
Stopem až do lázní
Píšeme Lukášovi z Čech, známému z instagramu, který bydlí a pracuje v Reykjahlídu, že se blížíme a dorazíme za půl hodiny. On nám jde naproti na čerpací stanici a my se poprvé tváří v tvář seznamujeme. „Hoši, vim že jsem vám slíbil přespání u mě na pokoji, ale nepůjde to. Mám tu kamarádku a všici se tam nepovejdem. Ale něco vymyslíme, nebojte.“ „Vždyť vpoho!“ říkám, „Přinejhoršim tu můžem kempit ve stanu.“ (Jeho příběhy z Islandu)
Dlouhý odpočinkový večer u Lukáše trávíme vyprávěním, sdílením, hraním karet a smíchem nad výtvory vítkova cestopisu. Lukáš nás hostí pizzou a točeným pivem, což je teď naprosto dokonalá kombinace, kterou na závěr dne chcete. (Foto a odkaz na něj) Povídá nám taky o svým příběhu, že se sem přestěhoval stopem, objížděl hotely a hledal si práci. Nakonec skončil tady a určitou část roku tu vydělává peníze. Volný čas tráví jako cestovatel po okolí a zbytek roku věnuje svým zájmům, snowboardingu, videím, apod. Je asi půlnoc a Lukáš navrhuje, co bychom mohli podniknout. Volá svojí kamarádce, mladé, islandské dívce Elise. Ta je přesně taková, jak byste si islanďanku představovali, zná okolí a přišla po práci za námi, abychom se spřátelili. Vypráví nám o skrytém místě, kam chodí jen místní, a kam můžeme v noci zajít. Jsme v místě kde se dělí dvě litosferické desky, Amerika a Evropa. Mezi nimi je prasklina, kde pramení horká, průzračně křišťálová voda, jedna z nejčistších na Islandu. (možná znáte jeskyni Grjótagjá, ta je součástí stejný praskliny, jen díky proslavení je turistická a přístup je tam snad už omezený) Vyrážíme po jedné ráno, skáčem do auta a valíme to pár minut dračí jízdou až k ohradě u pole, uprostřed ničeho. Na obloze šedá oblaka, přes které silně prosvicuje úplný měsíc. Přeskakujeme ohradu na pastviny a mezi rozbíhajícími ovcemi procházíme tmou, směrem, který zná zpaměti jen Elisa. U značky odbočujeme vlevo a po pár desítkách metrů přicházíme k velké prasklině v zemi, široké asi 2-3 metry a hluboké tak deset metrů. Elisa nám ukazuje jak slézt, máme s sebou ručníky a velký balík svíček. Přístup vyžaduje celkovou obratnost, Elisa nás vede a pod několika spadnutými balvany se dostávám na dřevěnou plochu, do oblaku páry vypařující se vody, která má nádech minerálů. Pode mnou září křišťálově tekoucí voda, vpřed a vzad oba směry praskliny vedou do temného neznáma, nad hlavou září bílý měsíc a pak tu stojím já, malý človíček, který při pohledu na tohle kouzelné místo ani nedutá.
Dopřáváme si teplou lázeň v té nejlepší vodě, ve které je to snad možné. Má prý 43°C. Rozestavěli jsme svíčky po kamenech a máme nádherný lázeňský večer. V půl třetí se vracíme zpět, a nastává otázka, kde přespat. Máme věci u Lukáše, tak míříme k němu. Spolu s Elisou nám pak nakonec radí, kde přespat uvnitř hotelu. „Dole v přízemí, kde bydlí dělníci, je volný pokoj. Měl do něho přijet zaměstnanec, ale neukázal se.“ Vedou nás do protějšího domu zadním vchodem a ukazují nám malou místnost s postelí, kam můžeme vklouznout nepozorovaně. Šeptem se mezi dveřmi loučíme a domlouváme zítřek. Pak já a Lukáš už telefonem svítíme, po špičkách se pohybujeme po místnosti a velmi potichu zamykáme dveře. V tichu rychle zaléháme a já zaslechnu, jak do okna v přízemí bijou dešťové kapky. Jen se usměju, spokojeně se zanořím do nepovlečené peřiny a usínám.
Do Akureyri za známým
Sraz máme další den ráno u Lukáše v hotelu. Čekáme, kdy z budovy odejdou všichni dělníci a tiše nasloucháme, kdo na chodbě ještě ruší. Za chvilku rychle balíme, vyběhneme ven a jsme čerství a probuzení ranní rosou. Vlevo od nás je jezero Mývatn, u kterého se pase pár jednotlivých koní. U hotelu se loučíme s Lukášem a vyrážíme k silnici. S výhledem na jezero ve větru stopujeme projíždějící auta. Už je skoro poledne, a my nevíme, kam se dostaneme. Trvá nám asi tři čtvrtě hodiny, než okolo jede mladý týpek Pjartný, v terénním Mitsubishi. Z Reykjahlídu do Akureyri je to asi hodina cesty, a já sedám na zadní sedačky, s klidem nechávám místo spolujezdce Lukášovi. Jen ať si povídá, já se budu kochat výhledem. Pjartný vypráví o tom, jaký je život na Islandu, že dokáže být krutý, a pro turistu, který se nepřipraví může být i osudný. „Moji přátelé z Ameriky před pár dny přijeli na Island na líbánky, půjčili si terénní auto a projížděli přes vysočinu Islandu. Při přejezdu řeky se jim pak auto zaseklo ve vodě a tak začali panikařit, když netušili co dělat. Manželka zbrkle otevřela dveře od auta, přičemž jí proud vytáhl ven, voda naplnila auto a ona krátce nato ve vodě zemřela.“ A to prý ročně zemře takových turistů hodně. A občas i místní. Například na vánoce mají Islanďané zvyk jíst divokého Rjúpa (Bělokur horský), který se nedá koupit a každý si ho tak musí ulovit sám. Mají na to pouze měsíc před oslavami a chodí lovit za každého počasí. Někdo na to může doplatit i životem. Za chvíli vyjedeme zpoza zatáčky a před námi se vynoří krásný a obrovský fjord, na kterém leží město Akureyri. Ve městě se pak loučíme, Pjartný tu jde do nemocnice. Nás vysazuje u botanické zahrady, kam si jdeme uvařit oběd.
Mám s sebou pořád tak půl tuny jídla, tak máme nadbytek a vaříme si vždy několik chodů. Lukáš tu má kamaráda Lubomíra, slováka, který by za námi měl přijít. Po čtvrthodince je už u nás a nese nám plechovky místního Islandského kvasu. Balíme věci, dojídáme a jdeme zase dál. Lubo nám chce ukázat co všechno tu je v okolí a tak nás veze do pěkné kavárny na protějším kopci. Ta je zbudovaná přímo na kravíně, kde je uvnitř skleněný balkon a vy koukáte dolů na krávy, jak se pod vámi krmí. Vše je tu od sebe kousek! Z jednoho místa vidíte na všechny ostatní. Po jedné kávě jedeme na protější kopec, abychom zjistili kolik je nahoře sněhu. Zatímco jedeme nahoru, po cestě u budovy k vleku nás náhle chytne ten nejsilnější vichr, co jsem kdy zažil. „Takovej vítr mi už jednou vytrhnul dveře od auta!“ křičí přes hluk větru Lubo a dává nám pokyny abychom mu pomohli zavřít dveře až bude vycházet z auta. Ve třech tlačíme dveře auťáku proti síle větru, která se zdá neskutečná. „Tohle je takových 160km/h hoši!! Bacha ať vás to nestrhne!!“ A má pravdu. Občas zavrávorám, když vyskočím, odletím tak jeden merem blíž ke srázu. Snažím se dostat zpátky a matně vidím Luba, rychle přeparkovávajícího svoje auto do závětří k budově. Jeho teréňák je dost vysokej a má strach aby ho nepřevrhnul. Od srázu jdu dál. Snažím se vítr natočit na telefon, ale v kameře se ozývá jen strašně hlasitý šum vichru. Suneme se zpátky k autu, kde musíme počkat, až se vítr umírní.
Kapitán Helgi
Lubo nás po půl hodině veze dolů a vysazuje nás na výpadovce za Akureyri. Loučíme se, Mitsubitshi mizí ve městě a my stojíme u krajnice. Stojíme pod kopcem, na kterém jsme před chvílí byli a všechen vítr jde od shora přímo na nás. Občas mě náraz větru shodí a sjedu po štěrku dolů od silnice. Lezu hned zpátky, abych nezmeškal palcem nějaké auto. „Řikám ti, že do chvilky nám někdo zastaví!“ křičím ve větru na Lukáše. „V blbym počasí to je vždycky hned.“ A správně pravím. Za chvilku staví Helgi, v nové oktávce z půjčovny. Opatrně otevíráme a pevně držíme dveře od kufru, abychom tam hodili batohy. Zachránil nás od mizerného počasí. „Jedu až na úplný západ Islandu, snad vám to pomůže.“ No to teda pomůže! Helgi jede ještě dál než my a tak si ulevuji. Hned se rozpovídáme. Helgi je kapitán velké rybářské lodi, která má posádku o 16 lidech a právě jede domů z výpravy. Plaví se asi 100 kilometrů severně od ostrova Grímsey, za místem zvaným Kolbeinsey. Jedna plavba trvá 28 dní a je to prý dost namáhavá práce v těžkých podmínkách. Vypráví nám příběh o tom, jaké má na ty místa v krutých vodách vzpomínky. „Už od pěti let na těchto výpravách potkávám jednu a tu samou velrybu, na jednom stejném místě.“ Vídá ji prý od mala a potká jí pokaždé, co se okolo plaví. Pozná ji totiž podle skvrny kterou má na hřbetu. Helgi má dalekou cestu až do města na západě Islandu – Patreksfjördur. Těší se na svoje děti, chybí mu prý útesy, zem, pevno pod nohama, jeho louky, a procházky se psy.
Na konec dne se necháváme vysadit v kempu u Hrútafjördur, po dvou hodinách cesty. Kemp je levnější, stojí 1 000 kr na osobu a stan za 300. Paní správcová nás za chvilku varuje, že uvnitř budovy spát nemůžeme. Asi vypadáme bez auta nějak podezřele. Jelikož ale venku začalo pršet a silně foukat, je jasný, že to nějak s Lukášem vymyslíme, aniž bychom museli chodit ven. Vaříme a hrajeme karty. Ty hrajeme vlastně celou cestu a pokaždý se dohadujeme, kdo má jaký pravidla a který jsou správný. Hrajeme prší asi do pěti ráno a pak na pár hodin leháme na zem, dokud nás znovu neprobere světlo a ostatní kempaři.
Zpět do Reyku
Cesta do Reykjavíku je pohodlná. Zastavili jsme předchozí noc tady v kempu, abychom spali venku, s tím, že cíl jsme měli asi 180 kilometrů před sebou. A to už je velká pohodka. „Řikám ti že desať minut a máme stop!“ Volá Lukáš. „Vůbec. Nejmíň tak 35. Uvidíš“ odvětím Lukášovi. Deset minut ubíhá a když se otočím, vidím jak už Lukáš mluví s řidičem, co zrovna zastavil. Vyhrál! Kluk jeden slovenská. No, možná jsme vlastně vyhráli oba, když nemusíme dál čekat. Vezeme se ve starém Subaru a já sedím vpředu u Pirnera. Dlouhé vlasy, trochu ulízlej styl a na zpětném zrcátku houpající se křížek. Priner zajímavě popisuje, jak se tu na Islandu shromažďují ovce a taky kolik má doma zbraní. Prý na léto pastýři vypouštějí stáda do volné přírody a zbraní má dohromady 12. „Můj táta mi vyprávěl příběh o jednom starém pastýři“ začíná. „Ten, když stáda shromažďoval zpět do ovčinců, procházel v údolí hor se založenýma rukama, aby ovce pochopily že je čas jít zpět. Protože byly naučené, že založené ruce jejich pastýře znamenají odchod, přirozeně ho následovaly.“
Po hodině jízdy jedeme kolem sopky a Priner nám jí chce ukázat. Jdeme nahoru až nad vyhaslý kráter a kapsy plním lávovými kameny, co leží všude okolo. Nakonec se po dvouhodinové jízdě necháváme vyložit až u našeho hostelu, kde byl náš začátek a je tu teď i náš cíl! Nadšeně si plácáme, a já přemýšlím, jestli ten celý týden dokážu rozepsat do příběhu. V hlavě mi stále zní česká trempská píseň, kterou mi zpívala babička s dědou. Ta písnička má refrén: „Nikdy nechci vidět Islandský kraj“ I za ten pouhý týden, který jsem tu strávil, jim musím dokázat, že tenhle kraj není vůbec špatný! Ba naopak, ještě budou celí nadšení až jim ukážu fotky a nechám přečíst cestopis.
Cíl!
Jsme už zpět ve stejném hostelu, jdeme se umýt a zalehnout na pár hodin. Po večeři vyrážíme do města, obhlídnout jak vypadá noční život v Reyku. Obcházíme město, já si fotím noční fotky na cestovním stativu a pozorujeme klidné majáky u přístavu. Chceme si konečně koupit i hotové jídlo a jdeme proto do pouličního bufetu Hlölla bátar, jedním z levnějších možností. A jídlo je tu skvělý! Určitě můžu doporučit. Naplněný obrovský bagety plný různých věcí. Za velkou bagetu, kterou jsem si dal s pitím zdarma, jsem zaplatil asi 350 kč. Vymeteme i hospodu, spíš takový bar, kde za pivo platíme 200 kč. Ceny tu nejsou moc příjemný, ale ten jeden poslední večer jsme si uštědřili.
Poslední ráno je tu a nás čeká poslední stop na letiště. Balíme saky paky a směřujeme ven z města, okolo obchodního centra. Jdeme jako vždy do Bonusu a do 66° north. (Pokud chcete Islandskou kvalitu oblečení, tak sem) Docházíme k silnici a já tuším, že tohle není to pravý místo ke stopování. Dalších 10 km vpřed totiž pořád pokračuje město a nemyslím si, že tolik lidí pojede k letišti. Stojíme asi 20 minut a nakonec navrhuju Lukášovi, abychom nějaký kousek ušli, za další odbočku. Složíme ceduli s letadýlkem, který jsem předtím nakreslil a jdeme pryč od cesty. Zrázu ale staví malá Toyota a v ní vysmátý kluk s holkou, asi tak osmnáctiletí. „Nasedééeeeej!“ Běžíme zpět k silnici a skládáme rychle bágly do kufru. S Kjartanem a Viktorií se hned skamarádíme a rozpovídáme. Vyprávějí nám spoustu věcí o svojí zemi, a tak ještě než odjedem, dozvídáme se spoustu zajímavostí. Jedou k babičce co bydlí v Keflavíku a tak nás hodí na letiště. S Kjartanem a Viktoríou se dost spřátelíme, přidáváme se navzájem do přátel a lákáme je k nám do Československa, aby přijeli na pivo. Loučíme se u vstupní haly a rázem jsme zas sami. Hledíme na budovu, čelem k domovu, s příběhy a vzpomínkami za zády. Vcházíme dovnitř a tím pro nás dobrodružství končí. Vzpomínáme na skvělé stopovací zážitky a opět vytahujeme balíček karet. Hrajeme dokud nemáme nástup, pak se chvilku prospíme v letadle a rázem jsme zpět na zemi. Na letišti se s Lukášem srdečně loučíme a každý pokračujeme svojí cestou.
Záběry z cesty
Souhrn všech věcí
Na Islandu jsme strávili týden, z toho 6 dní při stopování. Díky stopu jsme ušetřili asi 8 tisíc korun, které bychom nechali pouze za pronájem nejmenšího auta. Při stopování jsme se ale svezli patnácti auty, od obytných dodávek až po luxusní terénní čtyřkolky. I za týden jsme toho mohli vidět a vyslechnout mnoho, díky tomu, že nás brali místní. Neviděli jsme zdaleka všechno ale zato jsme poznali Islanďany pouze za pár dní. Díky stanu na zádech jsme měli ještě skvělejší dobrodružství spojené s tím, že jsme mohli přespat kdekoliv. (Nedávno se na Islandu změnily podmínky ohledně stanování, ale na žádný problém jsme nenarazili. Pokud je v blízkosti kemp, musíte stanovat tam. Pokud není, můžete někde přenocovat jednu noc a samozřejmě se chovat ohleduplně. Vždycky ale najdete místo, kde se půjde dát schovat. Já přinejhorším počítal s možností oslovit nějakého farmáře a stanovat v závětří farmy)
Při cestě jsem si uvědomil, jak jsem rád, že je v českém dědictví zakořeněná láska k trempování a táboření. Člověk díky tomu pozná, že teprv za vraty velkoměsta se skrývá skutečný život 🙂
Osobní peněžní přiznání pro ty, co by se ptali
Po návratu jsem došel k závěru, že cestovat nízkonákladově se dá opravdu všude, když už i na Islandu. Na týden jsem vezl jídlo na každý den a byl jsem připravený každou noc strávit ve stanu v jakémkoli počasí. Když pominu útraty navíc jako flašku vodky z duty free, čepici 66°, tak jsem za týden utratil přibližně 3 500 Kč.
Island je dle mého názoru země, do které je zapotřebí vyrazit na delší průzkum. Jsem rád, že jsem si ten krásný ostrov trochu osahal, a teď už vím, kudy kam vyrazit až se tam jednou vrátím.
Trasa: Okolo Islandu přes jih
Ujeto: 1 500 km
Doba na cestě: 6 dní
Doprava: pouze autostop
Prokop z redakce Stopujeme východ
