Staré město Cromwell bylo zatopené kvůli přehradě, ale to, co zbývá, je starý dobrý western. Na předměstí vztyčíme palec. Prostě proto, že už dál jít nemůžeme. Auto kupodivu zpomaluje. Snědý muž kolem 45 let se vyklání z okénka, každým okem se dívá na jednu z nás. Zpočátku se mi moc se nezdá, ale po rychlé bezhlesé poradě nastupujeme. Je z Fidži, žije na Novém Zélandu již 10 let, protože doma není žádná práce. Odveze nás do Franktonu, kde úlevně pohodíme batohy do trávy a k obědu servírujeme vařená vajíčka u hlavního tahu. Jako příloha poslouží den-ode-dne-nechutnější toustový chléb. Takový Piknik u cesty. První stopaři po 10 dnech míří opačným směrem. Nakonec přece jen zkusíme štěstí do turistického Queenstownu. Prý je tam nádherná příroda. Mladičké Brazilky, co nám zastavují, netuší, jak se otevírá kufr. Mám podezření, že auto ukradly, ale ne, pracují ve školce a učí děti hudebku. Ta hovornější je na Novém Zélandu již pár měsíců, ta druhá moc nemluví a není to jen jazykovou bariérou – je tu pár týdnů a stýská se jí po domově.
Queenstown je rušno-město pod horami. Oči přecházejí – nabídky na paragliding, lanovku, outdoor aktivity, ponorku, treky, vyhlášené restaurace. Stovky a tisíce turistů víří ulicemi, a i když je to po dlouhé době město s wi-fi, po které naše sociální vazby tolik touží, pár minut nám stačilo, balíme a odjíždíme. Navigace říká, že pár kilometrů na sever je údolí s řekou a vysoké kopce, kde snad budeme moci zakempit na pár dní a užít si klidu, luxusu vody a novo-zélandských treků. Stopování tu moc nefrčí, zastavuje až po půl hodině vymydlený a navoněný Zélanďan, hlásek jako konipásek, mile a s nadšením rozpráví o kvalitním víně, které v supermarketu prodává. Jede za kamarády na film. Zajíždí si s námi až do Arthurs Point.
Je dávno po poledni a začínáme být unavené. Údolí je vskutku malebné, jenže. Skaliska obklopující řeku jsou vysoká a kopce s krosnami nezlezitelné. Ztratily jsme spoustu času dopravou sem, musíme tu přespat. Jde se na průzkum. Modro-mléčná řeka Shotover připomíná Kanadu, místy ji ovládá silný proud, místy ji przní turistická atrakce Jet Boat. Ve vysoké rychlosti vozí turisty tam a zpět a ti netuší, jestli jim pod zadek stříkla voda nebo… A my smutně přemýšlíme, že to asi bývalo pěkné místo. M. jde statečně na průzkum a když se po hodině nevrací (zatímco já jsem statečně spořádala všechny ostružiny v okruhu km2), zneklidním. Brzy se celá bledá vypotácí z lesa a hlásá, že si při skoku ze skály zvrtla kotník. Šest večer a my nemáme kde spát. S vypětím sil se vracíme na most, kde sem tam něco projede, a bez plánu zvedám palec ještě dřív, než M. stačí dopajdat. Ihned zastavuje jeep. Krosny, které již večer nemáme sílu zvednout nevybíravě dopadnou na korbu a samy se soukáme do auta k muži středního věku a jeho náctileté verzi.
Odkud jsme, kam jedeme? Nikdo na Novém Zélandu nevidí rád, když provozujeme tzv. freedom camping (spaní nadivoko). I tentokráte jsme přiznaly, že potřebujeme vyložit někde, kde nebudeme překážet, nejlépe u řeky, protože naše bezesprchové období bylo přece jen moc dlouhé. Slovo dalo slovo, rodina dobře zná Český Krumlov, počali tam svou prvorozenou dceru, dnes dělají barbecue, nechceme k nim? Pak nás odvezou k řece nebo kam budeme chtít… Bránily jsme se. Asi minutu. Pak nám došlo, že jsme na cestách, že nás nic nehoní, nemáme žádný plán, nic nás netíží, nespěcháme. Můžeme cokoliv. A ten večer jsme po úžasné večeři zakempily na zahradě rodiny C. v malebném městečku Arrowtown. Eh… Vlastně jsme tam prožily více skvělých večerů, s tou naší zélandskou rodinou… 😉
Lada Wanders
