Prvních deset dní jsem v Uzbekistánu nestopoval a spíš využíval místní dopravu nebo sdílené taxi. Nebyl jsem totiž stále zdravotně fit po tom „moribundusu“ co mě položil v Baku a na stopování musíte být fit na sto procent. Skáčete totiž z auta do auta nebo chodíte podél silnice, a to s batohem ve vedrech jaké jsou v Uzbekistánu prostě s nemocí nejde. Hodně lidí si představuje stopování jako že si sednete k někomu do auta a on vás prostě odveze tam, kam vy chcete. Tak to ale bohužel není. S řidičem, který svolí k tomu, že mě sveze, se vždy snažím konverzovat, navíc jen málo lidí jede přesně do města, co potřebuji, a tak za jeden den vystřídám více řidičů = více konverzace, více chůze nebo stání u silnice a popravdě někdy je to fakt náročné. Navíc hodně lidí ani neví, co stopování znamená, takže někdy trvá věky, než najdete někoho, kdo je ochotný vás vzít zadarmo. Nechtěl jsem tedy v Uzbekistánu stopovat, dokud nebudu úplně zdravý.
Když jsem byl v historickém městě Chiva, tak jsem se náhodou na hostelu potkal s Kazemem, který byl i na stejném hostelu v Buchaře, a tak říkajíc jsme si notovali. Kazem to na mé party v Buchaře solidně rozjel a když jsme se pak v noci motali z klubu domů, málem nás kvůli němu zatkla policie, protože si z nějakého důvodu myslel, že je dobrý nápad brát policistům čepice a utíkat a fotit se s nimi. ?? Jelikož skoro nikde v Uzbekistánu nejde wifi, tak jsme se nijak nedomlouvali, prostě jsme si řekli, že se určitě někde zase potkáme. Náhoda tomu chtěla, že to bylo zrovna v Chivě a jak jsme záhy zjistili, tak máme další dny i stejný cíl. Tím je město Muynak, které leželo na břehu Aralského jezera. To díky „skvělé“ práci sovětských inženýrů vysychá a z jeho původní plochy zbylo už jen dvacet procent. Jedná se o jednu z největších ekologických katastrof na světě a z pobřežního města Muynak se tak „podařilo“ udělat město uprostřed pouště. Nyní tam jezdí jen dobrodruzi, kteří si chtějí pofotit opuštěné lodě.
Nutno říci, že Kazem je takový typický Francouz. Rád hodně a draze jí, jezdí taxíky, s ničím si moc nedělá hlavu. Když někam nejede hromadná doprava, tak prostě vezme taxík a je mu jedno kolik to stojí, protože i tak je to levnější než ve Francii. Pokud bych jel jelo systém cestování, tak zkrachuji za měsíc. ?? Podařilo se mi ale ukecat Kazema, že bychom mohli 400 kilometrů z Chivy do Muynaku stopovat. Pro něj je to ve střední Asii těžké, protože se s lidmi nedomluví, ale semnou do toho prý půjde. A tak jsme vyrazili! Asi 160 centimetrů vysoký Francouz a 193 centimetrů vysoký Čech. Myslím, že na nás byl komický pohled. Kdo někdy stopoval, tak ví, že stopovat z města se moc nedá. Musíte se vždy dostat na kraj města na silnici, která vede vaším směrem. Problém Chivy je, že z ní sice vede cesta, ale po celé její délce jsou vesnice a domy. To ale nevadilo, já si stejně chtěl vyzkoušet jízdu českým trolejbusem, který jezdí na trase mezi městy Chiva a Urgenč.
Třicet kilometrů trolejbusem za cca 4 koruny není špatná cena. V Urgenči na trhu jsme si dali typický Uzbecký plov, abychom se posílili na cestu, a mohlo se vyrazit za dobrodružstvím. To začalo už na trhu, když jsme hledali autobus, který by nás zavezl na kraj města. Jedna paní mně jak školáka vzala za ruku a dotáhla do maršutky, která jela na dálnici na kraji Urgenče. Pobavila tak celý autobus, protože byla asi o tři hlavy menší a táhla za sebou takového obra. Skoro to vypadalo jako když jde usadit nějakého rošťáka. Stojíme u silnice a máváme na auta, až nám zastaví jeden pán a diví se, co tam děláme. Když mu řeknu, že jedeme směr Nukus (velké město na cestě do Muynaku) tak ukazuje, ať naskočíme, že odtud nic nechytíme, ale že nás zaveze na místo, kde se dá dobře stopovat. Už kolikrát jsem se při svém stopování cítil jak poštovní balíček, který si lidé předávají, dokud ho nedopraví na cílovou destinaci. A bylo tomu tak i teď.
Chlapík nás vyhodil u krámku na hlavní silnici a říká prodavači, že jsme turisti z Česka a Francie. Něco vám řeknu, tenhle mezinárodní mix, to je fakt něco. Francouze zná každý, protože Paříž, Eiffelova věž a fotbal. A nás pro Prahu, pivo a Karlovy Vary. ? Abyste jako Francouz mohli stopovat, tak musíte znát všechny fotbalisty od počátku věků, protože každý Uzbek zná jména jako Zidan, Pogba, Mbappe a další. U nás je to zase plzeňské pivo nebo Staropramen a již zmíněné Karlovy Vary, kde si honě Uzbeků koupilo domy a byty. Zatím, co jsem se bavil s chlapíkem z krámku u silnice, tak se Kazem pokoušel stopovat. Ale takovým divným způsobem, že se prodavač za břicho popadal a jeho pusa plná zlatých zubů zářila v poledním slunci jak reflektory. ? Když viděl Kazemovu marnou snahu, tak prostě skočil do silnice před první kamion, co jel, a během pár sekund nás už strkal dovnitř. ? Řidiče, který jel naším směrem jen 50 kilometrů zaúkoloval a mohlo se jet. Veškerou konverzaci jsem samozřejmě v ruštině obstarával já a pak Kazemovi překládal, až se mi z toho mixu ruštiny a angličtiny motala hlava a občas jsem se přistihl, jak mluvím česky. ? Ta konverzace v podstatě opakuje již od Turecka, odkud jsme, proč nemáme ženy, děti, co děláme za práci, jaké známe fotbalisty z naší země atd. Náš řidič kamionu Abdulaziz jede z Taškentu a upřímně ho obdivuji. Obdivuji totiž všechny řidiče v Uzbekistánu, protože tak žalostné silnice nenajdete ani u nás v Česku, a to je co říct. Díra vedle díry a občas silnice úplně chybí. Abdulaziz má 3 děti, všechno syny, je mu 30 let a žena nepracuje, jen se stará o domácnost, kde on ale stejně moc není, protože jezdí kamionem po Uzbekistánu. Po asi padesáti kilometrech Abdulaziz zastavuje uprostřed pouště a ze šuplíku vyndává štosy bankovek. Ale neuvěřitelně moc bankovek a někam volá.
Najednou se odněkud vyrojí několik aut, Abdulaziz si s nimi podává ruce, různě si tam vyměňují peníze a smějí se na nás, prostě veksláci, jak se patří. Řidič nám ukazuje, že tady končí, co tam chtěl dělat vážně nevím, protože kolem nic nebylo, ale v dálce jsem viděl nějakou betonárku, tak možná jel tam? Jen tak nás ale jít nenechá, skáče na silnici a doslova donutí další nákladní auto zabrzdit smykem. A opět nás strká do auta a opět řidiči vysvětluje, co jsme zač a kam nás má dovést. Prostě jako poštovní balíčky. ?
Tentokrát nás veze Murat, tomu je také 30. Ten má děti čtyři a pracuje již od jedenácti let. Na první kamion si vydělal v Moskvě a od té doby si koupil ještě další čtyři, které různě pronajímá. Jelikož je Kazem menší než já, tak ho v kamionech nasoukali na postel, kde normálně řidiči spí a po chvíli koukám, jak si tam Kazem pochrupuje. Je šílené vero a nejradši bych to také zalomil, úplně se mi zavíraly oči, ale jak jsem psal výše. Když vás někdo veze, tak je prostě slušnost s ním konverzovat. Murat nás doveze až do města Nukus a ještě stále máme dost času na ujetí asi 200 kilometrů do Muynaku. Jenže Nukus je taková díra uprostřed pouště, že se nám asi hodinu nedaří nikoho zastavit, kdo by nás alespoň kousek popovezl. Místním dědečkům jsme již začínali být pro smích, až nás začali zvát k sobě domů na přespání.
Nechtěli jsme to vzdát, tak jsme skočili na maršutku a nechali se dovést na stanoviště sdílených taxi, které by nás prý měly dovést až do Muynaku. Jenže jak jsem již několikrát zmínil. Nesnáším taxikáře! Samozřejmě když viděli dva turisty, tak se domluvili, že nikdo nepojede za méně jak 35000 sumů na osobu = 100 CZK. To je samozřejmě zlodějina, protože normální cesta stojí 15000 sůmů, tedy o více jak polovinu méně, a to ještě nejeli ani do Muynaku ale jen cca 100 kilometrů do města Kungrad. Prostě klasická „ojebávačka“ turistů. Ještě mě štvaly ty jejich arogantní obličeje a to, jak pořád plivali, protože měli huby naložené žvýkacím tabákem. Začal jsem se tedy chovat jak oni. Pořád jsem plival, co nejblíže jejich autům, a mluvil na Kazema anglicky, a přitom se drze koukal na taxikáře a rozhazoval rukama. Něco ve smyslu: „Podívej se na ty hajzly taxikářský, jak nás chtějí natáhnout“.
To se samozřejmě klukům nelíbilo a začali se tam tak nějak na mě seskupovat, jenže co nadělají, když mají všichni asi 120 centimetrů a já na ně koukám jak ze štaflí? Prostě nesnáším taxikáře, mají IQ opic, nic nedovedou, jen sedí a čekají, až si je někdo zavolá a pak ho někam odvezou, a ještě za to drze chtějí peníze. Opice by to zvládla taky, a ještě by s ní byla sranda. Jenže se pomalu začalo stmívat a já viděl na Kazemovi, jak je nervózní, tak jsem se ho snažil uklidnit, že je vše OK. Že se to nějak samo vyřeší, ať počká, že za 7 měsíců, co stopuji, se ještě nestalo, že by to nějak nedopadlo.
Jen co jsem to dořekl, přišel k nám klučina jménem Muhammad a ptá se, co se děje a kam potřebujeme. Vysvětluji mu že do Muynaku a že už je pozdě a že taxikáři se nás snaží natáhnout. Muhammad seřve taxikáře, že dělají ostudu Uzbekistánu a ukazuje, ať jdeme s ním, že se o nás postará. Hned začal telefonovat několika lidem a shánět nám odvoz. A světe div se, sehnal. Za půl hodiny prý nějaký jeho známý jede do Muynaku a hodí nás tam, musíme chvilku počkat, protože ještě poveze dvě holky. Já si všechny tyto malé momenty uvědomím až za pár dní. Kolik náhod se vždy musí sejít, aby se to vše spojilo k mojí spokojenosti. Nechápu a vždy nad tím vším s úsměvem kroutím hlavou. Kde se tam sakra Muhammad vzal a proč nám vůbec pomáhá?
A tak nás Muhammad vyhodí u jednoho krámku, kde ihned vzbudíme rozruch a majitel nás zve dovnitř a nabízí sladkosti a vodu a další věci na zub. Kolem běhají jeho tři synové a netrvá dlouho a Rustam, majitel krámku, svádí konverzaci na fotbal. Zná samozřejmě všechny francouzské mistry světa z loňského roku, ale zná i české hráče, například z Plzně, protože rád sleduje Ligu Mistrů. Miluje fotbalovou Barcelonu, takže hádejte, jak se jeho synové jmenují. ?
Nejstarší se jmenuje Messi (podle fotbalisty Lionela Messiho), prostřední má stejné jméno jako on, tedy Rustam, a poslední se jmenuje zase podle fotbalisty, tentokráte Ousmane, podle fotbalisty Ousmane Dembélé. Tomu říkám fanoušek. ? Já jako fanoušek Arsenalu nemám šanci. ? Během půl hodiny přijíždí náš řidič. Malý chlapík, který mluví, chodí, gestikuluje a vůbec všechno dělá tak rychle, že nestačím skoro ani nic říci, a už sedíme v autě a jedeme. Jak rychle mluví, tak rychle řídí, takže když se ho na cestě, která je samá díra a písek, a na které jede neustále v protisměru, snažím trochu mírnit, jenom se začne smát, na zhruba minutu zpomalí, ale potom si zase jede svojí. Jedeme noční pouští, směrem na ztracené město Muynak, které dříve bylo přímořským letoviskem.
Když dojedeme do Muynaku, tak nikde nesvítí ani jedno pouliční světlo, je dokonalá tma a sem tam svítí nějaký domeček. Co zmizelo moře, hodně lidí se odstěhovalo, výrobu ukončily závody na zpracování ryb, a město nemá peníze na pouliční osvětlení. Řidič se nás ptá, kde budeme spát? Odvětíme, že nevíme. Jenom se usměje a bez mrknutí oka říká, že tedy u něj. Opět se budu opakovat, opět tomu sám nemůžu uvěřit, ale kde se bere v lidech ta dobrota vzít si domů dva úplně cizí lidi z Evropy? Kazem, jelikož nikdy nestopoval, na mě kouká, co to jako je? Já se musím jen usmát a říkám mu, že tohle je prostě Uzbekistán. Ještě před pár hodinami jsme stáli v Nukusu a nevěděli co bude a teď jsme v naší cílové destinaci a máme bydlení zadarmo.
Už těch prvních pár dní, co jsem byl v Uzbekistánu, jsem poznal, že tato země je zase o level výše v pohostinnosti a lidské dobrotě, než jsem do této chvíle zažil. A stačí jen trochu umět rusky a otvírají se vám takové možnosti, a hlavně lidská srdce (nepočítám taxikáře, to je jiný živočišný druh). Na ulici vás lidé zdraví, muži si s vámi na pozdrav třesou rukou, babičky na trhu dávají ochutnat, co doma na zahradě vypěstovaly nebo vám prostě do ruky vrazí misku plnou plovu (rýže se zeleninou a masem), děti se s vámi chtějí fotit a když jedete vlakem, tak jste pozváni k takové hostině, že přejedením usnete ? O tom ale níže.
Ubytovali jsme se tedy u našeho řidiče a usnuli po náročném dni stopování pouští. Druhý den jsme vyrazili do „přístavu“ kde uprostřed pouště stojí zrezivělé lodě. Nemůžeme tomu stále uvěřit, všude kolem je poušť, ale přesto si tady v písku „plují“ obrovské lodě. Po prohlídce města, které je vlastně jen pár domů v poušti, si opět stoupáme k silnici a chceme se dostat zpět do Nukusu, odkud nám večer jede vlak. Já pokračuji do Samarkandu, Kazem do Taškentu. Samozřejmě musíme odbýt nespočet dotěrných taxikářů, kteří snad lezou z nějakých děr, protože Muynak je vylidněné město, ale taxikářů tam jsou desítky. Klasické hádky o tom, že nic do Nukusu nejede a že se tam nedostaneme, odbývám s úsměvem a za chvilku už sedíme v autě u jednoho chlapíka, který jede jen asi 10 kilometrů do nějaké vesnice. To ale nevadí, na takových místech, daleko od měst a taxikářů, se nejlépe stopuje.
A tak zase stojíme, uprostřed pouště a kolem nás projede asi jedno auto za půl hodiny. Ale hned to druhé, co kolem nás jede, zastaví a ač je to sdílené taxi, tak ukazuje, že platit nebudeme, že jsme jeho hosté. Tak přeci existují. Nejsou všichni taxikáři svině, občas se mezi milionem těch všiváků najde jeden, co má pochopení pro dva tuláky z Evropy. V taxíku sedí i Rustam, který je přímo nadšen, že umím trošku rusky, a tak nás hned podrobí křížovému výslechu. A tady nastává další moment, proč tak miluji stopování. Prostě na cestě potkám tolik zajímavých lidí, že by mě to v životě ani nenapadlo, čím se dovedou lidé živit.
Rustam, spolu se svými čtyřmi partnery, pracuje na tom zbytku, co zbylo z Aralského jezera (chcete-li moře). Zde staví továrnu a z jezera, respektive z jeho hlíny, „těží“ malé živočichy zvané Artemie (žábronožky solné). Ty pak dále zpracovávají a prodávají za hezké peníze do celého světa na výrobu léků nebo jako krmivo. No napadlo by vás to? Mě teda ne a s Kazemem jsme na něj koukali jak opaření. O to víc, když nám řekl, že musíme poznat jeho kolegy, a tak nás v Nukusu vzal k nim na byt. Kolegové, a přátelé v jednom, byli nadšení, že mohou poznat dva Evropany, a tak pro nás uvařili oběd, který se samozřejmě musel spláchnout vodkou. Kazem evidentně na tak silnou vodku není zvyklý, a tak po jednom panáku zčervenal jak pálivé chilli papričky, kterými chtěl tu chuť vodky zajíst. Chudák, podle mě mu hoří pusa ještě teď. Doslova tam, k pobavení všech přítomných, brečel. ? Mimo to jsme ale dostali na oběd úžasnou polévku s masem a zeleninou, chléb a hodně čerstvé zeleniny.
Zábava to byla super, až jsme málem nestihli vlak, který mě osobně měl odvést do Samarkandu vzdáleného přes 1000 kilometrů od Nukusu. Miluju noční vlaky a vždy kupuju tu nejlevnější třídu, abych byl v co největším kontaktu s místními. Bohužel jsme to kupovali na poslední chvíli, takže byl Kazem úplně na jiném konci vlaku. Já se ale dostal do společnosti úžasných lidí a jakmile se vlak rozjel, mohla začít hostina. Já si na cestu koupil nějaké buchty, které jsem všem přítomným nabídl. S úsměvem odmítli a řekli mi, že jsem teď jejich host a podávali mi zeleninu, sladké koblížky, vejce, samsu (místní plněné kapsičky masem) a mnoho dalšího. Když jsem pak šel zkontrolovat Kazema, tak tam chudák tak seděl mezi vojáky, kterých byl jeho vagon plný. Já se vrátil ke své skupině a čekala na mě druhá várka jídla, což jsem už fakt skoro neměl kam dávat a jen co zapadlo slunce, tak jsem ve vlaku usnul. Probudil jsem se o 10 hodin později v Samarkandu, velkém městě na Hedvábné stezce. O tom ale zase někdy jindy.
Uzbekistán je pro mě tedy zatím zemí s neuvěřitelně úžasnými a dobrosrdečnými lidmi. Jak oni sami říkají, než aby dali najíst svým dětem nebo sobě, raději nabídnou všechno svému hostu. Host je vždy až na prvním místě a díky tomu, že jsem se v minulých měsících trochu naučil rusky, tak mám k těm lidem tak neuvěřitelně blízko. Nejednou se stane, že se prostě na ulici zapovídám s obyčejným člověkem. Nebo jsem se bavil s bezdomovcem, který znal tolik věcí, že prostě nechápu, jak může žít na ulici. Věděl, že u nás byl za komunismu Husák, pak že Havel a teď že je Zeman. Věděl, kdy se Československo rozdělilo, kolik je v Česku lidí, kolik je na Slovensku lidí, že nemáme Euro, prostě bezdomovec, vedle kterého jsem si původně na zastávce ani nechtěl sednout, ale nakonec z toho bylo příjemné asi hodinové povídání. A popravě, už se zase těším, až se s batohem postavím k silnici a budu čekat, co si pro mě osud přichystá, jaké úžasné lidi potkám a na jaká místa se dostanu. Nikdy totiž nevím, co na mě čeká, a to je přesně to, co na své cestě miluji.
Lost Czech Man – Martin Půlpán
