Leden 2020
Hliněná cesta posetá zbytky cihel podél nekonečné řady garáží, kousek za hranicemi, zmrzlá zem pod nohama a okolo tma. Někdo jede za náma? Tudy by to podle mapy mělo jít k nádraží. Prošli jsme teď travnatým polem a jdeme přímo za vzdáleným svitem železničních lamp. Auto už projelo, asi nic. Možná jen jede ke svojí orezlý garáži, k jedný z těch stovek, co tu mlčky stojí v řadě vedle několikaproudý železnice. To bude zřejmě nějaká hraniční kontrola před výjezdem, říkám si. A proč tady tenhle sedí v tý Ladě? Co tu dělá takhle v noci? Vždyť tu kolem nic není. Všude je pusto, šero. Možná to tu ale přes den žije, kdo ví… Několik žárovek, které toho asi už viděly spoustu, osvětlují kolejiště a v dálce se rýsuje žlutá a překvapivě hezká nádražní budova. Něco přes kilometr a půl od města, uprostřed polí. Butilka vodky, kterou mám v sumce, mi v tomhle lednovém mrazu hezky chladne, ale na tu teď nemám ani pomyšlení. Hele, támhle vycházej nějaký dva chlapi. Zkusim to, pojď se mnou. Zdravstujtě! Dobryj večer, něznajetě kagda jedět sledujušij pajezd v Pitěr? Soukám ze sebe lámanou Ruštinou. Chachá mladíku, tady už žádnej pojezd nejede, poslední jel před půl hodinou. Musíte počkat na zítra, to jedou rovnou dva. V 5:40 a 22:40. Hmm výborně, povídám. Tak tedy spasíba, a dobrou noc. Zmateně stojíme s Erikem před nádražkou a Šimon vychází z haly se stejnou informací, jakou jsem si právě vyslechl. Tak co hoši? Co teď? To nevim… Ale asi bude jěště sranda… a těžkej stop před náma.
Na podzim roku 2019 jsme se s bráchou Šimonem dozvěděli o nově zavedených elektronických vízech pro vstup do Leningradské a Kaliningradské oblasti. A to je přesně to, na co jsme dlouho čekali. A tak jsou naše plány celkem jasný. Levná letenka do Pobaltí – stopem do Ruska a zpátky nějak zajímavě. A to je vlastně taková trasa, kterou byste od Stopujeme východ oprávněně očekávali.
Praha – Riga
Koncem ledna tedy sedáme na letadlo do Lotyšska, pro mě stále na mapě neodemčené země. Je fajn si některé státy jen tak odškrtnout a přidat na Cestolet seznam, ale vlastně jako bych v nich nikdy nebyl. Možná se sem ale snad někdy podívám, říkám si… Dobryj věčer, dvě piva. Je skvělý jak se člověk domluví svým jazykem tisíc kilometrů daleko. Miluju to. Já totiž na východ od Česka nerad mluvím anglicky. Myslím v Evropě. Přijde mi to škoda, když k sobě mají slovanský jazyky tak blízko. Když jsem bydlíval dva roky v Anglii, tak jsem se naučil s jakýmkoli východoevropanem zkusit říct něco „po našem“ a minimálně jsme se aspoň oba zasmáli. A angličani jen nechápali, jaktože si rozumíme, když pocházíme každý z jiný země…
Po příletu máme v Rize jediný cíl, a to se dostat co nejrychleji na náš autobus. Na nádraží nakonec dorážíme asi 15 minut předem, kolem busu je pár lidí a nikam se očividně nepospíchá. Brácha Šimon tahá z kapsy lístky a jeden z nich je i pro našeho nepřítomného kamaráda, který s námi nakonec neodletěl. Uběhne deset minut a autobus se pomalu rozjíždí. Všechny světla zhasly, pohodlně sedíme a řidič nás ještě jednou svým tlumeným a ospalým hlasem vítá na palubě. Ve stínu zatmavených skel sleduji pohyby světel v neznámých místech, nechávám se unést uspávajícím duněním kol a pomalu zavírám oči. “Na”, zaslechnu. No jo, na něco jsem zapomněl. Záhy se ozve po sobě jdoucí trojité prasknutí plechovek piva a nám všem na tváři vykouzlí úsměv. Tak jedem.
Tallin, Estonsko
Při příjezdu do Tallinu hodnotím zbylá lotyšská piva, co jsem si vzal na cestu, jako “ne tak dobrá jak jsem si zpočátku myslel” a podávám je bezdomovci, co na nás vykoukl hned na nástupišti. Asi mu je fakt zima, a protože už je teď očividně slušně na mol, dvě piva mu jako dar od cizinců přece neuškodí. Oči mu září nadšením, ale poděkování ze sebe už vysoukat nezvládá.
Pokud jste tento cestopis rozečetli s očekáváním, že se něco dozvíte o místech, o kterých píšu, tak vás musím zklamat. Tallin je jen další hlavní město, o kterém nevím vlastně vůbec nic. Je pro nás spíš jen jedním bodem na naší trase. Působí ale dost malebně. V centru jsou malé uličky, kavárny, a snad i pár zajímavých barů. Vzhledem vypadá jako české středověké město, má kolem sebe hradby s věžemi a přes příkop se pyšní hrad a několik kostelů. Naší pozornost však nejvíc upoutává dlouhá řada o půlnoci otevřených květinářství.
Z Tallinu ven – první stop
A tak konečně vyrážíme na první autostop. Sedáme na první přijíždějící tramvaj, která má podle Šimona jet někam na okraj města. Jakmile po výstupu projdeme spoustu ulic, podchodů a mostů, přestává být město městem a stává se z něj oblast logistiky, kde se pohybují pouze auta a okolo jsou jen benzínky, servisy a velkosklady. Právě u takové jedné pumpy u výjezdu, v zimní šedé náladě se teď nacházíme. Stopujeme s cedulí “NARVA” na autobusové zastávce, na kterou každých 20 minut přijede autobus, aby nabral jednoho, dva cestující. Zima už začíná být pěkně neúprosná, a tak se vždycky po chvíli schováváme v malém obchůdku čerpací stanice. Jeden stopuje, dva jsou uvnitř, anebo obráceně. Jak se zrovna zachce. Je sice jen trochu pod nulou, ale zato je nepříjemně vlhko.
Trvá to dlouho. Zatímco se ohřívám a nabíjím telefon, koukám ven přes sklo jak se Šimon domlouvá s mladým týpkem, co právě vylezl ze svého auta. No tak že by? Už mě to tu začíná pomalu štvát. Ze Šimonova výrazu chápu, že se konečně posouváme z místa. Po těch několika proflákaných hodinách si to snad už i zasloužíme.
Něco krátce přes hodinu se vezeme s tímhle klukem. Co si vpředu povídá s Erikem, to ani moc nevnímám. Jsem rád že jsem v teple a že se někam vezu. Vlastně pořádně nevím kam. Po probuzení ze spánku, který netuším jak dlouho trval, zastavujeme v silném dešti/sněhu u další benzínky. “Venku se teda vyčasilo”, povídám, když rukou stírám zamlžené okýnko, abych skrz něj aspoň něco viděl. Běžíme k pumpě a přeskakujeme proudy vody valící se po parkovišti. Jak chceme v tomhle pokračovat? No, musíme. Co nám popravdě zbývá. Navíc je tu slušný mrtvo, dodávám. Aspoň že tady uvnitř je líp. Je tu teplo, pár barových židlí s výhledem na tu smršť a taky paní za půltem, co prodává bagety. Hmm, to je dovolená, řikám si. Ale tak lepši než jen sedět někde u bazénu ne? Tady aspoň něco zažívám.
Zataženo, vánice, další benzínka…
Erika to polemizování za zamlženým sklem zas tolik nebaví, a tak jde ven do vánice. Že prý něco zkusí, povídá, když odchází ven a dveře obchůdku za ním zacinkají. Ztrácí se v mlze a sněhu. Já si teda tady radši pohovím, říkám bráchovi, a on nacpávající se bagetou souhlasně přikyvuje. V dálce je po chvíli vidět silueta stopujícího Erika. Není to samozřejmě vánice jako na Sibiři, tak pro vaší představu, ale je mlha, mokro a je vidět tak na dvacet pět metrů. Po celkem krátké době se u postavy v našem výhledu naštěstí objevuje zastavující auto. Možná že se nad námi někdo doopravdy slituje. Tady v týhle zemi, kde máme pocit, že nikdo stavět nechce.
Staví nám ale milá a mladá holka, co prý jezdí pomáhat do nějakých kempů v Kazachstánu a jejíž jméno jsem do pěti vteřin zapomněl. Na spolujezdci opět sedí Erik, a zdá se, že mu to tentokrát tolik nevadí. Povídají si anglicky o všem možném, o cestování, kde byli, kde se učili… a podobně. Já jsem rád, že nic takového říkat nemusím. Rád v tuhle chvíli sedím vzadu, kde se mě nikdo na nic neptá, nikdo se mnou nevede dlouhosáhlý rozhovor… já koukám z okýnka, pustím si hudbu, setřu mlhu ze skla a sleduju tu vodnatou dálnici, po které se rychle ženeme.
A další…
Vystupujeme po hodině jízdy, opět na benzínce, opět uprostřed ničeho, opět v dešti. A navíc ještě ve tmě. Tohle je fakt asi nejdebilnější stopování co jsem za poslední dobu zažil. Trmácíme se několik hodin, jsme promoklí, je zima. Ale stejně to tak nějak máme rádi. Ne žádný sebemrskačství, ale spíš to dobrodružství, který to celý doprovází. To, že nevíme kam se dostaneme dál, kde budeme dneska spát… Vždyť spaní na dnešek jsme už měli zaplacený v Petrohradu, ale vzhledem k tomu, že nás čeká ještě pár set kilometrů, tak to dopadne asi úplně jinak.
Na další benzínce opět střídáme vyhřívání se v obchodě se stopováním na dešti. Zkoušíme řidiče co přijeli tankovat a já to zkouším i na vedlejší silnici, která je za pumpou. Nejsou tu žádný lampy – lehce tu svítí jenom stožár s cenami paliva. Snažím se tak na sebe aspoň svítit telefonem, říkám si že bych tak mohl být trochu vidět. A hele, někdo staví. *Následuje lehké ohození břečkou… Dobrý den, nejedete náhodou do Petro… Cože? Nerozumím vám… ani nechápu. Zvláštnímu řidiči a jeho kumpánům absolutně nerozumím a nemám ani tušení co mi tu estonsky vykládají, protože rusky, anglicky, nebo mezinárodním jazykem “rukama nohama” zřejmě mluvit neumí. Přibíhá Šimon… Aha… Nevšiml jsem si, že je to policie. Prý že porušuju zákon a riskuju život, když takhle u silnice nemám nic reflexního. Dobře, jasně, odpovídám, hned si jdu vestu koupit na pumpu… Ale do Petrohradu asi nejedete, tak mi dejte pokoj.
O dobrou hodinu později už nakonec usedáme do posledního auta před hranicemi s Ruskem, které jsme odchytili při tankování. Veze nás typický východoevropský mladý muž, se vzhledem gopnika v adidas mikině, s vlasy na pár milimetrů a ve starším černém bávu. Působí však dost pohodově, moc toho nenamluví a veze nás ve městě dál, než by musel. Z repráků hraje lofi hip hop a ze zadní sedačky pozoruju světla hraničního města Narvy. Už dávno mi není zima a jsem připravený na pokračování. Vždyť teď nás teprve čeká hranice…
Hranice EST/RU Narva – Ivangorod
Granica je však silná pohoda. Chvíli přes most a pak na kontrolu. Vytahuju pas a doma vytisklé vízum na hezky usmívající se vojandu a za chvíli jsem opět venku z budovy, tentokrát už na druhé straně. Je něco kolem osmi hodin a nás pomalu začíná přemáhat hlad. Hned při příchodu do města proto rychle vyhlížíme restauraci, abychom se nacpali tím vším ruským, co máme rádi. Celou cestu mám v hlavě boršč, pelmeně, šašliky, chačapuri, vodku, a teď mě od nich dělí už jen nalezení první odkryté kuchně. Večer v první hospodě rychle nabírá na obrátkách a ubíhá rychlostí ujíždějícího vlaku, zatímco my zapomínáme, že před sebou máme ještě dost dalekou cestu.
Na vlak to přece i tak zkusíme. Je holt už celkem pozdě večer, ale je to jistější než teď postávat u silnice. Nádraží je kousek cesty za městem a tak vyrážíme na pochod. Společně rozebíráme a obhajujeme si, proč se vlastně už na stopa vybodneme; když je pořád jen hnusně a většina lidí na silnici na nás stejně kašle. Všichni si dáváme za pravdu. Chceme se už dostat do cíle. Tak kráčíme po poli v úplné tmě, v dálce vidíme světla, řady garáží, nádražní budovu… A ze zmíněné konverzace s nádražáky nám vyplývá, že čekat na vlak do rána pro nás nemá smysl. Bohužel nám ujel přímo před nosem a maršrutka teď už taky nejezdí… Tak co teda ještě jednou zkusit autostop? Pojďme na to…
Další marná snaha
Na benzínce kousek za Ivangorodem postáváme už tři čtvrtě hodiny a pořád nic. Kluci jsou na pumpě, já stojím tak sto metrů od nich u silnice a koukám do dálky. Podél silnice je pár světel, vidím na kilometr dopředu a sem tam se v dálce objeví odbočující auto. Je mi zima. To už je ale asi jasný, a tak na to ani nemyslím. Za chvíli přijíždí velký pickup a přibržďuje. Myslím, že mi staví hlavně z obavy, kdo jsem a co tu takhle na kraji lesa dělám. Volám na kluky a radostně skáčeme do obřího auta. Vítá nás taky obří, dost milý člověk, kterému se snažím vysvětlit celou naší situaci. Tak kam? Do Pitěru… No tak to vás nepotěším, já jedu jen vedle, do Kingiseppu. A sakra… No nic, tohle je na pytel, ale tak se aspoň pohneme z místa. Po pár kilometrech se necháváme vysadit na křižovatce za městem, u žlutě blikajícího semaforu, s tím, že to teda ještě naposledy zkusíme… Ale marně. Je už skoro půl dvanáctý a po pár projetých autech klukům dochází morálka. Já bych sice ještě pokračoval, ale přehlasován to nakonec taky vzdávám a vyrážíme směr Kingisepp, snad k nějakému ubytování…
Noc trávíme v typickém hotelovém pokoji v paneláku, v přízemí. Hospodyně se o nás stará jako o své a ještě před spaním nám dává vybrat ze tří variant snídaně, kterou připravuje od 5 hodin do 8:30. Šimon poté odchází z bytu ven, že prý najde nějakou hospodu. Na pár hodin mizí. Snídani samozřejmě totálně zaspáváme, ale paní domácí je naštěstí tak milá, že nám vejce ke snídani smaží i v dobu, kdy by si už asi vařila oběd. Pak už konečně vyrážíme ven, znovu na stopa. Popravdě jsme měli být v Petrohradě už včera, a protože kluci pak zas rychle pokračují dál, už tam vážně musíme být. Teď nás čeká ještě asi 150 kilometrů cesty… Ale jsme zase sami na silnici, jako včera v noci. To tady nikdo nejezdí?
Kluci? Kašlem na to. Tentokrát jsme už všichni za jedno. Kráčíme zpátky do města Kingisepp, kde prostě najdeme nějakou maršrutku a budeme tam co nejrychleji. Po cestě do centra se ještě naposledy z legrace snažíme stopovat, dokud nám nezastaví jeden starší pán. Dobrý den, nehodíte nás prosím na autobusový vakzal? Ale to víte že jo, nasedejte… A tím nám stopování končí. Díky dědo! Krátce na to už čekáme na ulici v maršrutě, s burgrem z mekáče, a trvá ještě chvíli, něž se rozjedeme směrem na Petrohrad.
Tak jsme se nějak dotrmáceli…
Petrohrad je vážně mega město, plné velkých chrámů, obrovských domů, skvělých restaurací a podniků. Jako první mě samozřejmě napadá Ermitáž, Kateřinský palác, všemožné katedrály, ruský balet, nádherné stanice metra, zvedací mosty… A celé město je obehnaný brutalistníma sídlištěma… Ve městě trávím asi pět dní. Šimon s Erikem po dvou dnech odjíždějí autobusem do Helsinek, pak stopem do Turku a odtamtud nakonec letí do polského Krakowa. Já se tu hodlám ještě chvíli zdržet, než vyrazím do Helsinek na letadlo sám. Mezitím se v Petrohradě potkávám s přáteli, jezdím od jedné stanice metra k druhé, prohlížím si na krajích města sídliště, paneláky a lidi kolem nich, fotím na filmovou zrcadlovku všechno možné dění a samozřejmě ještě než kluci odjedou, tak s nima trávím odpoledne v Ermitáži. Myslím, že se sem rád znovu vrátím, a snad i brzo. Protože třeba takové koupání v Něvě při letní bílé noci jsem tentokrát v lednu nestihl!
Co si troufnu doporučit:
Rozhodně Ermitáž a Zimní palác. Střecha Katedrály Sv. Izáka stojí za to. Je tu skvělej výhled na celý město. Mozaiky v Chrámu Kristova vzkříšení vypadaj dost brutálně, ty jsem ale bohužel nestihl. Skočte taky do gruzínských restaurací a v nich si dejte chačapuri! Super je taky řetězec Tokio-city. Vodku tu koupíte kdekoliv, a neni lepší vodky na světě než právě v Petrohradu. Mezi nejlepší rozhodně patří Beluga. Ruský standart má distilerii hned za městem a za zmínku stojí taky Zelyonaja marka.
Závěr
Autobus z Petrohradu do Helsinek vyjde na pár stovek a jede asi pět hodin. Vyrážím přes noc, ušetřím tak za jednu noc v ubytování a tenhle výlet mě pořád vyjde o něco levněji, než přímá letenka do Prahy. Asi se z celýho cestopisu zdá, že jsme většinu cesty strávili na benzínkách. Většinou tomu tak při stopu není, ale tentokrát se tak stalo. Řekl bych bohužel, ale v tom počasí nás ty estonský pumpy vcelku zachraňovaly. Až sem vyrazíme znovu, tak v létě – a to bude jiná!
Prokop z redakce Stopujeme východ
