Ale zpět k vyprávění, tak tedy naplánovaly jsme si trasu a půjčili auto. A kde je teda to stopování? No stala se nám bohužel, nebo teda spíš bohudík taková nemilá věc. Auto jsme měly půjčené už večer před odjezdem, ujely jsme s ním pár kilometrů po Odense a naneštěstí chcíplo a nešlo nastartovat. Tak jsme ho vrátily majiteli. A před námi se otevřela otázka, co teď s námi bude? Moje tři spolužačky z Česka se rozhodly zůstat v Odense. Finky začaly hledat autobusy a vlaky. No a já jsem byla tak někde uprostřed – nechtělo se mi jet bez holek, ale taky se mi nechtělo tvrdnout doma a cejtila jsem, že moje srdíčko potřebuje nějaký vzrůšo a dobrodrůžo. Tak jsem udělala velký krok a přemluvila finky k tomu, abychom jely stopem a jen do jednoho cíle. Nakonec jsme to hecly, sbalily si krosnu, spacáky a karimatky, vzaly fixy a kartony a začaly stopovat do Národního parku Thy, který je přesně 263 km od Odense.
Tenhle výlet pro mě byl velká věc a výzva už jen tím, že jsem měla strávit 3 dny tím, že budu mluvit anglicky a budu tam na to sama. Angličtina totiž nikdy nebyla věc, co by mi šla přirozeně sama. Taky jsem neměla úplně ideální vybavení oproti finkám – můj spacák s tátou zažil snad ještě devadesátky a moje koženkový prošlapaný boty vhodný do města na parádu taky žádná sláva. Ale prostě teď anebo nikdy.
Stouply jsme si na místo, který bylo strategicky nejlepší pro stop směr Jutský poloostrov. Vzala nás paní, která nás odvezla kousek blíž k dálnici, kde jsme už stopovaly naplno. Chvíli to trvalo, ale vzalo nás auto narvané úplně až ke stropu. Říkala jsem si, že tohle snad není možné. Rodinka skládající se z mamky, taťky a dvou dětí začala přeorganizovávat auto, přidali do kufru sedačku, naložili naše tři obří krosny a my se vezly až do Herningu, tato rodinka nás svezla 150 km, a dokonce si kvůli nám zajeli nějakých 60 km, prý aspoň budou mít manželé konečně čas pro sebe, když jim děti usnuly. V Herningu nás vysadili na nejlepším místě pro naši další cestu. Chvíli jsme tu lelkovali a dali čůrací pauzu. V protisměru jelo auto, které na nás troubilo. Po delší chvíli stopování nás to stejné auto vzalo do Holstebro. Řídil ho milý kluk ze Srbska nebo Bosny? Ach ta paměť, každopádně to bylo velice zajímavé povídání o Balkánu. V Holstebro už se začalo smrákat a ochlazovat, přece jenom byl konec dubna, a to v Dánsku znamená zimní bunda a čepice. Nám ale zbýval ještě kus cesty. Rozhodly jsme se ještě zkusit stopovat, než se úplně zešeří, neměly jsme žádný plán, žádné ubytování, nic. Napsaly jsme si ceduli Thy a stouply si na místo, který nebylo ani moc vhodný ke stopování a čekaly. Po chvíli nám zastavila paní, která jela blízko naší cílové destinace. Pracovala v Holstebro jako sestřička v nemocnici, a právě mířila ze směny domů. Zeptaly jsme se jí, jestli ví o nějakých shelterech, kde bychom mohly přespat. Sheltery jsou takové dřevěné budky rozestavěné po celé Skandinávii, kde můžete zadarmo přespat. Cestou jsme viděly uchvacující západ slunce u fjordů, kde jsme jely. Tato paní nás vysadila u shelterů, které byly úžasně skryté a dokonce tam bylo něco jako společenské středisko, kde byl otevřený záchod a sprcha, prý zde v létě spí surfaři. Sen!
Vychutnaly jsme si ještě poslední kousky západu slunce a vycházející měsíc nad mořem, který nás ohromil svou velikostí, vyblejskly jsme pár fotek a šly si uvařit a vychutnat naši večeři. Natáhly jsme plachtu podél vchodu do sheleteru, aby nám byla menší zima a poté jsme zalezly do spacáků a já udělala největší blbost v mém životě a to, že jsem se nepřevlékla na noc do suchého oblečení. Nemám totiž adventure kurz jako finky ani hedvábnou vložku do spacáku, teplota klesla v noci na -2 možná i míň a já mrzla a oblíkala na sebe co šlo, včetně bundy a čepice. Moje noc vlastně vypadala tak, že jsem se každou hodinu budila a modlila se, ať už je ráno a vydáme se na výlet, zatímco finky spokojeně spinkaly.
Ráno jsme se konečně vydaly pěšky na výlet, slunce nádherně svítilo a krajina se nám ukázala v plné kráse. Připadala jsem si, jako v opravdovém snu. Přesně tohle jsem vždy chtěla dělat, bláznivě stopovat někam téměř bez cíle s krosnou. Nějak jsem si ten pocit představovala a realita byla ještě stokrát silnější. Nechtělo se mi, ani moc mluvit a jedna z finek se mě ptala, jestli mi něco je. Jasně že nebylo, já si jen vnitřně pořád opakovala, že se to děje a prožívala to naplno.
Národní park Thy mě naprosto okouzlil, viděla jsem a cítila poprvé v životě sílu opravdového oceánu, no nebylo to jak u moře v Chorvatsku. Ale opravdovou energii oceánu a vody, která se v něm tvoří. Připadala jsem si oproti oceánu úplně malinká a bezvýznamná. Líbilo se mi, že jsme čas vůbec nikam netlačily, šly svým tempem, nasávaly energii, relaxovaly, užívaly si nádherného dne. Jak už to v Dánsku bývá se změnami počasí, tak blízko nás se prohnala přeháňka deště, ale jakoby zrovna nás chtěla minout. Náš cíl byl v lese a to maják a sheltery blízko něj.
Sheltery v lese bylo celkem těžké najít, ale po chvíli hledání jsme se ocitly na takové louce, kde byl jeden shelter, kadibudka, stůl, ohniště, nasekané špalky dříví a stojan na pánvičky. Nikdy jsem nic podobného neviděla a nevěřila jsem svým očím, pořád mi v hlavě jelo, jak by to asi mohlo fungovat v Česku. Ukradl by to někdo? Nebo ne? Ukázalo se, že v shelteru už je nějaký kluk. Možná je to mojí českou povahou, ale hned jsem o něm začala pochybovat, co když nás zabije, a v hlavě mi najelo milion špatných věcí. Mluvila jsem o tom s finkami a je tohle vůbec nenapadlo, jsou to čisté duše, zvyklé z jejich země. Tak jsem se na chvíli musela nad sebou zamyslet. Prošly jsme se po okolí a v písečných dunách si chvíli odpočinuly, koukaly na rozsvětlující se maják, opět uvařily večeři, kam finka nasypala bylinky přímo z přírody, to jsou ty adventure kurzy! ☺ Pokecaly s náhodným kolemjdoucím, s kterým jsme měly strávit noc v shelteru a zalehly do „peřin“. V noci se opakovalo, to co den předtím, ale v asi tak tísíckrát horší formě, kdy jsem myslela, že už jsem umrzla na smrt.
A vlastně jsem nebyla ani tak daleko od pravdy, protože ráno začalo zcela nečekaně sněžit. Udělaly jsme si romantickou snídani v přírodě a počkaly chvíli než sněžit přestane. Poté jsme se vydaly na prohlídku majáku, kde byla jako vždy v dánském stylu jen kasička a cena vstupného. Chvíli jsem zaváhala, jestli vůbec platit, ale když jsem viděla finky vytahující peníze, hned jsem vytahovala svoje a hodila tam pětku (dánskou). Na zahradě majáku byl ještě bunkr z druhé světové války, potkaly jsme jich několik i na pobřeží. Tohle území má zajímavou historii. Nebyl čas na zbyt, rozloučily jsme se s majákem, s úžasným výhledem, bažinami… A protože už bylo skoro poledne a my ještě ten večer potřebovaly být zpět v 263km vzdáleném Odense, tak jsme šly k nejbližší silnici a začali stopovat, nechaly jsme se svézt k nejbližší velké silnici a započaly náš stop zpět domů.
Cesta domů byla dlouhá a jely jsme ji na několikrát. Ten den po sněhové bouři opět vysvitlo slunce a my si dokonce trošku spálily ksichtíky. Jen co jsme otevřeli ceduli, vzalo nás hned první auto a to pán, kterému umřela manželka, jede prý z procházky, ukazoval nám fotky jeho motorek, auta a domu a také jeho děti a vnuky. Bylo to parádní moderní auto a my po třídenním nemytí v něm byli jako pěst na oko. Vysadil nás u hlavní silnice, to místo bylo pro stop velmi nešťastný, ale nedalo se nic dělat a my zkoušely stopovat. Zkejsly jsme tam hodně dlouho, ale nakonec nás vzala starší paní, která nás jen přiblížila více do centra. Její manžel jí prý vždycky říká, aby nebrala žádné stopaře, ale jí se mihly v očích jiskřičky a říkala, že je stejně vždycky vezme. Rebelka! Tato paní nás vysadila v nejbližším městě, ani jsem nestíhala sledovat kde jsme, ale věřila jsem všem, že nás vysadí tam, kde to bude nejlepší pro další stopování, nechávala jsem to prostě tak plynout a byla totálně unavená. Po chvíli stopování nás vzala zvláštní slečna, která se nás ptala, jestli se nebojíme a pak mluvila o tom, že je nemocná, že má deprese a že jede za svým přítelem. To už jsme dojeli do Herningu. Opět nás vysadili na super místě, hodní to Dánové. Nabral nás starší pár, povídali jsme si hodně o škole a o tom, že jejich syn tam taky stopuje. Moc se nám líbili a my jim. Vzali nás až do Koldingu a to už bylo od Odense za humny a já věděla, že ten večer budu spát ve své posteli.
Poslední stop si pro nás přichystal opravdu milé setkání, jely jsme v malinkém autě s Iráčanem a jeho Dánskou přítelkyní. Mířily až do Kodaně z návštěvy u rodičů. A já si opět musela připomenout, jak soudím lidi podle vzhledu a že je to vždy špatně. Byli moc milí, měli oba zajímavou práci. Iráčan nám říkal, že se nemůže vrátit do své země, protože by musel na vojnu na několik let. Napřed jsme mysleli, že si vystoupíme na okraji města Odense, kdy je to do centra ještě poměrně velký kus. Ale byl tak milý, že nás zavezl přímo do centra, odkud jsem to měla domů 2 minuty. Ach!
A tak skončil náš nádherný výlet do Národního parku Thy a zpátky. Přijely jsme domů smradlavé, spálené, promoklé, nevyspalé, ale s plnou krosnou zážitků. Cena: několik vypsaných fixek, hermelín a fazole v plechovce, bonbóny, vzpomínky, jeden ztracený deštník, no prostě nevyčíslitelná. Byl to ten nejlepší výlet v mém životě.
Monika Fischerová
