Vzhůru na jih s lovcem divočáků
Po zkušebním týdnu na stopu v Uruguayi jsme se vydáváme stopem z Buenos Aires na jih do Ohňové země. Pro první přesun ještě využijeme levného vlaku a nočním přejezdem se za dvanáct hodin přesouváme do města Bahía Blanca. V osm ráno už ale vystupujeme na nádraží a autobusem číslo 519 se přepravíme na první stop, na hodně vzdálenou benzínku Cholo na výpadovce naším směrem na jih.
Stojí tu už několik stopařů. Ale naštěstí než se nasnídáme, jsou všichni pryč a my můžeme jít „na to“.
Asi po dvou hodinách zastavuje kamión, který řídí tlustý a chlupatý šofér. Jede sice jiným směrem než chceme my, ale vysvětlí nám, že je to lepší dálková trasa a všechny náklaďáky jezdí tudy. Má pravdu.
Při jízdě si dobře popovídáme. Ukazuje na divoké pštrosy nandu a říká, že tam žijí divočáci. S nadšením nám také ukazuje svojí osmatřicítku a z poloviny prázdný balíček nábojů. Tvrdí, že když v noci nějakého vidí, tak ho střelí z okýnka ještě než zabrzdí. Taky má balík nábojů do brokovnice, ale tu už naštěstí ze zadního prostoru kabiny nevytáhne. Stačí, když za toho proslovu při řízení mává velkým loveckým nožem. Prý na stahování úlovku.
Vezeme dvě cisterny cidry, ovocné alkoholické zkvašeniny, připojené za stařičký tahač Mercedes, který si to s námi funí sotva padesátkou. Batohy máme přivázané na ohrádce nad jednou cisternou, protože dovnitř do kabiny by se už nevešly.
Náš lovec kanců nás vysazuje přibližně po dvou stovkách kilometrů u benzínové pumpy hned za Ríem Coloradem. doplníme si vodu a už za deset minut nám zastavuje dvacetiletý Horácio. Ten jede novým kamionem naloženým ovčí vlnou ještě mnohem dál, než my pro dnešek potřebujeme. Je s ním těžká domluva, protože mluví rychle a drmolí. Ale nabízí nám sušenky, limonádu a dobrý, silně povzbudivý nápoj maté. Něco jako čaj z Cesmíny Paraguayské. Pijí to všichni řidiči a také snad všichni Argentinci, Paraguayci a Uruguayci. Vezeme se s ním sedm hodin, nějakých pět set kilometrů a vysazuje nás hodinu před půlnocí u sjezdu na město Puerto Madryn, do kterého se chystáme na několikadenní zastávku.
Nocování mezi odpadky
Konečně jsme si dostatečně užili velryb, kosatek, tuleňů, rypoušů a tučňáků, opět vyrážíme na stopa. Je takové vedro, že ani nemůžeme dojít až na hlavní silnici a stopujeme raději hned za městem.
Čekáme asi půl hodiny, než nás vezme náklaďák asi padesát kilometrů na křižovatku před městem Trelew. Všichni, co zastavují, jedou do Trelewu. Nakonec nás ale milý včelař v kombinéze popoveze deset kilometrů na náš hlavní tah, a to až na první benzínku. Zajede si s námi jen tak pro radost, sám má namířeno do Trelewu jako všichni ostatní.
Hned nato si naskakujeme do Jeepu Cherokee, který to s námi žene sto čtyřicítkou až do čtyři sta kilometrů vzdáleného města Comodoro Rivadavía. Vysazuje nás na křižovatce devět kiláků před městem. Provoz je silný a na stopování ideální. Ale všichni jedou jen do centra toho velkého naftařského města, kterému my se chceme vyhnout přímým stopem dál, a tak svezení do města odmítáme. Dáváme svačinu a mezitím před námi zastavuje kamion tak, že nejsme vůbec vidět. Nepříjemná situace. Široko daleko je náš plácek jediný vhodný na stopování. Naštěstí když se řidič po chvilce vrací, ptá se nás, kam že bychom rádi. On že jede až do El Calafate!, známého to turistického městečka poblíž ledovce Perito Moreno. Je to asi tisíc kilometrů. Lákavá nabídka, protože jsme se k ledovci také chtěli vypravit. Nakonec se však rozhodujeme, že se budeme držet plánu a k ledovci se zajedeme podívat až při zpáteční cestě na sever. Nicméně i tak nastupujeme na dalekou cestu. Máme za to, že přibližně po pěti stech kilometrech odbočí z našeho směru. Později se však ukáže, že ta nejpřímější silnice do El Calafate není asfaltovaná, a tak odbočuje až mnohem dál před městem Río Gallegos.
Nakládá nás tedy odpoledne před Comodoro Rivadavíou a jedeme dlouho do noci kolem ropných vrtů, pořád na jih. Na spaní zastavujeme na jednom z odstavných parkovišť. Řidiči spí ve svých kabinách a my to házíme do spacáků mezi střepy a odpadky na parkovišti.
Západ slunce a pověstný patagonský vítr
Ráno nás budí zvuk motoru. Rychle balíme, házíme batohy na korbu mezi pytle cementu a opět vyrážíme. Stále se pohybujeme nudnou pampou, občas zpestřenou nízkými kopečky. Jak se pomalu blížíme k jihu citelně se ochlazuje a především se zvedá pověstný patagonský vítr. Včerejší západ slunce byl úžasný, obrovská rudá koule pomalu zapadá za úplně plochý horizont a zbarvuje mraky do nádherných barev. Celé to divadlo trvá nejméně tři hodiny. Podél cesty často vídáme lamy guanaco, občas nandu nebo skunka a spoustu ovcí.
Sto kilometrů před silnicí číslo 5 se ozve rána. Pneumatika je prasklá a je nutné ji vyměnit. Výměna trvá asi hodinu a my se při tom můžeme poprvé pořádně přesvědčit jak venku fouká. Celkem nás tedy cementáři svezli sedm set dvacet kilometrů.
Cestou z Río Gallega stopuji za chůze mlčenlivého Chilana. Sveze nás sto kilometrů přes hranice na chilskou enklávu. Přechod hranic je sice jen formální, ale nesmí se přes ně převážet potraviny. Naštěstí nám zásoby nekontrolují.
Vysazuje nás na odbočce na trajekt na Tierra del Fuego-Ohňová země a hned první auto se dvěma puberťáky nás přes tu slavnou Magellansovu úžinu převeze. Hned zase odbočují do nějaké vesničky a nás zanechávají na úplně pusté křižovatce. Žádné auto ani kamion z toho přívozu nás nevezme, a tak nezbude než čekat na další trajekt. Plují každých čtyřicet pět minut.
Hodně se ochlazuje. Balíme se do všeho co máme včetně zimních bund. Fouká silný vítr a pomalu se stmívá. Ještě že nás naloží příjemný Chilan do nového tahače Scania bez návěsu, nakrmí nás houskou se salámem a zaveze sto kilometrů do srdce ostrova. Vystupujeme uprostřed pláně kde není na dohled žádné stavení. Naprosto rovná holá země, ale oplocená.
Než postavíme stan, najíme se a uložíme se k spánku, neprojede ani jediné auto.
Sotva se ráno probereme, začne pořádně pršet. Naštěstí po dvou hodinách déšť ustává a můžeme opět vyrazit. Není tu vůbec žádný provoz, asi tak jedno auto za hodinu. My ale máme štěstí a sotva se postavíme ke štěrkové cestě, hned se objeví vojenská cisterna. Bohužel vojáci nás svezou jen třicet kilometrů k další odbočce, takže jsme na tom jako předtím. Neuvěřitelně odlehlé místo. Na hranice zbývá asi deset kiláků, krásně svítí sluníčko a téměř vůbec nefouká. Okolo nás všude samé planiny, nikde ani stavení a směrem na západ se dá dohlédnout snad padesát kilometrů.
Oslava na konci světa
Stojíme u silnice asi hodinu a půl aniž by projelo jediné auto. Nakonec se ale jedno objeví a naloží nás. Tlustý Chilan, majitel ovčí farmy s námi přejede přes hranice zpět do Argentiny a doveze nás až do města Río Grande. Naštěstí s námi celé město přejede a vysadí nás až na výpadovce. Zbývá nám posledních dvě stě třicet čtyři kilometrů na konec silnice číslo tři k zátoce Lapatia. Netrvá dlouho než nás argentinský pár na výletě naloží do luxusního Land Roveru a doveze nás do města Ushuaia. Přibližujeme se k horám a musíme jedním pasem překonat nejjižnější hřeben And odkud je nádherný výhled dolů na jezero a okolní hory.
V Ushuaie se necháváme vysadit u supermarketu, abychom mohli nakoupit jídlo a víno na oslavu. Za město je to celkem daleko a navíc nás brzdí občasné přeháňky. Za městem se na nás ale opět usměje štěstí. Přestává pršet a brzy nás nějací kluci svezou asi deset kilometrů a převezou nás přes bránu národního parku bez placení vstupného. Krátce se domlouvají se strážci parku a ti nás pustí zdarma.
Už nám zbývá jen deset kilometrů a začíná se pomalinku stmívat. Jdeme kousek pěšky. Nedojdeme ale daleko a už zase lezeme na korbu Toyoty Hilux a ještě šest kilometrů se vezeme. Poslední kousek ujdeme jako příjemnou procházku. Ocitáme se na parkovišti s bránou pro pěší a několika cedulemi, které jasně dokazují, že je to definitivní konec a dál už je jen moře a Antarktida. Silnice tu v Bahía Lapatia po 3063 kilometrech cesty z Buenos Aires opravdu končí. Od parkoviště k zálivu vede dřevěný chodníček na vyhlídkovou plošinu přímo u vody.
Na oslavu otevíráme výborné argentinské víno z oblasti Mendoza a u vody stavíme stan. Slunce tu téměř nezapadá a ještě dlouho po půlnoci není úplná tma. Na stanu se tvoří hned námraza, ale naštěstí je maximálně dva stupně pod nulou.
Dopoledne nás budí horko a teploměr ve stanu ukazuje třicet osm stupňů Celsia. Venku je krásně slunečno a jasno. Dva nádherné dny si užíváme národního parku Tierra del Fuego. Je tu krásně! Kolem dokola zasněžené vrcholky hor, lesy, jezera, plácky porostlé sytě zelenou trávou na které se pasou nějací králíci. Všude spousty ptáků a večer nám přímo před stan přijde dát dobrou noc zvědavá liška. Takový je tedy konec světa!
Lukáš Bachan
