Na trase Kyrgyzstán – Česko, část 1.

„Ty žiješ!“ To byla první věta, kterou mě mí přátelé vítali po návratu.Nedivím se, plán „Po maturitě pojedeme někam stopem“ už jsme sice měly roky, ale výběru destinace jsme nevěnovaly přílišnou pozornost. Náš proces rozhodování vypadal asi následovně: „Evropa je nudná, bude tam akorát vedro a turisti…“ „Jo no, tak co třeba… střední Asie!“ „Super! Co je tam za země?“ „Nevím…“ „OK, tak jedem!“

Na naši obranu, hned po koupi letenek jsme si začaly pečlivě zjišťovat, kam že se to vlastně chystáme a co že nás to tam čeká. Naše cesta dostala následující podobu: Kyrgyzstán, Kazachstán, Uzbekistán, Gruzie, Arménie, Turecko a přes Balkán domů. Kromě toho, že jsme dohnaly mezery v zeměpise, jsme se také začaly více zajímat o bezpečnostní a politickou situaci v daných zemích. A přišly samé dobré zprávy! Diplomaté vyprávěli neuvěřitelné historky o lidech popravených, rozčtvrcený či uvařených. Průvodci varovali před minovými poli a všudepřítomným mužským šovinismem. K našemu překvapení jediný, kdo nám dával alespoň špetku naděje, bylo Ministerstvo zahraničí svým výrokem: „Situace v zemi je stabilizovaná až na občasné aktivity islamistických extremistů“. A na zapnutí nějakého zpravodajského kanálu už jsme neměly odvahu (ne že by se v dnešní době dalo zcela vyhnout pravidelné dávce novinek o atentátech a jiných neštěstích).

Možná to bylo tím, že před námi stála maturita a jakékoli vyhlídky na život „poté“ se nám zdály být pozitivnější, ale žádná z těchto informací nás neodradila (ne že by tu ta možnost byla, letenky už jsme měly koupené…). Právě naopak! Odjížděly jsme s pocitem, že nás čeká pravé dobrodružství se vším všudy – výstřely, automobilové honičky, proskakování plamenů, utíkání před padouchy (tehdy jsme si ještě myslely, že s krosnami se dá utíkat), plížení se přes hranice, maskování, přelézání plotů (mimochodem, první plot bez díry nebo možnosti obejití jsme potkaly až po šesti týdnech), atd. Očekávaly jsme, že se vrátíme zoceleny životem jako neohrožené hrdinky, co si prošly peklem, a možná i s nějakým šrámem jako důkaz.
V tomto ohledu musím říct, že naše cesta byla trochu zklamáním. Přes všechny naše snahy se nám nepodařilo dostat se do žádných větších problémů.
Asi nejnapínavější okamžik nastal když jsme se tajně vplížily do kuchyně, abychom umyly nádobí, zatímco naše hostitelka netuše povlékala postele.
Za nejvyhrocenější spor považujeme, když jsme se jedné rodince snažily vysvětlit, že třetí večeři už opravdu nezvládneme.
A naším úhlavním nepřítelem se staly zavlažovače v parcích. Na jednu stranu mě mrzelo, že nemám ony dramatické zážitky k vyprávění.
Na druhou stranu to pro mě byla velká lekce – svět vůbec není tak špatné místo, jak nám oficiální zdroje donekonečna neúnavně opakují. A toto zjištění mě vedlo k zamyšlení nad tím, proč se vlastně více nemluví o většinové společnosti – tedy o lidech, kterým se nic nestalo. Docela ráda bych ráno otevřela noviny a dočetla se, že nějaká náctiletá slečna šla sama večer domů a došla. Že muž si před obchodem nezamkl kolo, a když se vrátil, tak tam stále bylo. Nebo že dvě holky stopovaly po muslimských zemích a měly se fajn.
Lidé by potom možná netrpěly zvrácenou představou, že hranicemi EU končí civilizovaná společnost a nastává boj o holý život.
Mé další příspěvky o této výpravě tedy nebudou poutavým dobrodružným vyprávěním plným zvratů a dramatických momentů, ale spíše svědectví o světě takovém, jaký je.

logo pencil Julie Melicharová

Celá fotogalerie zde.