Ráno jsem tedy vyrazil na stopa na oblíbenou benzínku u zastávky K Sukovu. Ani jsem si nedošel koupit kávu a vykonat potřebu a už jsem seděl s mladým řidičem kamionu na cestě do Brna. V Brně jsem si dal oběd u Indů v obchoďáku u „heroinového“ vlakového nádraží a pokračoval na zastávku Electroworld, kde jsem naskočil na benzínce OMW ke Zdeňkovi se Superbem a jel až do Budapešti. V Budapešti jsem si koupil lístek s rezervací lůžka v kupé pro šest a skočil na výborné veganské jídlo, které jsem snědl v parku na nádraží Keleti. Je to ten park naproti mega sexshopu. Na trávníku Vás přivítají cedulky se zákazem vstupu na něj a desítky travelerů čekajících na vlak na něm. Vtipné bylo, že potom, co jsem začal cvičit v parku jógu, začali se ke mně přidávat ostatní. Popovídal jsem si se skupinkou italů a vyrazil na noční spoj do Bělehradu.
Měl jsem štěstí a spolu se mnou v kupé jeli další dva traveleři Diogo a Nelson. Z Portugalska cestují po větších evropských městech vlakem s Railpassem. Kluci byli víc než opatrní, takže jsem si připadal v bezpečí a založil špunty do uší. Po nástupu do vlaku si od nás průvodčí vybral jízdenky a udělal si navrchu poznámku kam jedeme. To proto, aby nás mohl vzbudit. Uprostřed noci nás budil také. Museli jsme podstoupit pasovou kontrolu na hranicích se Srbskem. Ze strany maďarů to byla formalita. Horší už to bylo se srby. Na každého řvali, jako kdyby byli nějací bachaři. Jednoho cestujícího dokonce z vlaku vyhodili, protože neměl nějaký papír. Zbytek cesty byl jako “spaní ve vlaku”. Před příjezdem jsem začal uvažovat. Nechci v Bělehradu zůstat, rád bych se osprchoval a oddechl si po náročný jízdě vlakem. Kluci měli rezervovaný Downtown Hostel Central za 6 éček. Vypravil jsem se na cestu Bělehradem s nimi. V hostelu jsem oznámil, že jsem jen kamarád, který večer pokračuje a hledá útočiště, kde si chce zanechat v bezpečí zavazadlo a hodit sprchu. Nechtěli ani floka!
S kluky jsem pak vyrazil do centra dění. Bělehrad je jedno z největších měst na balkáně. Byl hlavním městem prosperující Jugoslávie a za svou historii byl pod nadvládou všech možných i nemožných národů více než 40x zničen a opět postaven. Jo, srbové to neměli lehké! Chytrý řečičky… Ty jsem načerpal během dvouhodinové prohlídky města. Jednalo se o “Free tour”. Koncept, kdy si průvodce nenárokuje odměnu, ale záleží na vás kolik mu na konci prohlídky dáte, je hojně využívaný po celé Evropě! Doporučuji!
Po prohlídce jsem si vychutnal oběd. Pleskavica. Pokud si jí nedáváte někde uprostřed Hercegoviny apod., stojí za prd – Balkánský hamburger. Po odpočinku jsem vyrazil na noční vlak do Baru.
Bělehrad je zatím největší město na Balkáně, které jsem navštívil a stejně jako ostatní místní “velkoměsta” mě moc neohromil a proto se o něm dále nerozepisuji… !Lžu! Je to pěkné město. Většina travelerů – především angláni, Vás budou přesvědčovat, že je to ráj a ceny jsou tak nízké, že tomu nebudete věřit. Není to tak. Srbsko je levné, ale blíží se to českému standardu. Pokud chcete žít budgetově, tak můžete. Najdete oběd za 40,-Kč a postel v dormitory za 130,-Kč. Zároveň je to město velký oldschool, stejně jako všechno v Srbsku. Za dob Jugoslávie měli všechno nové, moderní. Ale dnes už jsou tyto desítky let staré věci zastaralé – autobusy, vlaky, mosty … Taky je to Balkán! Na ulici koupíte všechno! Na starém a špinavém ubrusu od krejčovského metru po džezvu, nože nebo oblečení. Nechybí ani pochybné existence, které bývají zpravidla nejlepšími společníky! Ať žijí cikáni!
V Bělehradu se mi líbilo “Silicone Valley” aneb Strahinjića Bana. Ulice plná kaváren (kafana), kde se v devadesátých letech vyskytovali šmelináři alá veksláci. Byli to nejbohatší srbové, kteří měli vysoké blondýny se silikonovým poprsím.
Většina významných lidí a umělců Srbska má svou historii spjatou s kafanou. Kafanou rozumněj místo, kde je podávaná typická turecká káva (prosím, nezaměňovat s naší rádoby tureckou kávou alá blebajz) a rakije. Co jsem vyslechl na Free tour, docela všichni dost pili a zažili hromadu vtipných příhod při celodenním vysedávání v kafanách. Ty nejstarší a nejvýznamnější tam stojí dodnes. Stejně jako pivovar, kde se vařilo pivo podle plzeňského pivovaru!
Tomáš Helbig
