Hned u odbavování nás čekala první kulturní lekce – v téhle zemi výrazy jako „sdovolením“ nebo „pardón“ nečekejte, chůze se tu řídí pravidlem „převálcuj je dřív, než oni převálcují tebe“. My, jakožto tolerantní cestovatelky přizpůsobivé novému prostředí, jsme se bez váhání zapojily k místním zvyklostem, vybojovaly svá zavazadla a prorazily si cestu k východu.
Kolem nás jen zasněžené vrcholky hor, které tiše přihlíží všudypřítomnému chaosu poď nimi a my mezi tím vším začaly poprvé uvažovat, kam že to vlastně máme namířeno a co že tam vlastně budeme dělat.
Pochodující dav nám ale nedal moc času na rozjímání a už nás vlekl do maršrůtky (minibus, který si může pořídit jakýkoli náhodný člověk a jezdit s ním v náhodný čas po náhodných zastávkách).
Do centra Biškeku jsme dorazily za půl hodiny, ale nebyly jsme o nic moudřejší, spíš zmatenější a lehce vyděšené.
Dvě Evropanky jim ale zřejmě nepostávají na ulici každý den, takže náš první zachránce na sebe nenechal dlouho čekat. „You have a problem? Nobody speaks english here.“, pronesl postarší pán. To jsme ještě netušily, že tohle bude jedna z asi pěti anglických konverzací, kterou v následujícím měsíci zažijeme. Opravdu, v těchto zemích uplatníte svou mateřštinu daleko více než angličtinu a pokud umíte rusky, máte úplně vyhráno. Používat češtinu jako mezinárodní dorozumívací jazyk byla sice příjemná zkušenost, ale po absolvování jazykového gymnázia, kde je vám po dobu osmi let donekonečna zdůrazňována důležitost znalosti angličtiny a dalších evropských jazyků, to docela naštve…
Nicméně, pán ještě kromě předchozí fráze ovládal výrazy jako „car, son, hotel“ z čehož jsme, i za pomoci jeho vehementní gestikulace vyrozuměly, že nám nabízí odvoz. A kromě toho, že nás se synem dovezli až na místo, tak nám cestou koupili ještě jahody. Tomu říkám uvítání, zajímalo by mě, kolika turistům v Praze se stalo něco podobného…
Hned po ubytování, jsme se vydaly poznávat krásy středoasijského velkoměsta. K našemu zklamání, kyrgyzská města, vystavěná sověty za účelem shromáždit kočovné obyvatelstvo v úsporných cimrách, nemají milovníkům městské kultury moc co nabídnout. Architektoničtí mistři zřejmě nepovažovali za důležité vybudovat něco jako náměstí, pěší zónu nebo park a budovu ministerstva zdravotnictví také s klidem zastrčili mezi ostatní paneláky, však k čemu plýtvat prostorem, že soudruhu… Tak jsme šly alespoň bloudit do romantických uliček, ty v nás spíš ale vyvolalávaly dojem, že místo do letadla jsme nastoupily do stroje času, který nás vysadil v ČSSR 1970.
Sice jsme potkaly pár Kanaďanů, kterým tento prvoplánový funkcionalismus přišel nesmírně působivý, ale na na někoho, kdo vyrostl na brněnském sídlišti, tím příliš velký dojem neuděláte.
A památky? Kyrgyzstán nemá zrovna nejbohatší historii, známá je jen jediná historická postava a tou je ještě k tomu mytologický hrdina o jehož původu se přou s Kazachstánem. Ale dobrá zpráva je, že i za velmi krátký pobyt v Kyrgyzstánu stihnete navštívit všechny jeho pamětihodnosti, ta špatná je, že jsou dvě…
Ale abych nebyla úplně nefér, hřbitovy mají pěkný.
No nic, na města jsme rezignovaly a vydaly se do hor. A jak jinak než stopem! Ze stopování v téhle zemi jsme měly trochu obavy, veškeré naše zdroje tvrdily, že tento způsob dopravy je sice velice běžný, ale je i dobrým zvykem za něj platit. A opravdu, člověk se tu doslova ztrácí v davu stopujících babiček a maminek s dětmi, ale s placením už to tak vážné není, naučíte-li se kouzelné slovíčko „bizplatne“.
Nevím, jestli by to fungovalo stejně dobře i za normálních okolností, naštěstí pro nás zrovna začalo období ramadánu – měsíc půstu ale i vstřícnosti a dobrých skutků. Nejednou nám zastavil řidič s nuceným výrazem „když je teda ten ramadán…“, a ve finále jsme se pohybovaly bleskovou rychlostí. Když jsme si teda zrovna nestoply náklaďák – tento dopravní prostředek silně nedoporučuji, chcete-li se rychle někam dostat. Pokud ale máte chuť na několikahodinovou vyhlídkovou jízdu, tak prosím, v Kyrgyzstánu určitě je na co se dívat.
A jak to už u kočovných národů bývá, klíčovým dopravním prostředkem je tu stále ještě kůň. Pokud se vám náhodou nepoštěstí se na nějakém projet, nezoufejte – auta (respektive jejich konstrukce poslepované izolepou) závodící mezi sebou o to, kdo objede více krav na proděravělé dvouproudovce, to je zážitek sám o sobě.
Cestou stopem nejenže poznáte milé lidi, naučíte se pár frází a poslechnete si nejnovější hitovky, ale také se dozvíte spoustu zajímavých a užitečných informací. Pro nás to byla třeba zpráva, že jezero, které pro nás od počátku bylo hlavním podnětem k návštěvě této země, stále ještě leží pod sněhem. Hned nám ale bylo doporučeno jiné místo, a to jezero u města Bolševik. Nadšeně jsme se vydaly za novým cílem. Bylo nám jedno, co tam najdeme nebo nenajdeme, hlavně, že to zní vtipně.
A první vtip přišel hned po cestě – nadživotní socha Lenina. Sice jsme předešlou noc stanovaly na Sovětském náměstí a byly jsme na cestě do Bolševiku, ale tohle nás stejně překvapilo. U starší generace jsme nečekaly žádné pochopení, ale když jsme naši selfie s Leninem pobaveně ukazovaly skupince vysokoškoláků, docela nás zarazilo, když nám s naprosto vážnou tváří odvětili „Da, da, děduška Lenin.“ Ano, dědušku tu opravdu všichni berou smrtelně vážně a na všudepřítomné hvězdy, kladiva a srpy, si také musíte zvyknout…
My už ale procházely malebnou horskou vesničkou, kam už asi pěkně dlouho nikdo nezabloudil, soudě podle reakcí obyvatel – ženy vybíhaly ze dveří, muži přestali pracovat a děti na náš veselé volaly „hello“.
Při stavění stanu nás vyrušila skupinka mladíků, která nás přišla pozvat k sobě domů. S naší chabou výmluvou „sorry, už jsme zatloukly kolíky“ se nesmířili a do deseti minut byli zpátky, tentokrát ale strategický vyzbrojeni sušenkami a záhadnou bílou tekutinou v petce od něčeho na způsob coly.
Záhadná bílá tekutina se ukázala býti koňským mlékem. (Kumys – pozn. red.) A teď by se sem hodila nějaká varovná značka „Tohle doma nezkoušejte!“. Dost těžko se dá vylíčit chuť této národní speciality. Jen pro představu – postavte čerstvé mléko na slunce a nechte ji tam kysat tak týden. Přidejte ocet, nechte ho kysat ještě tak měsíc a pak se to té odporné pachuti bude možná lehce blížit. Samozřejmě, tento nápoj je velmi zdravý, antioxidant, bio, raw a nevím co všechno… A při požití většího množství se z něj prý můžete i opít (Většího množství? Nedivím se, že jsou v této zemi všichni střízliví…). Správný Kyrgyz vám ale nikdy nepřizná, že mu to nechutná. Každý, koho jsme se zeptali, nám hrdě i když s lehce zhnuseným výrazem odpověděl „Jsem Kyrgyz, tak to piji.“
I přes tenhle traumatizující zážitek jsme se rozhodly vzít kluky na milost a přijmout jejich pozvání, když už nám teda začali bourat stan. K našemu překvapení jsme byly odvedeny do krásné, útulné jurty, kde už na nás čekala milá rodinka i se svátečně prostřenou tabulí. Jakožto „gosti“ jsme byly usazené přímo do čela stolu, kde jsme byly pod přísným dohledem naší nové „mamá“, která se celou dobu neúnavně starala, abychom měly všeho dost. Tehdy jsme se naučily naprosto klíčové slovo, které nás provázelo celou naší cestou – „kušajte“ (jezte). Tomuto pobídnutí nikdy nezkoušejte vzdorovat, ať jste plní sebevíc, jste bez šance. A na nějakou pomoc v kuchyni či umytí nádobí taky zapomeňte, pokud něco takového navrhněte, paní domu před vámi zděšeně prchne do kuchyně, dřív než stihnete něco podniknout.
Po krátké modlitbě se začalo kušat a konverzovat až do ranních hodin, jak se to o tomto svátku dělává.
A zvyklosti jsme dodržely i následující den, kdy se nám po předešlých hodech dělalo tak špatně z představy jídla, že jsme se vydaly do hor jen tak s foťáčkama a petkou, kterou jsme si plánovaly naplnit čerstvou horskou vodou. Poklidně se pasoucí stáda krav, ovcí a koňů sice perfektně doplňují už i tak idilickou krajinu, ale jejich přítomnost je na chuti vody poměrně znát. Tak jsme tedy šly bez jídla, pití, ale zato v duchu ramadánu.
I tak se nám šlo poměrně dobře, dokonce nás jeden pastýř převezl na koni přes řeku a než jsme mu stihly vysvětlit, že nemáme peníze, byly jsme už o dva kilometry dál v jeho jurtě. Nakonec přeci ale pochopil a zklamaně nám nabídl alespoň čaj. My ale provinile odmítly a pokračovaly dál. Hned za dalším kopcem nás ale zastihlo silné krupobití, tak jsme se nacpaly do další jurty, kterou obývala prostá pastevecká rodinka s dvěmi malými dětmi (3 a 5 let). Děti se zřejmě za celý život nestřetly s ničím jiným než s koňmi, protože všechny jejich hry spočívaly v tom, že předstíraly jízdu na koni – polštář byl kůň, stolička byla kůň dokonce i z nás si udělaly koně… Tak jsme je alespoň trochu obohatily naší západní kulturou a naučily je „paci, paci“ a “ berany, berany, duc“.
Z krup se stal jen déšť, tak jsme se rozloučili a pokračovaly v cestě. Celé promrzlé, hladové a dehydratované jsme se doplazily na první místo, ze kterého bylo vidět na jezero, udělaly fotku a vydaly se rychle zpět. K rodince jsme přišly po západu slunce, což je tak akorát čas na večeři. Toto byl tedy náš první kompletní ramadán, už nikdy víc…
Zbytek našeho pobytu probíhal velmi pokliďně, jinak to v této zemi, kde lidé stále ještě žijí v harmonii s přírodou, asi ani nejde. Jen jeden večer se trochu vymykal normálu…
Blížily jsme se k hranicím Uzbekistánu a po všech těch pohostinných rodinách, nealko oslav a couch-surfinzích, jsme měly chuť strávit večer někde v ústraní, daleko od lidí, kde nás nikdo nebude hostit.
Stmívalo se, my procházely krásnou, téměř českou, rozkvetlou krajinou a k atmosféře dokonalého letního večera už nám chyběl jen táborák. Vzhledem k tomu, že ani jedna z nás neumí rozdělat oheň, rozhodly jsme se alespoň přenocovat u jezera. Čekaly jsme nějakou příjemnou plážičku, možná i s pohodlnými lehátky, ale zatím všude jen močály. Rožly jsme baterku, abychom se podívaly, jak moc v háji jsme a opravdu, byly jsme v háji – stály jsme přímo uprostřed marihuanového pole! Pár lidí nám sice řeklo, že vláda plánuje z jedné turistický navštěvované oblasti udělat druhý Amsterdam, ale že jim to tu roste takhle na férovku jsme nečekaly. Nicméně, jsme pokračovaly na naší vysněnou pláž, když jsme ale na břehu našly jen další močály, rozhodly jsme se utábořit na nejbližším použitelném místě. Kvákání žab najednou přerušily nějaké hlasy. Ohlédly jsme se a přes potok na nás kdosi mával – dva malí kluci hrající si v noci s oslem uprostřed marihuanového pole, roztomilé.
Jako správní Kyrgyzové nenechaly své gosty jen tak postávat s prázdnou. Nabrali nás i s krosnami na loďku, převezly na druhý břeh a než jsme se stihly vzpamatovat, už nám podávali rybu, kterou ti osmiletí kluci sami ulovili a přímo před našimi zraky vykuchaly a upekly na ohni. Náš plán zůstat v divočině sice zase nevyšel, ale zato jsme se dočkaly onoho táboráku a asi té nejvíc bizarní večeře v našem životě.
Tak to byl tedy Kyrgyzstán – země, kde se vrcholný komunismus prolíná spolu s muslimskými tradicemi, prostým nomádským životem a východoasijskou harmonií. A ona jako by se v tom všem chaosu snažila najít sama sebe. Myslím ale, že nepotřebuje hledat, protože přesně tahle divně zvrácená kombinace ji činí tak skvělou a jedinečnou.
Julie Melicharová
