Jeli jsme flixbusem přes Polsko do Lvova a tam naše cesta začala. Docela nás překvapilo, že je to od nás takový kousek a je to tam o tolik moc zaseknuté v čase. Cestou do centra Lvova míjíme auta a autobusy, které by u nás na technické rozhodně neprošly. Hnusné vysoké paneláky jsou všude kolem nás. Centrum Lvova nás proto překvapuje, je tam fakt hezky. Na ulici posedávají bábušky s šátkama na hlavě. Prodávají borůvky, mrkve, čerstvě nadojené mléko a mnoho dalšího. Po procházce městem nás čeká více náročná část a to se nějak vymotat ven z města a najít dobré místo na stopování. Noční můra každého stopaře, který je ve velkém městě.
Po chvilce hledání správného trolejbusu, který by nás vyvezl na kraj města to vzdáváme. Zapínáme gps a v dešti se trmácíme asi devět kiláků na kraj města. Chytáme prvního stopa a naše cesta začíná. Naším hlavním cílem jsou Karpaty. On je totiž zbytek Ukrajiny strašná placka.
Stopuje se dobře, ani jednou jsme nečekali nějak dlouho a lidi jsou moc přátelští a srdeční. Všichni k sobě mají blízko a to se mi moc líbí, to totiž postrádám v Česku. Dorozumíváme se rukama nohama, rusky totiž ani jeden neumíme, ale vždycky se pochopíme, pobavíme a zasmějeme. Většinou, když se lidi dozví, že jsme z Česka, tak jsou k nám ještě více srdeční. Čechy totiž mají fakt rádi. Každý má kamaráda, nebo ten kamarád má kamaráda, který pracoval v Česku.
Častokrát se dostáváme do uplně zapadlých vesnic. Krávy a kozy se tam pasou před brankou baráku a starší lidi sedí celý den na lavičce před barákem, aby měli všechny novinky jako první a nic jim neuniklo. Na celé Ukrajině jsou silnice trochu jiný kalibr. Řidiči mají vymyšlené spešl triky, jak se vyhnout dírám v silnici. I když.. ona ta silnice je jedna velká díra. Tolikrát jsem litovala toho, že jsem si nevzala kinedril, když se mi žaludek převracel na druhou stranu.
Konečně se dostáváme do Karpat. Jsme nadšení, když konečně vidíme první kopečky. Celou dobu jsme se chystali k tomu, že vyrazíme na pár dní do hor, tak pomalu směřujeme k začátku našeho treku. A protože jsme si vybrali docela deštivé počasí, tak se třikrát rozmazlujeme a zaplatíme si přes noc penzion. I když jsme na celou dvoutýdenní cestu měli dva tisíce, tak tohle nás opravdu nezruinuje, protože noc v dost slušném hostelu nás stojí asi 120 hřiven, což je nějaká stovka na noc. Dopřáváme si samozřejmě taky pirožky na všechny způsoby, cigarety za 30 kaček a vodku na zahřátí do hor.
V horách jsme strávili 3 dny. Mířili jsme na největší horu Ukrajiny a to jest Hoverla. Stoupačky to byly pořádné, ale výhledy co se nám s každým krokem nahoru odkrývaly byly nádherné. Často jsme potkávali krávy a pár bačů s ovcema. Když jsme skoro po dvou dnech vystoupali na vrchol Hoverly, tak nám začalo dokonce sněžit.
Když jsme sešli z hor, tak jsme se vydali na cestu do Česka přes Slovensko. Nejdobrodružnější noc jsem zažili kdesi v lese u Prešova. Spali jsme na zemi na karimatkách a celou noc si půl metru od nás divočáci pochutnávali na bukvicích. Já, několikaletá vegetariánka, připravená bránit se švýcarským nožíkem v ruce, kdyby na nás prasata náhodou zaútočily.
Tak to byla naše Ukrajina. Odjeli jsme plni zážitků, nových přátel a namožených svalů. Zajeďte si tam, stojí to za to.
Barbora Hluchá
Instagram: hlbarbora
