Logo stopujeme vychod

Dvě tváře blízkého východu

Je čtvrtek 23. listopadu 2017 a ve složení já, Šimon, Robin a Filip přistáváme na letišti Ovda v Izraeli. Po příletu zjištujeme, že je přítomné jen jedno letadlo, a to jest to naše. Do města Eilat u Rudého moře je to něco kolem hodiny cesty a tak uvidíme jak se podaří někoho stopnout. Po celkem rychlé kontrole a vpuštění do země opouštíme mini letištní halu a směřujeme k parkovišti. Jako první vidíme místní izraelskou rodinu, která seděla sedadlo za mnou.

Filip je osloví, a já s Robinem vyrážíme na první cestu. Izraelci jsou moc příjemní a zdá se, že jsou celkem zcestovalí. Po příjezdu do města nám dělají malou prohlídku, radí kde co sehnat levně a snaží se nám i přes naší větu “nemáme děngy” zařídit bydlení. Vyměňujeme si čísla a po chvíli se opět na pláži potkáváme s klukama, a máme radost z tak rychlé cesty. S hladem jdeme na nejlevnější pizzu ve městě a dáváme si jí za 20 šekelů, což je asi 120 korun. Potkáváme hlavně čechy, nebo poláky, kteří jsou taky v pohodě, a přitom hledáme místo na spaní. Šimon od někoho slyšel, že můžeme spát na kruhovým objezdu, že pod svícnem je největší tma (pod lampou je nejvíc světla – Robinova verze), ale nám se víc zamlouvá pláž. Čím víc jsme unavení, tím víc je nám to celkem jedno a kempíme tam, kde jsme se potkali. Jak totiž chápeme, tak na lehátkách spí docela dost lidí, a ne jen bezdomovci, ale i třeba cestovatelé s kuframa. Spíme tedy na dřevěné konstrukci, na kterou si dáváme matračky od vedle a máme luxusní postel.

Ráno si ke snídani dáváme Tanqueray a jdeme se koupat do vyhřátého moře. Když konečně vyrazíme na cestu, procházíme restaurací ve které jsme spali a já si od nějakých američanů žádám bochánek chleba, který nedojedli. Udiveně mě sleduje číšník, ale já si už dávám lowcost snídani. Směřujeme k hranici s Jordánskem a po cestě si užíváme první dojmy z pustiny. Po chvíli u sadu na datle vedeme rozhovor s mladou ozbrojenou ženou v armádě, která nám radí jak k hranici. V Izraeli prý muži narukují na 3 roky a ženy na 2. Po nějaké hodině dorážíme k hranici a řešíme kolik budeme platit. Zdá se nám, že v tom sami mají nějaký zmatek. To jsme se ale ještě neocitli na jordánské straně, kde se čas posune rapidně dozadu. Paní nám tam říká, že za dvě noci v Jordánsku platíme jen výstup, za čtyři a víc nocí platíme oboje, ale za tři noci neplatíme nic. Tak asi víme jak dlouho v téhle zemi strávíme, a jdeme do první hádky s taxikářema. Jordánci oproti izraelcům mají hodně výbušnou povahu, a budou se s vámi hádat o všechno. Věci jsou nastaveny tak, aby jste pořád museli něco platit, ale o tom více později.

Neochotně platíme taxikářům, protože s policejní hlídkou mají domluvený přejezd “jen taxíkem”. Dorážíme do města které je o dost chudší než na protějším břehu, a jdeme se posadit do mešity. Poté nakupujeme ovoce a smějeme se dalšímu šmelení jordánců. Já jsem za dvě mandarinky zaplatil 4,5 Kč (tipuju na cenu pro místní) ale Fil nechal za pět mandarinek 120 kč. Platil asi 10 vteřin přede mnou. Hned po odchodu nás těsne škrtne auto, které řídí nějaký opilec. Koukáme jak jede dál a bourá do dalších aut. Náhle strhne volant do prava a zřídí celé dveře nějaké dodávky, ze kterých vzápětí vyleze šokovaný muž. My jsme šokovaní stejně tak a když vidíme, jak se na místě nervózně schází celé okolí, radši mizíme.
Jako bílý člověk máte v Jordánsku velkou pozornost. Lidé vám zastavují, jen aby vás pozdravili a přivítali, většina umí jen “Welcome to Jordan”. Jsme celkem překvapení jejich vřelostí, než zjistíme že se za vším schovávají peníze a předsudky o peněženkách turistů. Abych ale nezavrhoval celý národ, musím uznat, že někteří jedinci byli aspoň upřímní a milí.
Zkoušíme stopovat do města Wadi Musa u památky Petra, ale otravují nás v podstatě jen taxikáři. Někteří jsou tak neodbytní, že za náma popojíždějí a couvají po rychlostní silnici třeba půl hodiny. Podávají nám telefon na kterém zrovna s někým volají a dokonce nám až vyhrožují, pokud jejich služby nevyužijete. Rozdělujeme se proto na dvě skupiny, abychom zvýšili šanci na stop. Chvíli po odchodu na mě vyjedou dva divocí psi, takže se brutálně leknu. Jak nemile zjišťujeme, všechno je tu za peníze. A za větší peníze pro cestovatele. Řidič vás radši vůbec nevezme, když nedostane peníze. Nikdo vám nezastaví například za 7 JOD, protože chce jodů 10, a bez nich radši pojede sám, než aby jich měl aspoň 7. Párkrát jsme jeli zadarmo, ale jen díky tomu, že jsme o placení mluvili až za jízdy. Pak nás většinou řidič vysadil.
Nějak jsme se ale na místo prodrali, s tím že jsme za nejdelší úsek dali řidičovi 2 jody. Ten byl i vcelku milý chlapík. Na poslední části cesty nám ale zastavil muž s kterým jsme se dali do normální konverzace. Byl z nás nadšený, a vzal nás ke své rodině na čaj. Chvíli jsme si poloangličtinou povídali s ním a jeho bratrem, také z armády a za chvíli frčeli dál. Za tmy jsme dorazili do hostelu a zjistili, že za hranicí Egypta byl teroristický útok, kde zemřelo asi 250 lidí.
Další ráno chce Fil navštívit Petru, což nás ostatní celkem odrazuje kvůli ceně která je necelých 1500 Kč. Nakonec jdou do areálu jen Filip a Robin, a my se Šimonem vyrážíme na pouť s cílem vidět něco z Petry bez placení. Vylezeme na protější kopec během hodiny a kocháme se krásným výhledem na písečné hory. Cestou zpět ochutnáváme granátová jablka ze stromu a rozinky z révy na domě. Na těch si pochutnává i Kudlanka Nábožná vedle obrovské kobylky. Od místních se dozvídáme o “Malé Petře”, kde by měl být vstup zadarmo. Na způsob Jordánců zadarmo asi není a ještě při příjezdu schytáváme pár výhružek. To ale nevadí, radši než snášet dál místní arabské charaktery, jdeme se projít zpátky po horách. Výhledy jsou nádherné a dokonce si užíváme výhled do údolí, s jedním chrámem a kobkami starověkého města Petry. Jak procházíme vesničkami, získáváme velkou pozornost dětí. Mladší jen proběhnou a radostně křičí, starší jedou na oslu, a chtějí peníze nebo “biskyt”.

Příští den už směřujeme autobusem do Ammánu, hlavního města Jordánska, a já doufám, že se mimo atrakce pro turisty setkáme s laskavějším přístupem. Jedeme dlouhou cestou přes pustinu a poušť, která nemá konec. Dorážíme do Ammánu několik hodin poté a jdeme navštívit market který je hned vedle. Náš hostel je asi 6 kilometrů cesty, ale my vyrážíme pěšky, abychom viděli i předměstí a obyčejné čtvrti. Procházíme hlučnými silnicemi za zvuku troubení, ulicemi s polorozbořenými domy, sutěmi, které jsou napůl i smetiště. Za chvíli skončí školní výuka a do ulic se nahrnou mladé dívky v bílých hijabech. Stydlivě nás sledují a my je naoplátku zdravíme zamáváním a nám už známým “salam”. Kolem projíždí s dodávkou prodejce zeleniny, který do klaksonu přehrává svojí nahrávku. Ta zní jako by se s váma už na dálku dohadoval o ceně, nebo o čemkoli jiném, co potřebuje zrovna vyhrotit. Sejdeme do údolí města kde je velký ruch ulice. Prodejci u silnice prodávají všechno, živé králíky a další zvířata, koření, kávu, součástky do motoru aut, nádoby a další předměty.

Dojdeme do hostelu River Jordan, který je v podstatě v centru, a jdeme se najíst do doporučené restaurace. Jsme nadšení, protože nás konečně nikdo neokrádá, ceny jsou napsané v lístku a jsou poměrně nízké. Třeba za velkou misku dokonalého hummusu jsem zaplatil 0,75 JOD (20 Kč). Vyrážíme do města na obhlídku amfietátru, antického chrámu a velkolepého výhledu. Večer jdeme do místní mešity, King Abdullah I Mosque, kterou mají na bankovkách a přitom nakupujeme v pouličních obchůdcích. Město je velmi rušné a rozlehlé, tak přemýšlíme jestli si ráno zpět na hranici s Izraelem nevzít taxi, to proto, že zjišťujeme, že je dvakrát levnější než autobus, a stopování v Jordánsku jsme už zavrhli.

Cestou na hranici jsme nervózní, protože jsme o přechodu slyšeli ledacos. Několikahodinové vyslýchání a placení nesmyslných daní. Taxikář nám staví pár km od hranice a my se divíme. Prý se máme přesednout do jiného taxi, že on tam jet nemůže. Nevíme jestli je to další balamutina, tak mu dáváme míň peněz. Druhý taxikář nás veze až k hranici, kde je na první pohled zmatek, spousta vojáků, vchodů a východů, autobusů a čekáren. Nějak se probojujeme na správné místo a dozvídáme se o dalším poplatku za výstup. Asi chtějí abychom zůstali. To určitě. Bankomat nefunguje a víc peněz nemáme, takže docela proklínáme všechny důležitý ofisíry, protože nám vzali naše pasy a vracejí je až při předložení potvrzení zaplacení výstupní daně, na kterou ale nemáme prachy. Naštěstí jsme potkali jiné cestovatele, kteří nám směnili za izraelský šekel, který tu díky nenávisti k Izraeli jako naschvál nesměnují. Takže už máme na povinnou jízdu autobusem (8,5) a za výstupní poplatek (10), což je nějakých 550 korun. Jen za to, že odcházíte. To nás netrápí tolik jako strach z výslechu. Přejíždíme asi 5 km území nikoho, kde se ovšem odehrává nějaká těžba, kterou bych tipoval, že mají na svědomí jordánci…
Na izraelské hranici jde všechno plynně, a až překvapivě příjemně. Hned nás samozřejmě přivítají pohledné mladé vojandy a jsme zase rádi v Izraeli. Spolucestující nám řekli že autobus do Jeruzaléma stojí 45 šekelů, což je krát šest na české koruny. Cesta do Jericha ale stojí 13, a to zní hned líp, protože je to míň peněz. Říkají, že je nejlepší vzít si bus, protože tam autem nikdo nejezdí, a navíc se jede přes Palestinské kontroly. Když dorážíme na autobusové nádraží Jericha, už zdálky za branou vstupu, která je hlídaná, nás vyhlíží stádo taxikářů, snažících se nás oslovit i na takovou dálku. Armáda nás nijak nekontroluje a tak směřujeme přímo k ziskem hladovému houfu taxikářů. Prodíráme se davem a zase vidíme světlo světa, ulice po které vyrážíme na stop do Jeruzaléma. Náhle na nás volá mladá slečna abychom nastoupili k ní do taxi dodávky, že můžeme jet zadarmo. Dává nám tip, totiž že izraelci mají žluté značky, a palestinci zelené. Tak ať stopujeme ty žluté. Řidič nás trochu přiblíží, a my docházíme na výpadovku. Během pár minut nám už staví příjemný postarší pán, šéfkuchař, který jede přímo do Jeruzaléma. Jedeme s ním asi 45 minut a dorážíme na sever města, hned k bráně do centra. Bydlíme u podivnýho hippíka Ronena, kterej nám radí kam na falafel. Procházíme pak Jeruzalém až ke starému městu, které velice předčí moje očekávání. Užíváme si kouzlo nočních domů a uliček ve kterých se prodíráme a závodíme. Filip většinou objeví nejlepší výhled, a tak se honíme za ním. Občas omylem přiběhneme k někomu do dveří, nebo na dvorek, kde rodina právě večeří. Směle se usmějeme, zacouváme, a objevujeme dál.

Nejhezčí aspekt na starém městě je ten, že se nejedná o nějaký skanzen nebo atrakci. Působí na mě spíš jako město uprostřed města, kde si lidé žijí pro sebe, odděleni do čtvrtí podle vyznání, a na turismus na hlavních tepnách jsou téměř zvyklí. Určitě je také velký rozdíl v návštěvní době. Kolem desáté večer neboli “zavíračky” centra v listopadu, má město určitě jiného ducha než přes turistickou sezónu. Další den jsme sbalení přešli přes centrum na Olivovu horu a do zahrad Getsemane, pro nás významná místa, a dál se nasměrovali na silnici k Betlému, kde jsme zastavili na autobusové zastávce. Nakonec dorážíme až k palestinské zdi, kterou jsme chtěli tolik vidět. Prožíváme emoce kolem příběhů na zdech, graffiti a velkolepých street artů. Samozřejmě stavíme u Banksyho hotelu, kde si dáváme vynikající pizzu. Noc trávíme v Airbnb arabském paneláku a večeříme tuňáky v konzervě s pitou. Dalšího rána jdeme zpátky přes hranici, opět na sever Jeruzaléma, abychom odbočili na silnici podél mrtvého moře až do Ejlatu. Jakmile jsme ven z města, hned si zase užíváme stopování. Zastavují nám lidé téměř ihned, příjemní židé jedoucí ven z Jeruzaléma. Staví nám profesoři, inženýři a další učení lidé. Po pár chvílích opět klesáme pod hladinu moře a kocháme se výhledem na Mrtvé moře. Pan profesor, který nám zastavil už podruhé během jedné hodiny, nás vysazuje u místa kde se nemusí platit za lehátka a umělou pláž. Hned se nás ujímá místní pohodář, který nám sdělí, že jsme na nejlepším místě, kam chodí místní a kde je navíc i sladkovodní jezírko. Užíváme si koupání a zábavu, kterou při tom samozřejmě máme. V bahně na břehu taky objevujeme obrovské krystaly soli (až 2x2x2cm) které hned sbíráme na doma.

Po nějakých hodinách vyrážíme zpátky na cestu, kde se rozdělujeme. Brácha s Robinem instantně chytnou přímý spoj, zatímco já s Filipem vyrážíme na trpký večer u silnice. Staví nám pár lidí, kteří nás popovezou k resortu, kde je McDonald. Zoufale se najíme, a tři hodiny marně vyčkáváme u cedulí, křičící na kohokoli kdo se mihne kolem. Popocházíme, ale nehýbeme se od resortu. Máme opravdu špatné místo. Na dlouhé rovince lidé v noci projíždějí dost prudce, a pokud nás vůbec vidí, mají za tmy asi pochybnosti.

Po nějaké době z resortu vyjíždí přívětivý rus, který nás posune o pár desítek kilometrů dál na benzínovou pumpu. Jsme celí štastní, když víme, že benzínka je perfektní místo na stop. S pánem se snažím dávat do řeči svojí kostrbatou ruštinou, ale ten vypadá, že je prostě rád, že už jede pryč z práce. Koukám na telefon a vidím že nás veze o odbočku dál, než sám říkal. Jsme s Filipem celí nadšení, a konečně si můžeme trochu odpočinout. Rus zastavuje u další benzínky, a při loučení mi dává lahev vody. Pro mě to není v tu chvíli žádná maličkost, a tak se s pánem loučím s velkým poděkováním. Ten se otočí, zamává, a mizí z dohledu. Na benzínce stojí pár aut a několik zákazníku uvnitř. Nikdo však nemá místo v autě, a tak vyčkáváme dál. Veškerá úzkost z nás už spadla spolu se strachem, že nezůstaneme na noc u resortu. Po čase staví černé auto a z měho vylézá mladík s podivným punk-emo stylem. Jmenuje se Snir, a do Ejlatu nás samozřejmě hodí, jen co si koupí nějaké jídlo. S Filipem se radujeme a čekáme na dvouhodinovou jízdu. Minuty běží, a my se na zadních sedačkách dáváme do rozhovoru se Snirem. Je žid, byl drogový dealer a teď se živí jako Dj. Svěřuje nám svoje příběhy z života, okolo problémů, osobních zklamání a změn, až po armádu a hlavně náboženství. Vyměňujeme si názory na své vyznání a oba máme zajímavé otázky.
Po dvou hodinách přijíždíme do Ejlatu a přátelsky se loučíme. Vyměňujeme si kontakty na Facebooku a oba s Filipem nadšeně odcházíme a nevěříme tak úžasnému zážitku! Jízda s takovým rozhovorem byla po těch třech promeškaných hodinách opravdu zasloužená. Poté se radostně setkáváme se zbytkem party na stejné pláži jako první noc. Popíjíme pivko, dáváme stejnou pizzu a pomalu usínáme na lehátku. Po pár hodinách nás vzbudí trojice palestinských mladíků, snažících se nám ukrást věci, v ruce s hlasitým reprákem. Šimona probudí chlapec sebráním batohu, který má naštěstí k sobě přidělaný. Celí hotoví prozřeme a chlapci utíkají. Přesuneme se o kousek dál, trochu se dáme dohromady, a zabezpečíme si batohy. Hoši projdou ještě párkrát, ale jejich reprák nás včas upozorní. Brzo ráno se budíme s výhledem na krásnou zátoku a dalších pár hodin trávíme zaslouženým odpočinkem a potápěním u korálů.

Rozmlouváme také o tom, jak vyrazit na letiště. Dělíme se stejně jako předtím, s tím, že já a Filip jdeme na výpadovku. Cesta na Ovdu trvá necelých 45 minut od konce města, a tak si musíme pospíšit, abychom měli rezervu. Nakonec nám asi po půl hodině staví řidič prázdného autobusu. Po cestě hrdě zastává židy a prudce vysvětluje, proč jsou arabové ti špatní, a my jen tiše přikyvujeme a dáváme mu radši za pravdu. Míjíme Egyptskou hranici, na kterou nám asi desetkrát ukazuje, a po chvíli už parkujeme u letištní haly na security. Filip jde sám, ale já jako rodinný příslušník musím čekat na Šimona. Security checku se celkem obáváme (zase z pověstí), ale všechno jde až směšně po másle. Šimonovi jen vzali kapesní nůž, ale pet lahve s vodou z Mrtvého moře s klidem provezl. Někteří však delší vyslýchání měli. Stačí malá nejasnost nebo špatné razítko v pasu, a můžete si přivstat. Základ je nelhat, přiznat všechno co jste snad v životě udělali, a hlavně správně odpovědět na otázku “kdo a kdy vám zabalil batoh, a kdo k němu měl přístup?”

Sedím v hale, vyčerpán a přece nadšen vstřebávám emoce z tak nabitého týdne. Přistávám v noci v Praze, jdu spát na dvě hodiny, vstávám a jedu zpátky k letišti na ledadlo do Birminghamu…

logo pencil Prokop z redakce Stopujeme východ