Družba národů - ze Sofie do Kyjeva

Družba začíná

Před hostelem stojím okolo první hodiny ranní a po několika měsících se setkávám se Šimonem. Tenhle výlet bude vyjímečný! Je mi to už teď jasné. Společně po mém příjezdu jdeme na noční procházku, pro nějaké jídlo a pití. Loudáme se cizím městem, od večerky k večerce, a já netuším, kde to vlastně jsem. Piva, láhve vodky a bulharské svačinky nechybí, oslavujeme přece naše sdružení! Celou noc trávíme chozením, povídáním u piva a poflakováním po ulicích.

Ráno se budím v neznámém hostelu na cizí ulici, ale jsem nadšený, a taky trochu hladový. Vstáváme kolem poledne a snídáme na balkonu ve třetím patře činžáku. Máme pohodu, ale nezdržujeme se. V našem složení se vydáváme na procházku městem, směrem na severo-východní výpadovku. Tam se loučíme s Lukášem, bereme první tramvaj a ve dvojici se Šimonem vyrážíme z města pro první autostop. Tramvajemi chvíli bloudíme a přestupujeme, ale nakonec se na poslední stanici Sofie dostáváme. Tam tramvaj staví mezi poli a zajíždí do podzemního tunelu. My jen přebíháme silnici a výprava začíná.

Chvíle čekání ubíhají, fotíme snímky pro náš článek, ale hlavně poctivě zevlíme. V jedné ruce placatka, na druhé ruce zvednutý palec. Nečekáme dlouho, a ve chvíli, kdy z nás vyprchá prvotní vzrušení, nám staví první Bulhar, Světoslav. Ten současně žije v Paříži a je profesorem klavíru. Míří do města Pleven, které je vzdálené přibližně 200 km, aby prodal svůj byt. Sedám jako první na sedadlo spolujezdce a tím mi začíná dvouhodinový rozhovor v ruštině, kterou stále cvičím. Jsem za to ovšem rád, musím se přece rozpovídat. Po dlouhém úseku stavíme na pumpě, kde nám Světoslav kupuje skvělé zapečené bagety a džus. Začíná to špičkově! Vyměňujeme si čísla, aby byl Světoslav v klidu. Má totiž obavy jak daleko se dostaneme a tak nám nabízí případné přespání u něj doma.

Nabíráme zpoždění

Dojíždíme za Pleven na výpadovku, kde se se Světoslavem srdečně loučíme. Tam nám vzápětí staví mladá, horkokrevná Maria, která nás pouze přibližuje na větší silnici. Poté co nás vysadí, nám začíná první, pořádně dlouhá zastávka. U nové silnice se rozhlížíme kolem, stojíme u vinice a kousek od nás je malé letiště s vyhlídkovými letadly. Směřujeme teď k městu Ruse, které hraničí s Rumunskem. To chceme jen přejet, rádi bychom už dneska přespali v Bukurešti a další den zase pokračovali dál. Nezávodíme, jen rádi razíme dlouhé vzdálenosti! Čekáme u vinice asi dvě hodiny, a naše morálka už úplně upadá. Zkoušíme všechny způsoby, jak řidiče obměkčit. Mávání, úsměvy od ucha k uchu a snaha působit lítostivě. Máme dokonce ceduli, kterou jinak nepoužíváme. Nikdo nás ale nelituje a aut jezdí míň a míň. Po chvíli proto Šimon ztrácí trpělivost a navrhuje, abychom někde přespali a zkusili stavět ráno, že teď už jen marníme čas. Je asi půl 8 večer a slunce už téměř zachází.

Hned potom, co si Šimon postěžuje, se k nám ovšem přibližuje auto a já prohlásím: „Ještě spát nejdem brácho, tenhle nám totiž zastaví!“ A opravdu zastavil. Sympatický chlapík jménem Tožo dupe na brzdy svojí Lady hned, jakmile si nás všimnul. Brzdy šíleně hvízdaji a gumy praskají na šterku. Tohle bude dobrej týpek, říkám si. Na předních sedadlech se se Šimonem snažíme střídat, a teď padla řada na něj. Povídá si s Tožem, ten je z nás celý vedle a užívá si, že má v autě návštěvu. Já se natáhnu vzadu, pustím si hudbu na sluchátka a kochám se západem slunce z drandící lady, ve které to příjemně drncá. Po hodině jízdy a ujetých sto kilometrech nás vykládá na pumpě u vesnice Byala. Loučíme se a míříme do Lukoilu doplnit zásoby, přesněji řečeno kafe a semínka. Jsme celkem unavení, ale posedáváme na lavičce a snažíme se oslovit kolemjedoucí a kamioňáky. Celou dobu kousek od nás na skůtrech postává partička mlaďochů, kteří se scházejí na pumpě aby pokecali. S těma se jen zdravíme, ale nevypadají, že by se chtěli bavit. Pár lidí nám říká, že do Bukurešti právě jede, ale nemůže nás vzít ze všemožných důvodů. A tak stojíme na místě a nabíráme na zpoždění. Vypadá to, že se dneska v Rumunsku nevyspíme. Zkoušíme stopovat asi do půl 12 v noci kdy už nám dochází síly a trpělivost. Vyčerpaně hledáme místo ke složení hlavy a leháme kousek od silnice, vedle plotu s ostnatým drátem. Spím ve spacáku na igelitkách, páč bude asi rosa.

Přes dvoje hranice za jeden den

Ráno se budíme skvělým budíčkem – zimou a rachotem kamionů. Rychle balíme své věci, jdeme na ranní kávu do pumpy a vyrážíme k silnici. Na tomto proklatém místě trávíme skoro další dvě hodiny popocházením a oslovováním řidičů. Je to s náma bída. Okolo desáté hodiny nám konečně zastaví mladý a nadšený sportovec jménem Ivan, jedoucí ve velké dodávce na rafty. Sláva! Jede až do Bukurešti. Po cestě máme konečně chvíle pohody, uvolníme se a odpočíváme. Ivan nás také chválí za lásku čechů k vodáctví a na to mu přitakáváme. Přejíždíme rumunské hranice přes obrovskou a slavnou Dunaj, přes kterou vede most Přátelství. Po příjezdu na okraj Bukurešti nás Ivan vysazuje a my skáčeme do první přijíždějící socky.

Z okénka pozorujeme ruch ulic a vstřebáváme rychle ženoucí se dojmy z dnešního dne. Pocity se hrnou, jedeme na černo a jsme v pohybu! Koleje hvízdají a souprava nás přibližuje ke středu města, k další ’stolici’, ve které jsme ještě nebyli. Dostáváme se do centra a hned míříme do sámošky pro polední pivo. To stojí pár Leu, tak zatím hodnotíme Rumunsko na dobrou zemi. Při procházce středem města sledujeme obrovské Bukurešťské třídy, poseté fontánami a ohromnými domy vystavěnými do jedné ucelené hradby velkoměsta. Jdeme oblédnout ohromný Čaučeskův parlament, který těmto třídám velí a který je údajně třetí největší stavbou světa! Obcházíme parlament po náměstí, tak velkým, že by se dalo nazvat plání. Prý kvůli němu byla po zemětřesení strhnutá celá městská čtvrť! Ve městě trávíme ještě dalších pár hodin prohlížení a cestou směřujeme ke stanici metra.

Metrem se svezeme na stanici Obor, a přejíždíme okruhem město na druhý konec Bukurešti. Na Oboru nasedáme do první tramvaje a pokládáme řidiči dotaz ohledně jízdenek. Ten jen mávne rukou, ať si neděláme starosti a my celí překvapení nastupujeme. Na výpadovce z města se řadíme mezi pár jednotlivců – místních, kteří stopují po vesnicích. Dlouho se nám nedaří, píšeme ceduli MD a Iași a doufáme v co nejlepší autostop. Další naše zastávka je Kišiněv, do kterého je to přibližně 7 hodin jízdy čistého času a ručička na hodinkách odbila už čtvrtou hodinu. Takže opět nestíháme. Jsme díky tomu krapet nervózní, přecijenom máme v Moldavsku domluvený sraz se známými na dnešní večer. Opět zkrátka trávíme dovolenou tím, že stojíme u silnice a čekáme, a zároveň dost pospícháme. Místní jsou ale příjemní, radí nám co dělat a zdraví nás. Po dlouhé době snažení nám konečně zastavuje mladý policista Georgio, který jede přibližně půlku cesty do Kišiněvu. Po cestě si povídáme a on nás učí místní vychytávky. Rumunští kamionisté mezi sebou používají vysílačky a běžný řidič ji také má. Radí si navzájem ohledně cesty, policie, a k našemu prospěchu i o stopování! Georgio byl jeden z nejvíce zapálených lidí pro naší cestu. Od začátku nám vymýšlel trasu a způsob, jak se do Kišiněvu dostat co nejrychleji.

Teď už ovšem předjíždí moldavské kamiony s vysílačkou v ruce a s otázkou na rtech. Nikdo kladně neodpovídá, to proto že kamioňáci tráví dlouhý čas v kolonách před hranicí. Georgio pokračuje něčím, co nás se Šimonem opravdu pobaví. Na křižovatce na světlech rychle vyskakuje z auta a běží oslovit řidiče s moldavskou značkou, který stojí před námi. Bohužel ale opět neúspěch. Georgio nás nakonec kousek od svého domu vysazuje opět u krajnice. Bereme si aspoň jeho kontakt a děláme společné foto. Máváme na rozloučenou a rázem stojíme u silnice nedaleko pumpy, vedle jakési skládky laminátových nádrží.

První kamion

Přirozená tendence nás táhne dojít na pumpu pro cestovní pivo, ale přesně v tu samou chvíli, pár minut po vystoupení, nám sám od sebe zastavuje veliký tirák s nádrží. Nadšeně naskakujeme a vylézáme do kabiny, kde se ihned pohodlně rozložím na kamioňákovu postel. Seznamujeme se s Ivanem, pětatřicetiletým mužem z Moldavska. Po chvíli povídání se už prolamují ledy a Ivan chválí naší nedobrou ruštinu. Nabízí nám, že nás bude po cestě učit, a my mu na oplátku budeme ukazovat, jak se stejná slovanská slovíčka vysloví v češtině. Ivan je Moldavec, ale jeho rodina pochází z Ruska. V Moldavsku se mluví Rumunsky a Rusky a žijí zde asi čtyři miliony obyvatel. Pohodlná cesta v kabině trvá dlouho a slunce už je dávno za obzorem. S jídlem a pivem v ruce se v pohodlí vezeme temnou krajinou. Hraje nám radio a občas zazní i zvuky vysílačky. Ivan kouří cigaretu a z otevřeného okýnka na nás vane čerstvý vzduch. Pomalu ale jistě se blížíme k hranici a Ivan nám začíná popisovat, jak bude celý přejezd probíhat. Chce udělat všechno pro to, aby nás dostal až do Kišiněvu, bez toho abychom s ním stáli dlouhé hodiny na hranici.

Když přijíždíme do hraničního prostoru, kde je před námi stovky kamionů, je jasný, že tahle fronta nebude pouze na dnešní večer. A tak Ivan začíná zařizovat. Zařadí se do pruhu pro kamiony bez nákladu, kterým předjede hodně ostatních a staví v řadě o kus dál. Říká nám ať počkáme na místě, že on nám poběží domluvit převoz, přičemž zmizí ve tmě a my čekáme. Po chvíli se vrací s dobrou zprávou, že nám sehnal chlapíka v dodávce, který stojí vpředu v řadě a je ochotný nás vzít až do města. Soukáme se z kabiny a mezi řadami kamionů se vlečeme k bílé dodávce na ryby. V ní sedí nervózně vypadající muž, představující se jako Konstantin. Srdečně se loučíme s Ivanem, a přemýšlíme, jestli bylo tohle dobrý rozhodnutí. Muž je totiž neustále nesvůj, nervózní a pořád ve střehu. Konstantin není sám. Spolu s ním jede celý konvoj čtyř stejných dodávek s rumunskou značkou, s kufry bez nákladu.

Rumunská hranice probíhá celkem bez potíží. Muž se ale pořád chová zvláštně a každou minutu rychle vybíhá z dodávky ke kontrole a zpátky. Máme z toho už se Šimonem legraci. Čím jiným se taky zabavit, když ani nevíte kde jste, u koho jste v autě a co tu vlastně děláte. Naše pasy a svoje papíry opět hodí do přihrádky, načež je opět rychle zvedne a beží znovu. Sem a tam. Už se ani nedokážu dopočítat, kolikrát někam odběhl. Přejezd přejíždíme a po silnici v neutrální zóně se blížíme k Moldavské kontrole. Vše probíhá v pořádku, dokud nepřijde řada na poslední kontrolní bod, a sice na kontrolu údajů o vozidle. Na této přepážce nabíráme obrovské zpoždění. Je okolo půlnoci a já píšu zprávu naším kamarádům v Kišiněvě, že nestíháme. Jsou ale tak milí, že jim to nevadí a přesvědčují mě, abych jim i přesto zavolal v noci. V kabině dodávky trávíme dlouhé chvíle kdy Konstantin pořád odbíhá, vrací se a pokaždý slibuje, že to bude trvat už jen chvilku. Nakonec před třetí hodinou ráno vyrážíme z hranic a míříme do města vzdáleného ještě hodinu cesty. Po cestě musíme na Konstantina mluvit, prý už dvě noci nespal, tak aby zůstal vzhůru. Asi bude na drogách, říkáme si. V půl čtvrtý ráno nás vysazuje na benzínce před městem. Ještě než odjede, volá našemu kamarádovi, aby nás jel vyzvednout. Půl hodiny čekáme u pumpy, přijíždí náš známý Valerij a my míříme k němu domů pro zasloužený spánek.

Chvála Valerijovi a jeho ženě!

Ráno se budíme před polednem a čeká nás skvělá snídaně od ženy Valerije, Táňy. Povídáme si a vyprávíme o naší cestě, a domlouváme, jak budeme pokračovat. Přemýšlíme o zaplacení si maršrutky až do ukrajinské Oděsy, to proto, že se nechceme zdržet v podněsterském území. Valerij souhlasí a po sbalení nás odváží na autobusák. Valerij sám pochazí z Podněstří! Proto si slibujeme, že se vrátíme a on nám ukáže tento malinkatý a neuznaný stát. Chtěli jsme také v Moldavsku vidět krásné vinice, na které bohužel nevyzbyl čas. Přijíždíme na autobusák Gara Nord a kupujeme lístky asi za 150 korun. Loučíme se s kamarádem a kupujeme skvělé stáčené víno v samooobsluze. 1,5l vína za 40kč. Tomu říkám výhodný kup, co potěší. A tím naše krátká přestupní zastávka v Moldavsku končí. Vezeme se krásnou bohatou krajinou a malebnými vesničkami. Cesta je příjemná a tak si konečně dáváme pohov od neustálé nejistoty spojené se stopováním. Toto je moje první cesta na Ukrajinu, a tak se těším a jsem plný zvědavosti.

Cestu si hodně užíváme, a hlavně jsme v očekávání. Vystupujeme na předměstí Oděsy a pěšky jdeme dlouho až do centra. Zatím první dojmy hodnotím slovy: „jako v Tbilisi“, což v naší stopařský skupině znamená velikou pochvalu. Město má krásného ducha a působí na mě dost středomořsky. Taky že má moře, ale Černý. Procházíme trhy a blešáky, ty zas působí celkem divoce. Míříme na vakzal, kde se koukneme, kolik stojí vlak do Kyjeva. Žádný plán teď vlastně nemáme, a nám to vůbec nevadí. Poleháváme na lavičkách nádraží a já si fotím rušnou pergolu. Po čase otálení se dotazujeme na vlak; je drahej. Měli jsme to prý koupit předem. Všichni jsou ale moc příjemní, starší paní na přepážce mi na papírek píše časy a ceny odjíždějících vlaků. Má pěkný rukopis, tak si to nechám jako památku. Pořád ale nevíme jak dál, a tak jdeme na jídlo a směrem k moři. U Černého moře jsem už byl před dvěma lety, přímo na protějším břehu, v Batumi. Koukám do dálky, jestli někam dohlédnu, ale to by byl vlastně nesmysl. Procházíme se dál podél pláže nebo po kamenném molu vedle oděských rybářů. Koukáme do vln a rázem se stane něco, co bych tu doopravdy nečekal. Z ničeho nic, z temný a hluboký vody se noří delfín, skáče do vzduchu a pak opět do vody! Koukáme jak na zjevení a přemýšlíme, co dělá tak blízko u břehu. Delfín po prvním skoku zase mizí. Vracíme se zpět na břeh a jdeme cestou do města. „Musíme vymyslet jak budem pokračovat. Zítra odpoledne už musíme být v Kyjevě”, přemýšlím nahlas o odjezdu. Trká mě do hlavy vzpomínka na radu od nějakých kluků z Rumunska, a sice podívat se na Blabla car, prý to tu celkem frčí. A doopravdy. Koukáme na noční spoje, a hned kupujeme místo u kluka v dodávce. Osoba za 200 korun. Dokud tedy máme čas, prozkoumáváme večerní Oděsu a docela to tu žije! My sami míříme k výčepu a pozorujeme okolí. Lízneme si pár piv a než se nadějeme, odjíždíme v jednu ráno na přiblížně 7 hodinovou cestu do Kyjeva.

Velký Kyjev, náš cíl

Probouzíme se v autě, nevyspalí a rozlámaní, ale spokojení. Objevujeme se na periferii Kyjeva, na sídlišti Teremky, mám pocit na jihu města. Sídliště je mohutný! Tak velký jsem upřímně ještě neviděl, a tak jsem nadšený. (mám rád sorelu a socialistickou architekturu) Obrovské hradby se tyčí jedna vedle druhé, pod ní babušky procházejíc a povídajíc u hřiště a v podchodech. Na sídlištích jsou pojízdný stánky s kávou, a i dobře vypadající restaurace. Procházíme a míříme do podchodu metra. Způsob placení neplatí jako u nás, nýbrž si musíte zakoupit modré umělohmotné žetony pro jednorázovou jízdu. Žetonek vyjde asi na 5 korun, takže jich beru víc, i jako další dárek domů. Vystupujeme v centru a jdeme přímo do restaurace Пузата Хата, o které mi Šimon vyprávěl. A právě tady objevuju kouzlo Ukrajiny! Chatu můžu doporučit, je to v podstatě bufet s místními jídly, kde procházíte s tácem a vybíráte si jejich lahůdky. Dá se říct, že jsem do odjezdu nešel jíst jinam. (Za jídlo necháte tak 10-100kč, záleží totiž, co si koupíte) Večer máme namířeno na Cxemu, místní proslulou rave akci. Ta se koná od Ukrajinské revoluce v roce 2014 a chodí na ní vpodstatě veškerá mládež. A je to tak. Večer se v hale schází asi šest tisíc lidí, přičemž k našemu překvapení nikdo nepije a všichni jsou nadmíru přátelští a milí. Děláme si tu i kamarády, a těm s radostí kupuju staropramen na baru, prý je to pro ně na představeních drahý. Lidé na Ukrajině jsou obecně srdeční a vřelí. Člověk se jen nesmí nechat zmást výrazem v obličeji lidí, kteří se tolik neusmějou. Pokud se přes to přeboříte, uvidíte, že uvnitř jsou nesmírně přátelští.

Další den Šimon odjíždí, jdeme na jídlo do Chaty a loučíme se v metru. Koukám se na mapy, píšu známé z Kyjeva, kam mám večer zajít. Doporučí mi Кураж базар, takový velký blešák, s hadrama, módou, dokonce i krojema. Směrem tam se přejíždí metrem mohutný Dněpr, rozhodně doporučuji ten výhled! Další den jdu asi třikrát do Chaty na jídlo, a na procházku městem. V restauracích, v hostelu i venku si sem tam povídám s místními mojí lámanou ruštinou a oni jsou celí nadšení. Většinou milují Čechy, někdy mi i řeknou, že tam někoho znají. Mám hostel kousek od pomníku Archa družby národů, kde je ohromný výhled na Dněpr a východní část města. Dál podél řeky jsou místní Hradčany, poté obrovská socha Matka Vlasti, která stojí za návštěvu. Hned pod ní je totiž také velký pomník soch zobrazující bitvu o Dněpr a osvobození Kyjeva, jednu z nějvětších bitev druhé světové války. V té měla úspěšný podíl i československá brigáda! Na večer už smeřuji na samolet a letím do Varšavy, ve které přestupuju. Jsem celý nadšený, Ukrajinu jsem si oblíbil, a obzvlášť Kyjev. Vím, že se sem určitě zas vrátím.

Pár nedůležitých rad:

Na Ukrajině a obecně na východě je základ umět číst azbuku. To asi víte. Základy ruštiny vám taky budou k nezaplacení. Pokud nevíte nějaký slovo, zkuste ho říct česky. Naše jazyky jsou slovanský, takže máte velkou pravděpodobnost že vám porozumí. S angličtinou moc nepochodíte, a i kdyby jo, možná budete za západního turistu. 🙂