S koupí letenek přes celý svět jsem doteď žádnou zkušenost neměl a tak jsem proklikával SkyScanner abych zjistil jaké jsou možnosti cesty do Soulu. Řešil jsem samozřejmě cenu, ale taky kde bude přestup a co by bylo dobré vidět. Variant bylo hned několik… Nejdražší je samozřejmě přímý let Korean air z Prahy do Soulu. Varianty přestupu byly buď Řím nebo Helsinki z čehož nás ani jedno nelákalo – už jsme tam byli a navíc se tam dá dostat levně v rámci evropských letů. Další možnosti byly Istanbul, Dauhá v Kataru a potom Peking, což pro nás byla jasná volba. Jediná nevýhoda cesty před Čínu byl odlet z Vídně. Letěli jsme ale ještě společně s Lukášem z Bratislavy, tak jsme odlet spojili s víkendem u něj těsně před odletem.
To jen tak stručně pro představu našeho itineráře… Teď už ale k tomu co se dá stihnout během 14 hodinového přestupu. V našem případě jsme měli obrovskou výhodu v podobě kamaráda Si-Una, který nás po Pekingu provedl a díky němu bylo vše jednodušší a levnější (číňané dávají dvojí ceny, jednu pro místní a jednu pro turisty). Se Si-Unem se jako první seznámil Lukáš, když se potkali v Bratislavě na náměstí SNP. Si-Un se ptal na cestu, dali se do řeči a Lukáš ho provedl po městě. Další den měl Si-Un v plánu jet do Prahy a tak ho Lukáš propojil se mnou a my jsme ho provedli po městě a vzali na jídlo a na pivo a panáka. No a když jsme mu vyprávěli o naší cestě přes Čínu, kterou už jsme měli v té době booknutou, Si-Un na oplátku přislíbil, že nás v Pekingu provede. Naše projevená pohostinnost cizincům tedy měla oboustranné výhody.
O pár měsíců a o jeden bezesný osmihodinový let později vybavujeme tranzitní víza na letišti v Pekingu. Ty jsou pro občany České republiky na 72 hodin zdarma, když předložíte navazující letenku. Po výstupu z letadla je nejdřív nutné zařídit otisky prstů na několika mašinkách. Potom vám vyjede “účtenka” s nápisem OK, kterou je nutné předložit u potvrzení víz. Pak stačí následovat cedule s nápisem “Temporary Entry Permit Application”, vyplnit modrý imigrační formulář, odevzdat pas a OK otisky prstů, nalepí vám vízum a šup na hranici.
Z letiště taxíkem do vesničky Mutianyu
Vylézáme z letiště něco po páté hodině ranní místního času – v našich hlavách je ale půlnoc. Si-Un nás čeká u vchodu, dáváme kafe a vyrážíme taxíkem do vesničky Mutianyu, kde se nachází úsek Velké čínské zdi. V Číně se dá všude zaplatit QR kódem, pokud ovšem máte čínskou banku. Si-Un platí na české asi 300 korun, což za hodinovou jízdu za 4 lidi je zadarmo. Když jsem četl podobné články na internetu, mnozí psali, že za stejnou cestu dali i dva tisíce korun. Opět to je tím, že Si-Un objednal taxi přes čínskou aplikaci a platil QR kódem. Díky za to kamaráde.
Přicházíme do vesničky pod zdí a už zespoda je vidět jak krásně lemuje celý horizont. Lístky na zeď stojí 40 juanů, což je lidových asi 130 korun – nedá se platit kartou. Lístky na shuttle bus k úpatí zdi stojí ještě tuším nějakých 10 juanů a už se vezeme busem směrem k lanovce… Lanovka je ale strašně předražená a tak si poctivě vyšlápneme těch několik tisíc schodů až nahoru. Ta námaha za to ale stojí a když vylezeme až na úroveň zdi, je to nepopsatelný pocit.
Čínskou zeď zná každý odmalička a teď tam doopravdy stojíme a koukáme na ten nekonečně se táhnoucí pás zdi. Je těsně před devátou ráno, zeď je poloprázdná a viditelnost perfektní – co víc si přát, druhý pokus bychom neměli a tak jen koukáme a fotíme jako o závod. Každých sto metrů je to zas o kus lepší výhled a zas o kus lepší úhel. Jednou bych chtěl jet na úseky zdi, které nejsou turistické ani zrekonstruované a několik dní jen jít po hřebeni zdi. Ten sen si teď dokážu alespoň lépe představit, ale tentokrát na to nebude čas. Nahoře na zdi trávíme zhruba hodinu a půl a před desátou dopoledne se už zeď značně zaplňuje což je pro nás signálem k sestupu. Tisíce schodů podruhé, tentokrát po cestě dolů – nevím co je horší…
Zpátky do Pekingu
Dalším cílem je jídlo a to konkrétně Pekingská kachna – kde jinde si jí dát než právě tady. První restaurace, která zde nabízela jídlo pod tímto jménem se nacházela v ulici Xianyukou v centru Pekingu a to již v roce 1416. Zatímco tenkrát českými zeměmi otřásalo upálení mistra Jana Husa a jeho stoupence Jeronýma Pražského, v Pekingu zakládali tradici, kterou i my musíme vyzkoušet.
Zní to snadně, ale musíme překonat přes 70 km abychom se z vesnice Mutianyu dostali do centra Pekingu. Přicházíme na zastávku autobusu a pár aut zkoušíme i stopovat, ale do chvilky jede kolem taxík a my nemáme času nazbyt, tak ho opět za necelé tři stovky na naše bereme. Taxík nás doveze na periferii odkud pokračujeme autobusem číslo 916. Pár minut čekáme na zastávce a dostáváme nespočet nechápajících pohledů místních číňanů. Nejspíš, stejně jako my, nechápou a jsou udiveni co že to tu vlastně děláme. No prostě čekáme na autobus na pekingskym sídláku, klasika ne? Rozpis autobusu je vesmír sám pro sebe… No posuďte sami z fotografie, jestli byste z toho byli moudří…
Necelá hodina v autobuse, krátká procházka počas které hledáme toaletu, což se nakonec poštěstí v místním McDonalds… Dodnes mě mrzí, že jsem si tam nezašel něco dát, nebo alespoň podívat na menu abych viděl jak se liší, ale jen jsem počkal na Lucii venku… Ale takovéto špatné rozhodnutí přičítám spánkovému deficitu a celkové únavě v tom vedru, které panovalo. Další hodinu ještě trávíme v metru na cestě do centra. Celkově si myslím, že jsme od zdi do centra jeli zhruba 3 hodiny, ale pokud zvolíte cestu taxíkem z bodu a do bodu b, možná budete rychlejší.
Brána Zhengyangmen a restaurace Siji Minfu
Z metra vylézáme přímo u Zhengyangmenu (前门) což není nějaké jídelní menu, nýbrž historická brána do města, která byla poprvé postavena v roce 1419… Tedy nejdřív kachna, a až o tři roky později brány do města. Cesta bránou vedla přímo do císařského města a za ní se nachází proslulé náměstí Tiananmen, sedmé největší náměstí na světě a za ním Zakázané město. Opět je náš mozek trochu zastíněn únavou, hladem a vedrem a tak se na toto náměstí vůbec nejdeme podívat (ačkoliv je to pár set metrů) a dochází nám to až v letadle pryč z Pekingu.
Míříme do restarace jménem Siji Minfu 四季民福 (18 Langfang 2nd Alley, Xicheng District) kterou Si-Un zná a prý je skvělá. Po cestě si všímám policistů, kteří mají celkem netradiční nástroj. Vypadá to jako vidle, je to i tak velké, ale na konci to má jen jakousi půl-obruč. S touto pak postávají na rozích a kdyby chtěl utéct někdo s kým si chtějí promluvit, asi ho tím přitlačí ke zdi nebo co… Kamarádit se radši nebudeme. Přícházíme do dvoupatrové restaurace a nevíme co objednat. Na výběr mají asi sedm jídel a tak objednáváme rovnou všechny. Je tam Kung-Pao, jakási polévka, Dim-Su, placičky s všemožnými náplněmi, pudink jako dezert a samozřejmě kachna. Postupně nám všechno nosí na stůl podle toho jak stíháme dojíst předešlé chody. Kachnu k nám tradičně přinesou celou a před námi jí až kuchař nakrájí a krásně naskládá na talíř před nás.
V restauraci sedíme něco přes hodinu a když chceme platit, zaráží nás hned dvě věci. Nemají záchody a neberou karty. Opět jen čínské QR kódy, skrz které my zaplatit nemůžeme. Jdeme tedy s Lukášem ven a hledáme nejbližší bankomat, což naštěstí není tak těžké a vybíráme hotovost, kterou jsme doteď neměli. Vracíme se do restaurace, platíme něco přes tisíc korun na naše, srovnáváme bank se Si-Unem a vyrážíme ještě na krátkou procházku po promenádě Quianmen, po které jezdí historická tramvaj.
Potom, celí uchození a zmožení míříme zpátky na metro a Si-Un nás doprovází na stanici, kde přestupujeme na vlak směrem na letiště. Tady se se Si-Unem naposledy fotíme, objímáme, děkujeme a prostě se rozloučíme. Strašně moc nám pomohl a bylo super ho zas po dlouhé době vidět.
Jako suvenýr jsem si chtěl schovat lístek do metra, jak to mám v cizích zemích ve zvyku, ale hádejte co – je to jenom QR kód. Příjíždíme zpátky na letiště, míříme hned na gate a rozvalujeme se ještě asi dvě hodiny na celkem pohodlných sedačkách a vstřebáváme dojmy. Pořád moc nechápeme, že jsme fakt byli v Číně, i když jen na pár hodin. A teď hurá do Soulu!
Závěrem:
Za 14 hodin přestupu v Pekingu pohodlně stihnete Velkou Čínskou zeď. Na výběr je buď vesnice Mutianyu, ale i další, které najdete na internetu. Nejpohodlnější a nejrychlejší je cesta taxi, za kterou ale buďte připraveni dát možná i tisíc a víc korun, pokud nebudete mít čínského kamaráda jako my. Vyberte si na letišti hotovost, ač se může Čína zdát moderní zemí, s platební kartou většinou neuspějete – všichni platí QR kódem přes místní banky.
Pokud přiletíte do Pekingu brzo ráno – tím myslím tak v 5 – dojedete na zeď tak akorát, že tam nebudou turisti… Číňani začali chodit ve větším množství až kolem desáté dopoledne.
Na přesun zpět do města ať už taxi nebo busem si vyhraďte dost času – Peking je město s populací jako dvě České republiky a cesta může zabrat klidně 3 (slovy tři) hodiny.
Restauraci doporučuji v centru a to z ryze taktického důvodu – můžete se podívat na náměstí Tiananmen a nebo nahlédnout do Zakázaného města. A nebo to můžete vypustit z hlavy, kterou pak budete drbat, tak jako my… Můžete si samozřejmě vymyslet také úplně jiný, lepší plán – tento článek vám snad poskytne nějaké základní info o tom co zhruba kolik stojí a jak dlouho trvají přesuny, tak snad vám to k něčemu bude. 🙂 Každopádně si to v Pekingu užijte a pošlete nám čumkartu… 🙂
Šimon z redakce Stopujeme východ
