Po cestě potkáváme Carrefour, taková velká sámoška, kdysi to bylo i u nás, ale už to zrušili. Rozhodujeme se tedy vlítnout do útrob supermarketu a trochu si zapaběrkovat. K našemu překvapení tady mají naprosto parádní ceny, mnohdy dokonce stejné nebo nižší než u nás. Trochu se tedy rozšoupneme a provedeme pořádný kauf. Opouštíme obchod, sedáme si vedle na palety a chystáme hostinu. Během chvilky nás však vyrušuje déšť, a tak se přesouváme před vchod a sedáme si přímo zde, jako největší burani, ale hlavně že na nás pod střechou neprší, že? Bageta s marmoškou je fajn věc, nicméně ochucená bublinková voda a brambůrky po více než týdnu? Tohle je gastro-orgasmus kamarádi!
Cpeme si pupky jak největší pánové a plánujeme, kudy se z Marseilles vlastně vydáme. Zamýšleli jsme navštívit Carcassonne, nicméně nakonec tuto možnost zavrhujeme a rozhodujeme se vyrazit na sever – přes Lyon do Paříže. Johnymu říkám, ať je klidný, že dnes frčíme do Paříže na jeden zátah. Během naši strategické porady nás vyrušuje mladší týpek, ptá se nás anglicky, jestli víme, kde tady může zaparkovat. Odpovídáme, že nejsme místní, a když na otázku odkud jsme, odpovíme: „We are from Czech republic“, odvětí kolega: „Tak prečo sa rozpráváme po anglicky, do piče?“ Nojo, takový decentní závan domova i s řádným vulgarismem od podlahy, to dokáže potěšit. Dojídáme, zapisujeme si do deníčku, uvědomujeme si, že jsme se na místě zdrželi zbytečně dlouho a razíme dál.
Cesta je docela úmorná, slunko pere, není tu nic moc k vidění, aspoň benzinka, na kterou jsme po cestě vsadili má konečně latrínu a tak se můžeme na všechno, jak se říká, vysrat. Po decentním odložení razíme dál, kiláček za kiláčkem, až si nakonec vybíráme místo, kde zkusíme stopnout nějaký vehikl. Nejedná se o nikterak ideální spot, auta jezdí docela rychle, místa na zastavení není na rozdávání, je to zkrátka řehole. Našemu místu dáváme tak 15-20 minut, poté jsme odhodlaní jít dál.
Stojíme tedy s cedulí LYON, máváme palcem a jak už to tak s na-první pohled špatnými místy bývá, po asi pěti minutách nám překvapivě zastavuje auto. Řidička tmavší pleti, na hlavně nějaký turban či kýhošlaka, samozřejmě spouští francouzštinku jak první kulometná. Nekompromisně tedy sázíme naučenou francouzskou frázi, zdali hovoří anglicky, načež odvětí, že „just a little bit“. Víc než srozumitelně však pokračuje, že jede do Paříže a může nás tedy hodit do Lyonu. Možná pak říkala ještě něco, nevím, mě se však zatajil dech, zastavilo srdce, zatmělo před očima a začalo se v hlavě přehrávat We are the champions od Queen. „My taky jedeme do Paříže, můžete nás vzít?!“.
A tak se to opravdu stalo. Před pár hodinkama jsem vtipkoval, že dnes pojedeme do Paříže na jeden zátah. No a o chvíli později sedíme v autě a rubeme 800 kiláků po dálnici přímo do hlavního města Francie. Ačkoliv byl Johny trochu smutný, že celou tu 800 kilometrovou porci rafnem naráz, já byl v sedmém nebi. Jak jsem již říkal, nejhaluzovější stop celého tripu.
Každá mince však má dvě strany a před námi stojí další problémek – nocleh. Jak všichni víme, Paříž není nejmenší a spát někde na ulici na lavičce nemáme příliš odvahu. A tak tasím inteligentní foun a žhavím couchsurfing. Nutno podotknout, že jsem si prvně stihnul zdřímnout a tuhle otázku vůbec neřešit, takže již klasicky vše probíhá docela ve stresu. Hledám, sháním a otravuju, nakonec se mi daří najít skupinu „Paris last minute“. Nějaký frajer se tady do mě tak trochu naváží, že nemám kompletní profil, fotku a kdoví co ještě a jak si to jako představuju. Přes všechna úskalí se nakonec ozývá jistý Nathan Holcrow, který prý náhodou zůstává v Paříži déle, a můžeme tedy zakempit u něj. Nemá žádné reference, netušíme kdo to je, ale co se dá dělat, snad by nás aspoň zamordoval přijatelnějším způsobem, než nějaký pobuda v temném parku.
Přijíždíme do Paříže a necháváme se vyhodit u vítězného oblouku, protože jak jinak tady na ty žabožrouty vlítnout, že? Nathan nám dává instrukce, nicméně metro nakonec odmítáme. Jednak se v tom nedá absolutně vyznat a taky si stojíme za tím, že za cestování nezaplatíme ani halíř. A tak bloudíme Paříží, pomalu se začíná stmívat, daří se nám decentně zabloudit, ale po asi hodince a půl velmi záživné chůze přicházíme k našemu meeting pointu.
Jelikož máme od přírody štěstí, začíná chcát jako pes, schováváme se tedy pod střechou vlakového nádraží, kde by nás Nathan měl vyzvednout. Po chvilce čekání přijíždí náš princ na bílém koni a vede nás k sobě domů. Je to malý, moderně vybavený byt – konečně zase civilizace. Objednal pro nás na večeři těstoviny, pizzu, česnekový chléb a kdoví co ještě. Dáváme si vínko, seznamujeme se s naším hostitelem. Vypadá to, že nás nechce zabít, ani znásilnit. Jelikož jsme dorazili až po desáté večer, děkujeme za véču, dáváme si po dlouhých devíti dnech sprchu a hurá do hajan. Měkká matrace, naprostá paráda! Dnes budeme spát jako králové.
Tak takhle jsme se dostali do Paříže a odstartovali naše dobrodrůžo v tomhle francouzskému klenotu. Seznámili jsme se s Nathanem, nicméně ty nejlepší pařížské zážitky nás teprve čekají!
Ondřej Palička
