Pár týdnů plánovaná-neplánovaná cesta se začíná. Samozřejmě u piva. Tentokrát je nás víc, šest, a tak se srážíme a plašíme po celé Praze… Někdo ještě něco dokoupit, někdo z práce rychle pobalit, někdo pro foťák do Škody. Finální sraz – U Voraře na Výtoni, jedna z našich ikonických hospůdek – sem jsme vždycky chodili hrát v šach. Někdo stíhá jen jeden kousek, rychlejší tři, a pak už si to šineme na letiště.
Dnešní parta na lince Praha – Kutaisi (Gruzie) se po společném treku v arménských horách rozdělí na dvě skupiny. První – Prokop a spol. má namířeno do Íránu na horu Dámávand, která se tyčí do výše 5609 m.n.m. pár desítek kilometrů pod Kaspickým mořem. Já a Dominik máme za cíl město Erbil v Kurdském Íráku, kam bychom rádi dojeli stopem, čili z Arménie zpět do Gruzie a pak přes východní Turecko až do země bývalé Mezopotámie.
Stará dobrá Gruzie
Po příletu do gruzínského Kutaisi nasedáme na autobus do hlavního města Tbilisi a celkem vyřízení po 8 hodinách cesty se ocitáme na Náměstí Svobody uprostřed gruzínské metropole. S pár komplikacemi se nám nakonec daří najít ubytování na jednu noc, zítra už máme namířeno pod nejvyšší horu Arménie, Aragats. Den a noc v Tbilisi se nese v náladě dobrého červeného vína, skvělého jídla po různých známých i nám nových restaurací a setkání s přáteli z poslední návštěvy, kdy jsme v Gruzii šplhali na horu Kazbeg. Čas ulehnutí do postelí nás vzhledem k rannímu vstávání děsí, ale jsou mezi námi i tací, u kterých je stále dosti energie i po probdělé noci a tak se nám daří před desátou dopolední vyrazit na výpadovku směr Sadakhlo, což je hranice mezi Gruzií a Arménií. Během posledního večera jsme se rozlosovali do stopovacích párů a tak jsou ráno dvojice dané.
Sraz je optimistický – jezero Kari, které je sice vzdálené jen 272 km, zato cesta k němu podle Google maps zabere 5 hodin a osm minut. Pohostinnost a kultura autostopu se během covidu nezměnila a tak všem po cestě na výpadovku, jedné dvojici po druhé, staví relativně rychle nějaký odvoz. Já jedu s Jáchymem (dále jen Kim) a stopujeme jako poslední dvojice. Rychle se dostáváme za Tbilisi, dalším stopem pak už mezi vesničky. Tady se stopuje skvěle, žádná extra velká silnice, takže se dá stopovat i přímo na místě kde jsme vyhozeni, čili pohoda. Občas se potkáváme a předjíždíme s nějakou z našich dvojic… Jednou i přesvědčíme řidiče aby kluky nabral taky a tak jedeme ve stopuntém autě ve čtyřech. Poslední dva roky se rekreačně učím rusky a jsem na úrovni “domluvim se a mozek z toho neni unavenej”, což nám při cestě při rozhovorech s řidiči někdy pomáhá. Na hranici se dostáváme všichni zhruba stejně, jediný Michal řeší problém, jelikož má v pasu ázerské razítko a to se arménům logicky moc nelíbí. Dopředu ale prý zjišťoval, že by to neměl být problém a tak si užívá jen asi 20 minutový výslech.
Přecházíme pěšky zemi nikoho a obě hranice a jedeme dál. Někdo se ještě stavuje na jídlo, někdo kupuje simkartu, všichni ale měníme peníze a kupujeme oslavné jednopivo. Na arménské straně se začínají hned objevovat billboardy agitující do armády a propagující vojnu v Karabachu. Tady máme s Kimem menší zásek a tak z legrace na jeden prázdný billboard lezu a stopuju z jeho vrchu, čímž jsem i výš než kamioni a řidiči se tím celkem baví. Taktika funguje a staví nám pár chlapíků, kteří byli v Gruzii na nákupech a míří až do Jerevanu, což je zbylá půlka naší cesty – 220 kilometrů. Po cestě se rozmýšlíme, jestli se nenechat vyhodit na půl cesty v lepším směru k hoře Aragats, nebo to dojet až do Jerevanu a pak se těch padesát kilometrů vrátit. Jelikož se už připozdívá a je jasné že do hlavního města Arménie dojedeme za šera, volíme druhou variantu, kde je jistý dojezd na domluvené místo. Dojet večer do hlavního města je přecijenom logisticky lepší, než se v noci zaseknout ve vesničce. Při cestě si píšeme s klukama, kteří už se blíží do podhůří a tak měníme místo srazu na vesničku Ashtarak.
Po dvou hodinách cesty přijíždíme k domu našeho řidiče. Volá nám taxi na nádraží, odkud prý pojede vlak, nicméně tam nám říkají, že už nic nejede. Dáváme si tedy něco k jídlu, kupujeme cestovní pivo a metrem se přesouváme na výpadovku a pokračujeme ve stopu. Je už úplná tma, kolem devíti večer a tak zkoušíme i taxíky, máme už stanovený limit, že pokud zastaví, tak těch pár korun zaplatíme – na uberu to ukazuje asi stovku na naše. Nakonec se i v té bídě daří a staví nám pán, který přímo do Ashtaraku jede. Kluky nacházíme klasicky v blízké hospodě, kde trávíme klasicky zbytek večera a pak s menšími patáliemi (klasicky) hledáme místo na spaní. Hotely totiž v téhle vesnici nejsou a tak po poradě s místními kluky přespáváme na zemi u kláštera – je tady celý večer ticho a klid. Po cestě sem ještě ve večerce nacházíme plechovky piva Konrád z Libereckého pivovaru, což absolutně nechápeme nicméně ihned kupujeme. S českou slinou na jazyku a výhledem na osvětlený arménský kostelík parádně usínáme.
Nejvyšší hora Arménie, Aragats
Po noci u kostela jménem Karmravor na kláštěrní kamenné dlažbě ze sedmého století našeho letopočtu jsme rozlámaní asi jako kupec Sámo první noc po příjezdu na Velkou Moravu. Nejbližší stánek s kávou mě dává dohromady a celá naše čtveřice (zbylí Michal a Pavel nás už čekají vysmátí u jezera Kari) vyráží na pochod na stop. Chytáme auto ve čtyřech do vesničky Aragats a poté do vesničky Byurakan ležící v nadmořské výšce 1460 metrů. Kupujeme čistou vodu a lehkou matematikou zjišťujeme, že náš cíl, jezero Kari, ležící ve výšce 3185 metrů nad mořem je pěšky celodenní túra. Aut k němu sice za den pár jede, ale nehodláme to riskovat a tak uplácíme obyvatele vesničky Byurakan a ten nás k jezeru vyveze. Chce za to na naše pětikilo, což když vydělíme čtyřmi osobami a faktem, že tam s ním pojedeme hodinu je cena velmi příjemná.
U jezera se ocitáme kolem poledního a vítáme se se zbytkem party. Plánujeme co dál, jestli na vrch Aragatsu vyrazit hned, nebo až zítra. Nejdřív se ale posilníme předraženým šašlikem a rozhodujeme se, že vyrazíme dnes. Při cestě potkáváme švýcarskou obytku a v ní dva evropany. Slovo dá slovo a vykládáme si u nich batohy, abychom na vrchol šli co nejvíc nalehko – domluvení, že si je večer u nich opět vyzvedneme.
Po pár hodinách pěkné cesty vzhůru jsme v sedle, kde se nám ukáží všechny čtyři vrcholy tohoto bývalého vulkánu. Hlavní vrchol se tyčí do výšky 4090 metrů. My si jako cíl určujeme vrchol jižní, který má 3879 metrů nad mořem a je zároveň vrcholem nejpřístupnějším. Přícházíme na něj před šestou odpolední příjemně unaveni. Fotografujeme a natáčíme panoramata, načež zahajujeme sestup, při kterém máme neustále před očima náš cíl – zpět k jezeru Kari.
Přícházíme lehce po setmění a jdeme si pro batohy k Lucovi, se kterým se domlouváme na tom, že bychom se s nimi zítra dopoledne svezli dolů zpět do vesnice. Prý to pro ně bude rekord – šest stopařů najednou ještě nevezli, aby taky jo. U jezera se kromě restaurace v jedné budově nachází ještě jakýsi vědecký komplex komunisticky vypadajících budov, některých dostavěných, jiných ne. V těch funkčních se nachází arménský institut pro výzkum kosmických paprsků – více informací na jejich webových stránkách www.crd.yerphi.am/home. Co je pro nás ale momentálně důležitější než jejich výzkum, je ochota personálu natočit nám čistou vodu. Doplňujeme tedy zásoby na pití a na vaření na zbytek večera a noc trávíme u nedostavěné několikapatrové urbex kosmické pozorovatelny. Všude kolem se válí kousky obsidianu a sopečné lávové strusky, z níž si s Dominikem stavíme ohrádku kolem našich spacáků, jako by nás to mělo zahřát. V noci je lehce nad nulou a nechávám si zdát o vyhřátých pouštích kurdského Iráku, kam se v příštích dnes budeme snažit s Dominikem dostat.
Zpět na tureckou hranici
Po chladné, ale dobře prospané noci se ráno balíme, snídáme nedopitou Becherovku ještě z pražského letiště a vracíme se zpět na domluvenou devátou hodinu k autu Lucy a Bibi, které pojmenovali Freddy. Už tam na nás čekají s uvařenou a výbornou kávou. Nakládáme batohy a sebe a vyrážíme na cestu zpět do civilizace. Po cestě ještě děláme zastávku u jakési sovětské základny s obřím satelitem, které Luca natáčí dronem. Sjíždíme zpět na hlavní silnici kde se cesta dělí ve směru Jerevan / Gyumri. Tady si s klukama dáváme poslední společné pivo a loučíme se. Zde totiž končí po pár dnech naše společná cesta. Je čeká trasa do Íránu s cílem v hoře Dámávand, nejvyšší hoře historické perské říše. Já a Dominik vyrážíme opačnou cestou.
V důsledku událostí z počátku dvacátého století kdy Turecko provádělo genocidu na arménském obyvatelstvu jsou arménsko-turecké hranice logicky uzavřené. Abychom mohli vstoupit do Turecka, musíme se z Arménie vrátit do Gruzie a až odtamtud překročit tureckou hranici, což představuje menší problém. Stopování přes hranice je vždy časově víc náročné. Kousek za druhým největším arménským městem Gyumri stopujeme postarší pár. Přecházíme s nimi hranici do Gruzie a dochází nám, že si můžeme ještě stihnout dát gruzínský oběd, před tím než zase přestoupíme do Turecka. Mám takový dojem, že je neděle a tak je dost restaurací zavřeno, ale jednu přeci jenom v zapadlé vesničce nacházíme. Masem plněné knedlíčky Chinkali a sýrová lodička s vejcem Chačapuri nám s Dominikem plní stůl a po celé té hostině supíme zpět k silnici na další stop. Standartně se připozdívá a my se pořád ještě chceme dostat do nejlbližšího tureckého města, kde nějak přespíme. A hned sláva – staví nám moldavský kamion, náš první na téhle cestě a v něm přátelský řidič Ivan. Jeho cesta je dlouhá, má namířeno až do hlavního města Bulharska, Sofie, celých 2000 kilometrů. Blýskne nám hlavou myšlenka jet s Ivanem přes noc někam dál v Turecku, ale prý bude spát na hranici a neví jak dlouho bude trvat přechod. Cesta na tureckou hranici s Ivanem ubíhá hladce až do chvíle, kdy přijedeme k frontě kamionů. Koukám na mapu a udiveně říkám, že k hranici je to ještě 32 kiláků. No a prý že jo, tak dlouhá je fronta kamionů na gruzínsko turecké hranici. Nevesele si tedy vystupujeme a vyrážíme na pochod podél kamionů. Je to přehlídka espézetek z celého světa. Řidiči postávají kolem svých mašin – vaří, pijí nebo relaxují. Je jim jasné, že dnes už nikam nejedou.
Pochod podél šňůry kamionů díky tomu ubíhá rychle, každou chvílí nás totiž někdo zdraví a ptá se odkud jsme a kam jdeme. No na hranici, jako vy. Výlet nám končí když nám staví gruzín Pietro, který jede na čáru vyzvednout klienta. Nekonečná záplava kamionů nás nepřestává udivovat.
Ocitáme se na hraničním přechodu, po levé straně jezero, ze kterého jde slušný chlad a navíc se stmívá. Samé skvělé zprávy. Co nám alespoň hraje do karet je, že se zde dá přejít pěšky a nemusíme se cpát k nikomu do auta. Přecházíme tedy zemi nikoho po svých a v duty-free kupujeme každý poslední lahev gruzínského vína za 4 eura a cestovní pivo.
Tureckem do kurdského Iráku
S razítkem v pasu přicházíme na turecké území a tak trochu na tajňačku otevíráme pívo. Přecijenom je přes silnici velká vojenská základna s několika strážními věžemi a problémy hned při vstupu je to poslední co bychom teď potřebovali. Problémů už teď máme totiž dost – smráklo se, občas na obzoru prolítne blesk a poprchává. Nejteplejší co s sebou máme je tričko a větrovka – jaksi nám nedošlo, že celé východní Turecko leží v průměrné nadmořské výšce 2500 nad mořem. A tady je prostě chladno i v létě večer, no a hlavně už neni léto nýbrž začátek září. Jsme mistři plánovači, ale smějeme se tomu a slibujeme si, že v tom budeme i nadále pokračovat.
Z hranice je to do nejbližšího většího města 64 kilometrů, město se jmenuje Ardahan. Nám by ale stačilo i cokoli jiného kde by se dalo v suchu přespat. Z hranice odjíždí každých zhruba pět minut jeden kamion, auta přijíždějí jen sporadicky – vždy jedou někoho přivést a nebo vyzvednout. Někdy i zastaví, ale vždy to je taxi a za jízdu se nebojí říct i 100 euro. Je kolem osmý večer, stojíme tu už dobrou půlhodinu a já začínám pošilhávat po pangejtu a malym parčíku stromů ve kterym by se dal potenciální déšť v našich hamakách přečkat. Jdeme to tam i prozkoumat, ale Dominik mě přesvědčuje ať tomu ještě půlhodinu dáme, přeci jenom nechceme zkejsnout hned na hranici. A chytrý to chlapec! Zastavuje nám milý vousatý pán ve středních letech jménem Murac, umí jen pár slov anglicky a tak vytahuje telefon s google překladačem. Domluva trvá celkem dlouho protože Murac moc nechápe co jsme zač, proč jsme tady, kam jedeme a jak máme v plánu se tam dostat. Na některé z jeho otázek neznáme odpovědi ani my sami, ale jsme na to docela zvyklí. Nakonec Muracovi už v zoufalosti píšu do překladače “Can we go with you? But we have no money.” (Můžeme jet s tebou? Ale nemáme peníze.) Načež náš teď už řidič ukazuje ať nasedáme.
Z Murace se vyklube moc milý pán. Vlastní v nedalekém Ardahanu taxislužbu, osm koní a taky organizuje místní závody koní jejichž fotky a videa nám hojně ukazuje.
Google translator překládá některé věty dost legračně a tak když nám Murac chválí, že máme vousy, píše nám “beard is a man ornament” tedy že vous je mužský ornament. Nebo že lidé kteří milují koně jsou vždy lidé láskyplní. Zkrátka samé hezké myšlenky a my s Dominikem jsme hlavně rádi, že jsme se nenechali znervóznit a ukecat na jízdu s někým jiným, třeba za sto eur.
S Muracem přijíždíme do večerního Ardahanu. Toto město díky své lokaci na hranicích několika historických říší bylo logicky místem mnoha střetů a bojů. Byli tu arméni, gruzíni, mongolové, turci a rusové. Arméni, kterým byla kontrola nad městem dána zpět po první světové válce byli následně vyhnáni v roce 1920 tureckými nacionalisty. Vše uzavřela moskevská mírová dohoda, která byla podepsána následující rok mezi sověty a tureckou vládou. Ardahan má zhruba 20 tisíc obyvatel, které tvoří hlavně turci a kurdové.
Murac nás nejprve zve na večeři kousek od jeho kanceláře, dostáváme klasický turecký kebab v pitě s ayranem. Turecká pohostinnost nás těší. Když se nás Murac ptá kde budeme bydlet, odpovídáme, že nevíme a jestli neví ve městě o nějakém hotelu. Veze nás k prvnímu hotelu, kde zjišťuje, že mají plno což v takovéhle díře vážně nechápeme. V druhém hotelu, kde pracuje Muracův bratranec máme štěstí – mají pro nás místo a za noc v hotelovém pokoji se snídaní chtějí na naše něco přes dvě stovky. Padáme hotoví do postelí a otevíráme každý svou lahev vína na oslavu příjezdu.
Ráno míříme na bufetovou snídani, kde se připravujeme na další cestu. Vyrážíme ještě na krátkou procházku do města s cílem sehnat turecké sim karty, které nám vydrží celou dobu. Bereme tedy 20 GB za zhruba naše tři stovky. A když už jsme zpět online, vyzvedáváme si v hotelu batohy a kolem desáté dopoledne vyrážíme na výpadovku, která je z hotelu nedaleko.
Stopem v Turecku
Přicházíme k prázdné dvouproudé silnici a já přemýšlím a jsem zvědavej, jak tady půjde stop. Ještě než ale dojdeme na blízkou benzínku, kde jsem si plánoval dát kafe, staví nám milý pán jménem Naif, že nás hodí za město na hlavní “tah” na Kars, což je další město v našem směru. Krása. Přijíždíme k checkpointu, kterých je tady mezi městy požehnaně a mě se zas zmocňuje pocit, že to bude problém. Pán checkpointář se na nás ale jen směje a jedeme dál. Ostatně to tak bylo na většině z asi dvaceti checkpointů, které jsme po cestě projeli.
Píšeme si ceduli s nápisem Kars, staví nám dva chlapíčci, jeden z nich se jmenuje Cuat, druhýho jsem si nezapsal. Jedou do Karsu koupit elektrosoučástky a my s Dominikem se dostáváme do rauše, že stop na východě Turecka je největší pohoda. A je to tak, po chvíli postávání a popocházení nás po obchvatu města veze místní PPL dodávka, jen kousek, to abychom to měli přímo u výjezdu na další město – Igdir. Hodný pán. Na stopkách je zde v Turecku nápis DUR a jelikož auto se řekne „oto“, vynalézáme slovo „otodur“ čili autostop a místní to i docela chápou. Celou cestu slovo hojně používáme a nepřestává nás bavit.
Kdyby to šlo, hned bychom načli oslavný pivo, ale už nejsme v alcohol-friendly zemi a tak obchůdky s chlastem u silnice chybí. Celkově se tu alkohol dá koupit jen v shopech se zatmavenou, reklamama polepenou výlohou a pít se dá buď tam na stojáka uvnitř, nebo doma.
Igdir leží 136 kilometrů od Karsu, kde se právě nacházíme a taky je o tisíc výškových metrů níž. Celá cesta Tureckem je nahoru dolů. Vezeme se tam s dvěma kurdy, jeden z nich odlétá za pár dní do Polska na erasmus a tak nám hned předvádí zásobu svých polských slovíček a my ho učíme nějaký nový. Komunikace tentokrát nevázne jelikož oba umí dobře anglicky. Jako vždy přijde na přetřes český fotbal, hlavně tedy Milan Baroš, který hrál za istanbulský klub značnou část svojí kariéry. Další téma je i prezident Erdogan. Politickým tématům se na stopu snažím vyhýbat, přeci jenom nechci nikoho rozčílit. Tyhle dva se ale baví slovním spojením Alibaba Erdogan a tak se mu smějeme s nima. Cesta vede místy přímo po hranici s Arménií, což je relativně divný pocit nejen z politického hlediska, ale také proto jakou štreku jsme museli přes dvě země objet abychom se dostali na místo vzdušnou čarou vzdálené padesát kilometrů odtamtud, odkud jsme vyráželi. Cesty východu jsou nevyzpytatelné. Dalšímy stopy se dostáváme přes Dogubayazit až do města Van. Po cestě na nás po levé straně stále kouká majestátní, biblicky proslulá hora Ararat, tyčící se do výše 5137 metrů. Kolem vrcholku hory se téměř pokaždé pohybuje lentikulární oblak. U Araratu jsem již potřetí a nikdy jsem ho bez mraku neviděl, tak třeba příště, říkám si tak jako vždycky.
Město Van, v jehož okolí se podle odborníků nejspíše nacházela biblická zahrada Eden má jako jiná města na východě bohatou, ale i drsnou historii. Díky jeho umístění na pomezí několika historických i současných velmocí se nadvláda nad Vanem často měnila. Procházíme městem, které praská ve švech íránskými turisty. Nevíme co se v Íránu děje, jestli tam jsou nějaké prázdniny či něco podobného, ale vypadá to, že je tu celý Tabriz. Je sice pár dní před největším šiítským svátkem Arbaín, nicméně ten se slaví v Írácké Karbale. Důležitější je pro nás ale odpověď na otázku kde budeme spát. Obcházíme s Dominikem asi dvacet hotelů a všude zní odpověď stejně – nemáme nic volného. V zoufalství sedáme na obrubník, koukneme na sebe a smutně konstatujeme, že netušíme co dál. Jsme po dnešku fakt rosekaný, máme za sebou několik stovek kilometrů stopem za vedra. Dost se střídající nadmořská výška nám taky nepřidala. V noci má být zima a tak se nám nechce spát venku, také tedy kvůli divokým psům, kteří jsou tady všude. Na rozhodnutí se prostě musíme najíst. Po cestě k náhodné restauraci nacházíme pivo shop – spása. Dáváme si jedno hned v krámku a dalších pár kupujeme do batohu na večer. V restauraci se oba najíme a napijeme za společných 70 korun. K večeři máme takovou výbornou masovou lodičku – zřejmě tradiční turecký pokrm. Nacházim na googlu hotel, který má volno. Volám tam a prý nám podrží pokoj. Jediná komplikace je, že je to v městě Tatvan, což je 135 km od nás, na druhé straně jezera Van. Po večeři se poptáváme v nějaké autobusové kanceláři jestli něco do Tatvanu jede. Prý před desátou večer jede poslední bus a v Tatvanu je o půlnoci. Značka ideál, bereme taxi za 60 korun na autobusák a za stovku kupujeme lístky do Tatvanu. Jsme nadšený, že nebudeme muset spát venku a slavíme to několika tureckými čaji.
Noc v parádním hotelu za 200 korun na osobu i se snídaní je nádhera a ráno celí svěží vyrážíme dál na cestu. Dnes chceme dojet až do Erbílu do Iráku a tak jsme natěšení, ale i trochu s respektem. Při snídani se s Dominikem domlouváme, že když budou jezdit minibusy tak je vezmem a kašlem na stopování. Popojezdy do dalšího města jsou vždycky za padesát korun a v tom vedru se nám už nechce pařit venku. To jsme ale nečekali, že první auto co pojede bude právě ten minibus. Koukáme na sebe a bezeslovně se shodujeme, že jedem. Oba dva máváme a už se vezeme do města Siirt. Jsme s těma našema bílejma ksichtama a báglama celkem celebrity v každym minibusu, tak se na nás všichni smějou a sem tam se s námi pokouší i domluvit. Všichni jsou moc milí a na pravidelných zastávkách na čaj vždycky dostaneme nějaké pozvání. Projíždíme zajímavými horskými vesničkami a serpentýnami, prý jsou okolní kopce vyhlášené dolováním soli. Silnice jsou v překvapivě dobrém stavu. Místní cesty jsou ale prošpikovaný policejníma checkpointama a tak se co deset nebo dvacet kilometrů staví a místní Jandarma (četníci) nakukuje dovnitř. Když jsou to větší pohodáři tak jen mávají rukou ať jedem dál.
Další maršrutka nás veze do Cizre, což je město přímo na turecko-syrské hranici. Přirozeně máme z toho místa respekt a tak se snažíme rychle rozkoukat. Ještě v busu se nás řidič ptá kam jedeme – odpovídáme, že na autobusák a pak do Erbilu. Řidič houkne na postaršího pána co taky vystupuje, prý nám ukáže cestu. Jdeme tedy s ním a najednou na nás z jednoho stánku volá mladík, že odkud jsme. Tourists, welcome – na nás s úsměvem křičí. Ještě nás oba stačí podarovat plechovkou coca coly a děda už nás strká do autobusku. Za chvilku vystupuje a říká řidiči, kde nás má vyhodit. Loučíme se a to ještě ani netušíme, že zaplatil i za nás. Za chvilku na nás pan vaditel volá, že vystupujem. Podávám mu dvacku, ale on že ne, že za nás zaplatil ten děda. No zkrátka jeden milý zážitek za druhým. Krásný kontrast s tím co by si bežný evropan zmasážovaný tím, co se píše v médiích asi představil. Mezi těmi všemi konflikty a katastrofami (tím tyto nechci nijak snižovat) zapomínáme, že tu žijí prostě taky jen lidi, kteří jsou navíc strašně hodní. Těch, co chtějí vytvářet nějaký konflikt nebo válčit je jen pár drobků – a takových je pár v každém koutě na světě. Jinými slovy – blbce najdeš všude, jak ve sparťanskym, tak ve slávistickym kotli.
Na autobusáku zjišťujeme, jestli ještě něco jede do Erbilu. Jsou totiž už čtyři odpoledne. Jeden bus jede, ale až o půlnoci, nicméně v místních kulturách je možné všechno a tak zdejší chlapíčci udělají pár telefonátů a stopnou nám autobus na cestě z Istanbulu do Erbilu, který tudy jede a má dvě volná místa. Platíme každý 400 lir, je to ještě 260 kilometrů. V Erbilu máme již booknutý hotel – na booking.com byli na výběr asi tři, tak jsme vzali ten přímo v centru města. V šest hodin odpoledne jsme na hranici, kde čekáme ve frontě aut a autobusů bezmála čtyři hodiny. Tureckou hranici projedeme za deset minut, ale na irácké si pěkně počkáme. Na hranici je chaos přes chaos a stojí se fronty na fronty. My, jakožto turisté máme samozřejmě fronty vlastní – jsme v ní sice jen my dva, zato nám nepřiřadili úředníka. Uvnitř hraniční budovy jsou všude rozvěšené klasické arabské dekorace, na jedné straně je jedna podlouhlá budka s přepážkami jako na poště a před nimi se tvoří obrovské chumle lidí, kteří se do toho všichni snaží předbíhat a stojí úplně nalepení na sobě. Zřejmě jim je v těch čtyřiceti stupních zima a tak se snaží zahřát. Po nějaké době k nám přijde nadřízený hranice, alespoň si to myslíme – pořád se za ním totiž chodí někdo na něco ptát a jako jediný má na sobě místo uniformy tradiční oděv. Ještě si utírá pusu od jídla, zřejmě jsme prostě čekali až dovečeří. Ulehčuje nám život o 70 dolarů za víza a mě si posadí vedle sebe dovnitř přepážky, ale Dominika nechá čekat před okýnkem. Smějeme se na sebe přes sklo přepážky, zatímco pán šéf nám vypisuje vízum. Arabsky mu to jde skvěle, ale když píše naše jména latinkou, u každého písmenka se nejdřív zastaví a jen tak nanečisto si ho ve vzduchu zkusí napsat. Vůbec mě nikdy nenapadlo, že by pro někoho mohl být problém psát latinkou, ale dává to samozřejmě smysl. Na rozloučenou dostáváme ještě od vojáků čaj a pádíme do autobusu, kde samozřejmě všichni čekají už jenom na nás. Snažím se alespoň osazenstvo pobavit a nahlas do autobusu volám: Tourists, sorry… sklízím úspěch a hned dostáváme na uvítanou v Iráku od spolucestujících pišingr. Írácké osazenstvo, hlavně tedy ženy, zpustí zpěv. Zjevně všichni společně slaví návrat do vlasti. Zpívají hezké písně, které zná celý autobus a my posloucháme, je to zajímavý zážitek a zajímavé entrée do nové země…
Přivítáni v Mezopotámii
Přijíždíme do Dohuku a irácká rodinka z Mosulu, se kterou jsme se v buse trochu spřátelili nám domlouvá taxi do Erbilu. Je už noc a nám už je docela všechno jedno. Platíme tedy na místní poměry nesmysl za taxi a kolem půl druhé v noci přijíždíme do naší cílové destinace, tedy vlastně na půl cesty, ještě se nějak musíme dostat do Prahy. Vystupujeme z taxíku, a jakmile dávám batoh na záda, cítím že je lehčí než by měl být. Rychle ho otvírám a jasně, foťák je pryč. Tisíc a pár stovek kilometrů stopem s desítkami řidičů – samý krásný zážitky. Potom jeden taxík a ukradenej foťák. Byl to analog z Foto Škody za litr, takže mě na tom víc štvou ty ztracený fotky z cesty… Taxikář muže jen drbat hlavu, tenhle lup dobře neprodá. Kdyby otevřel druhou kapsu, našel by powerbanku za trojku a dva tisíce tureckejch v hotovosti. Takže to nakonec dopadlo dobře, ale stejně mi to solidně zkazilo příjezd do dlouho vysněného města.
Nechali jsme se vysadit necelý kilometr od hotelu jak to mám v těchto končinách ve zvyku a tak pochodujeme nočním Erbilem do centra. Celou cestu nadávám na všechno co potkám, pořád jsem naštvanej za ten foťák a ty fotky, co nikdy neuvidim. Kdybych byl nešetřil film a vyfotil jsem jen o čtyři víc, měl bych krabičku v kapse a ukradenej foťák by byl zrovna čerstvě nabitej a mě by to tolik neštvalo. No a v téhle náladě vlastně zapomínám, jestli se tady mam bát nebo ne, ale to už přicházíme do hotelu před erbílskou citadelou, která na svém místě stojí tisíce let (ano, tisíce!). Uléháme v našem pokoji přímo nad místním bazárem a půlnoční ruch nás ukolébává, zmožené po celém dni cesty.
Ráno nikam nespěcháme, jsme přeci v cíli naší cesty a tak si konečně užíváme pohodu, posedáváme po různých pouličních čajovnách, procházíme bazáry, jíme a ochutnáváme různé nové věci. Každou chvíli na nás také někdo pokývne a pozdraví salam alejkum. Obecně jsou tu všichni moc milí a přátelští, pocitově jako se procházet po Istanbulu. Arabské multi-kulti.
Irácký kurdistán je autonomní území Iráku, které si svoji nezávislost buduje již od devatenáctého století. Přes větší či menší úspěchy, války a střety, irácko-iránskou válku, Saddáma Husajna, genocidu až nakonec bezletovou zónu vytvořenou Spojeným královstvím a OSN si kurdové vybojovali vlastní de facto autonomní oblast. Tak se tomu stalo na začátku devadesátých let minulého století.
Erbíl obývá 1,6 milionu obyvatel z celkově necelých pěti milionu kurdů zde žijících. Celkově se populace kurdského národa odhaduje mezi 30 a 38 miliony a žijí zejména v Turecku, Íránu, Iráku a Sýrii. Samotné město Erbíl má nesmírně bohatou historii – dějiny citadely jsou staré několik tisíc let a byla obývána nesčetnými národy a etniky. Podle UNESCO jde o nejstarší nepřetržitě obývané místo na světě! Bohužel je ale město, a celkově blízký východ, poznamenán častými spory a válkami a tak je spousta historických památek buď úplně ztracena nebo částečně poškozena. Jak se říká – z historie se učíme, že se z historie neučíme.
Cesta domů a shrnutí
Naše cesta se v Erbílu naplnila svého konce. Zpět jsme se s Dominikem chtěli trochu potrápit a tak vyrážíme na cestu do Istanbulu autobusem. Jízda stojí 50 euro a přezdíváme jí 30+5. Trvá totiž třicet hodin, plus jako bonus zdarma pět hodin na hranici s Tureckem. Autobus je ale celkem pohodlný a máme sedadla úplně vepředu, což nám přináší skvělé výhledy. Dalších několik dní trávíme v Istanbulu u kamaráda Borise, který tu toho času žije. Pak se vydáváme na poslední cestu stopem do Sofie, vzdálené necelých 600 kilometrů. Užíváme si poslední stopovací den a už se nemůžeme dočkat pohody v Bulharsku, piva a hospod. To vše se nám hned večer plní, cesta nám trvala asi šest řidičů a šest hodin. Poslední den trávíme v Sofii a samozřejmě navštěvujeme špeluňku Pivní Král v centru města, kde máme na zdi vyvěšenou kytaru z jedné naší výpravy. Až v Sofii někdy budete, tak si ke skvělému čepovanému pivu i zahrajte! Na konec už jen hurá s WizzAirem za 9 euro do Bratislavy, pak vláček do Prahy a jsme doma!
Celá cesta z Tbilisi, přes horu Aragats v Arménii, Turecko až do Erbilu je dlouhá asi 1672 kilometrů. Stopli jsme zhruba 20 aut, několik kamionů, pár mikrobusů a jeden autobus do Dohuku. Celkově jsme nastopovali 2314 km a 1856 km ujeli autobusem z Erbilu do Istanbulu. Letenka z Prahy do Gruzie stála 1500 korun, let ze Sofie do Bratislavy 9 euro. Na cestě jsme byli 13 dní, u cest jsme vystáli důlky. Potkali jsme nesčetně lidí co nám chtěli pomoci, chtěli si popovídat, nebo se na nás jen chtěli usmát. Potkali jsme taky jednoho pána co mi chtěl ukrást foťák. Už jsem si koupil novej, tak čekám kdy potkám dalšího takovýho. Jinak do Iráku samozřejmě doporučuju jet, určitě si to naplánujete líp než my, uvidíte toho víc a taky budete míň unavený než my ze stopu ve čtyřicítkách. Ale zážitky nemusí být vždy jen dobré, hlavně že jsou intenzivní.
Simon z redakce Stopujeme východ
