A tak jedeme do Íránu. Suneme se po zasněžené horské pláni podél stěny zaparkovaných náklaďáků. Můj spoluvandrovník Vojta někomu vypráví, že Turecko je moc hezké a Írán je taky moc hezký, což je jedna z asi pěti vět, které turecky umíme i s gramatikou. Já hlavně smrkám, protože jsem si na cestu pořídila rýmu. Také lovím z batohu šálu na povinný hidžáb a duševně se připravuju na několik týdnů svědící hlavy a překážející látky. Každé nové země se trochu bojím, ale teď jsem nervózní obzvlášť. Na cestovatelských blozích se vesměs píše, že Íránci jsou milí a pohostinní. Jenže většinu těch blogů napsali chlapi. Co když jsou íránští chlapi milí a pohostinní jen k jiným chlapům, a se mnou se nebudou chtít bavit? A co když mě bude štvát, že si s nima nesmím podat ruku? A co když tam bude spousta úchylů? Také mám obavy z hranice – bratranec před pár lety vyprávěl, jak ho a jeho kamarádky policajti nutili najmout si taxík a mířili na ně puškama.
Raději vzpomínám na Couchsurfing. Ten je sice v Íránu napůl nelegální, ale Íránce to asi moc netrápí. Včera jsem na něj jen tak zkusmo veřejně napsala, že jedeme do Íránu a chceme se tam hlavně vidět s lidma, a do hodiny jsem měla šest pozvání v krásné angličtině do šesti různých měst po celé zemi. To se dá považovat za mezinárodní zázrak. Zatím se nám jaktěživ nic takového nestalo. Vždycky naopak prosíme místní couchsurfery my, aby nás k sobě vzali, a pak často stejně skončíme ve stanu v parku. Zprávu jsem psala z vlastního profilu, ne z Vojtova, a odpověděli kluci i holky a žádní úchylové. Tak jakýpak copak. Je to milá a civilizovaná země a hned na severu nás očekává Amir, který je jistě taky milý a civilizovaný.
Odborníci na společenské přešlapy
Autobus nás vysypal před železnou bránou s vojáky. Ze všeho nejvíc je tam zmatek. Vyrábím si hidžáb a moc mi to nejde, protože mě rozptyluje strážný, který něco říká a u toho nám ležérně kyne kvérem. Přivážu si na hlavu čepičku, jakou nosí konzervativnější z tureckých holek, a přišpendlím k tomu šálu. Zaclání mi to, takže si připadám jako turistický kočárový kůň s klapkama na očích, zato jsem rozhodně cudná.
Prohlídku batohů ukončí upatlaná igelitka s jídlem, kterou Vojta strategicky zabalil hned nahoru, a jsme vpuštěni k úředníkovi. Na vízu jsem vyfocená v hidžábu a vypadám tam jako generický exemplář rodu homo sapiens libovolného pohlaví. Okamžitě dostáváme razítko a místo zapeklitých otázek sušenku. Neodmítla jsem, a podařilo se mi tak asi udělat kulturní faux pas ještě před startem.
Na tomto místě by bylo třeba, abych vám pověděla, co to je zvyk zvaný tarof. Bohužel to furt obstojně nevím, takže vám to nepovím. Pořádně to neví ovšem ani sami Íránci – když jsme se na to později ptali, řekl nám každý něco jiného. Zvenku to nicméně vypadá tak, že vám lidé nabízejí věci, které vám ve skutečnosti nechtějí dát, a nechtějí si vzít věci, které ve skutečnosti chtějí. A vy musíte odmítat jak věci, které nechcete, tak věci, které chcete, a přitom očekáváte, že je nakonec stejně dostanete. Udělat to jakkoli jinak je neslušné. Někdy vám ovšem lidé nabízejí věci, které vám dát chtějí. Rozdíl poznáte jedině, pokud jste expert na myšlenkovou magii na 80. úrovni. Nebo prý podle očí. Nebo tak, že vám váš dobrodinec nacpe příslušnou věc – třeba pytlík vajec – do kapsy a pak uteče (to se nám jednou fakt stalo).
Získala jsem tedy razítko, sušenku a ostudu. Ta sušenka byla dobrá. Úroveň dramatu při přechodu hranic byla tentokrát mimořádně nízká. Žádní policajti, žádné pušky, nikdo, kdo by nás nutil jet dál za peníze. Prošli jsme partou mírumilovných taxikářů, kteří si nás nevšímali, a vyrazili jsme do Bazarganu.
Kterak stopovat tak, že nestopujete
Když člověk jede do Íránu, neprohloupí, pokud si nastuduje příslušné zdroje. Ty praví, že klasickým českým gestem pro stopování íránským řidičům ve skutečnosti ukazujete prostředníček. (Od doby, kdy existuje Facebook a lajky, prý o něco méně, ale přece.) Stopování kromě toho v Íránu vůbec není zvykem, zato je tam hodně zvykem jezdit v neoznačených taxících, protože tam skoro nefunguje hromadka. Stopař tedy potřebuje 1) rozlišit taxíky od normálních aut, 2) zjistit, jestli je řidič normálního auta ochoten ho vzít zadarmo, a 3) zjistit, jestli ho řidič opravdu chce vzít zadarmo, nebo jenom tarofuje. Pokud neumíte persky, můžete zkusit štěstí s výrazovým tancem.
Protože jsme moudří, nechali jsme si od známé známého přeložit glosář obsahující věty jako „jsme cestovatelé“ nebo „jezdíme stopem, protože nám to přijde jako dobrý nápad“. Také jsme si nechali pro řidiče vytvořit ceduli somračku, kde se píše, co to je stopování, proč to děláme, že to děláme dobrovolně a že nepotřebujeme zachránit.
Tedy doufali jsme, že to se tam píše. Kamarádi, kteří cestovali do Íránu před námi, požádali svého persky mluvícího přítele o něco podobného, a onen dobrý muž přeložil větu „nevěděli jsme, že se to nesmí“ jako „jsme agenti Mosadu.“ Mí přátelé si kompromitujícího materiálu sice všimli včas, nicméně prožili několik horkých chvilek, když se pokoušeli papíru zbavit tak, že ho nenápadně zahrabávali do květináče v muzeu. Z našeho vlastního vzkazu jsem nerozuměla ani písmenu, protože všechna vypadala jako nakrájení hadi. Vojta rozuměl právě tak těm písmenům. Nezbývalo nám tedy než doufat, že naše překladatelka Elham byla milosrdná.
Městem jsme procházeli docela dlouho – ne proto, že by bylo velké, ale proto, že nás pořád zastavovali nějací lidé, kteří si chtěli povídat. Váguse s batohy tam asi nevidí každý den. (To jsme ještě nevěděli, že atrakcí zůstaneme v Íránu po celou dobu.) Jak jsme tak šlapali v rozbředlém sněhu podél silnice a hledali stopovací místo, zastavilo u nás auto. Anglicky mluvící pán a paní s šátkem, který jí na temeni hlavy držel leda kouzlem, se zajímali, jestli něco nepotřebujeme. Uvolili se kousek nás vzít a hrozně se divili, že jedeme bez peněz – řidič nám neustále nabízel riály za dolary a za celou cestu jsme ho nezvládli přesvědčit, že stopování je možné. Když nás vysazovali v příštím městě, byli úplně stejně zmatení jako na začátku.
Prodíráme se městem č. 2 a uvědomujeme si, že všechny zkazky o dopravě v téhle zemi, kde na silnicích ročně umře nejvíc lidí na světě, jsou pravda. Pohybující se auta jsou všude, kam se fyzicky vejdou, a řidiči ignorují veškeré dopravní značky, jednosměrky, čáry na silnici, chodce, semafory a Newtonovy zákony. Jdeme radši škarpou, protože jít po kraji silnice vypadá jako celkem spolehlivej způsob sebevraždy.
Po chvíli se objevuje pán s čerstvě nabouraným autem, oslovuje nás anglicky s americkým přízvukem a opět je zvědavý, co děláme a jestli nepotřebujeme pomoct. S vysvětlováním konceptu stopování pochodíme líp a necháme se odvézt na konec města. Dozvídáme se, že řidič se svou dost obstojnou angličtinu naučil jen z filmů, a chvíli si povídáme o našem vandru. Pán nás varuje, že v noci je zima a že jestli budeme spát ve stanu, musíme mít topení. Poté, co jsme ve spacácích celkem v pohodě přečkali desetistupňové mrazy, přemýšlíme, jestli je to vážně tak zlé, nebo máme jiná měřítka.
Dostali jsme se tedy dobrých padesát kilometrů od hranice, ačkoli jsme zatím ani jednou nezkoušeli zastavit nějaké auto. Jít po silnici a vypadat divně zjevně zatím stačí.
Teprve teď je čas vyzkoušet stopování doopravdy. Vojta mává (protože stopující ženská je prý za děvku), několikrát ukazujeme cedulku somračku a ani jednou nedostáváme přes hubu, takže překlad je asi v pořádku. Posádka našeho příštího auta, které chytáme po diskusích s asi šesti neoznačenými taxikáři, opět umí anglicky. Na stát, odkud lidé nesmějí nikam moc cestovat a kde není úplně moc cizinců ze západu, je to celkem působivý skóre.
Složitější než se dostat k někomu do auta ovšem je dostat se z auta zase ven. Vybrali jsme si opuštěnou křižovatku v poli, protože vedle cesty se dá dobře stanovat a nechceme se pěšky trmácet dalším městem. Naši dobrodinci nás tam ovšem za Boha nechtějí nechat. Nejdřív nás plánují zavézt na stanici Červeného půlměsíce, pak na policii a pak do nemocnice, protože mám rýmu. „Je to tu hrozně nebezpečný! Vezmeme vás radši do centra.“ Pole kolem nás moc nebezpečně nevypadá. Vypadá prostě jako pole. „Proč je to tu nebezpečný? Kvůli lidem, nebo kvůli zvířatům?“ „Kvůli…. psům.“ „To je dobrý, my se psů nebojíme.“ „Ale je to tu hrozně nebezpečný! “ Nakonec se mi se zapojením veškerých diplomatických schopností daří posádku přemluvit, že když rychle nechytíme další stop, půjdeme k Červenému půlměsíci sami. Jen co odjedou, zdrháme do pole, aby nás náhodou nepřišli ještě zkontrolovat.
A to jsme mluvili celou dobu anglicky. Nemohla jsem se dočkat, až všechno vyjednávání povedeme ve farsí.
Taxíková past
Snad nikde ve známém vesmíru není tolik taxíků jako v Íránu. Vyhnout se jejich stopování ovšem není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Neplatí tu poučka „nemávejte na žlutá auta s velkým svítícím nápisem TAXI“, ale spíš „starý šedivý Peugeot nebo bílá Saipa bude nejspíš taxík, ale možná taky ne“. Je to o to těžší, že všechna auta v Íránu jsou šedivé a bílé Peugeoty a Saipy. Lidi jsou naštěstí tak ochotní, že když se vám povede mávnout na někoho, kdo zrovna není taxík, nejspíš vás vezme.
Tak se nám podařilo chytnout auto až do Tabrízu, prvního velkého města na severu. A přišla řada na perštinu. Zatímco turecky už jsem rozuměla aspoň každému desátému slovu, ve farsí jsem neuměla nic. Vojta taky ničemu nerozuměl, ale protože se už pár týdnů pilně učil, uměl něco říct. Když se tedy řidič na něco zeptal, Vojta něco odpověděl – i když ne nutně to, co se chtěl řidič dozvědět. Když Vojtovi došly naučené věty, které by mohl náhodně odpovídat, vytáhla jsem glosář od Elham a říkala pánovi věci jako „spíme ve stanu“ a „jsme z České republiky“, protože se to hodilo ke konverzaci o něco víc než fráze jako „je tahle voda pitná?“
Přistáli jsme uprostřed Tabrízu. Abych to zkrátila, během následujícího odpoledne jsme dostali čaj od tureckých pracantů na bazaru, seznámili se s ateistickým obchodníkem a učitelem, který nechal svůj krám krámem a šel nám pomoct vyměnit peníze a sehnat SIM kartu, a koupili jsme si dvě kila mandarinek místo dvou mandarinek. (Vlastnictví peněz přineslo do našich životů komplikaci. I nejlevnější věci stojí několik tisíc riálů a lidi jsou líní říkat cenu celou, takže používají jednotku tumán, což je riál s useknutýma nulama. Když tedy Íránec řekne deset, myslí většinou deset tisíc. Nebo sto tisíc. Nebo deset. Nebo sto. Takže když si chcete koupit chleba, máte to s překvapením a dostanete k tomu i cvičení z počtů.)
Velice milá věc na Íránu je, že se smí stanovat v podstatě kdekoli, včetně některých městských parků. Pokud teda nejste cizinec, protože jako cizinec teoreticky smíte bydlet jen v hotelích a místech, kde jste oficiálně nahlášení. My bydlíme venku furt a všude už skoro čtvrt roku a zatím nás nikdo odnikud nevyhodil, takže jsme vůči zákazům dost otupěli. (Navíc když jste zrovna uvnitř stanu, vaše státní příslušnost se zvenku poznává spíš špatně.) Ubytovali jsme se tedy v parku za silničním obchvatem a vyspali se do růžova.
Teprve ráno poznáváme, zač je toho v Íránu stopování. Chytat auta v polovině obchvatu kolem velkého města v zemi, kde většina lidí o stopování jaktěživ neslyšela, je, přiznejme si, trochu taktická chyba. Ne že by tedy lidi nestavěli – naopak, staví vydatně. Hlavně taxikáři a řidiči, kteří nikam nejedou. Taky za náma chodí kolemjdoucí, aby nám vysvětlili, že stopovat v Íránu je nemožné, a zastavují u nás posádky motorek, aby si popovídaly a zeptaly se, jak se máme. Máme sice dopis od Elham, který nám včera tak pomáhal, dnes ale z reakcí řidičů začínám mít dojem, že je snad psaný klingonsky.
Otobus ná! Taxi ná! Opravdu nechceme taxíkem do Teheránu. Ne, nepotřebujeme na letiště. Ani na policii. Opravdu nezaplatíme, ani milion riálů nebo tumánů. Ne, fakt nehledáme nádraží. Píše se to na tom papíře, kterej jste právě teď dočetl. Co je na tom krucinál k nepochopení?
Asi třicátý člověk, s kterým hovoříme, náhodou přijel v autě, má místo, není taxikář, jede za město a chápe co chceme. Vykládá nás na mýtnici ve směru na Teherán a na jih – máme vyhráno. Ačkoli nám ještě před chvílí připadalo, že se z Tabrízu snad nikdy nedostaneme, a Vojta málem pukl vzteky, celá ta taškařice ve skutečnosti trvala ani ne tři čtvrtě hodiny. To je pořád lepší než mé průměrné čekání u nájezdu z Prahy na dálnici do Brna.
Jakmile jsme se dostali na přehlednou silnici, jde stopování už zase skoro samo. Přesto, že jsme se nechali vysadit na špatném sjezdu z dálnice a musíme projíždět po mrňavých silničkách mezi a šedivými pláněmi a vesničkami s hliněnými domky. Krajina tu teď na konci února vypadá víc než ponuře, ale vynahrazujou to řidiči. Nakonec potkáváme kamioňáka, který umí trochu anglicky a učí nás nějaká další perská slova.
Do města, kam máme namířeno, dojíždíme o den dřív, než bylo v plánu. Našemu couchsurferu Amirovi to je úplně jedno a ochotně nás vyzvedává autem. Oba nás na pozdrav objal, což je zajímavý příspěvek k otázce, jak moc si v Íránu nesmím podávat ruku s chlapama. Umí perfektně anglicky, bere nás domů ke své rodině, seznamuje nás s kamarády a vysmívá se mi, že v pečlivě sešpendleném černém hidžábu vypadám jako fundamentalistka.
Za příští skoro dva měsíce jsme zemi projeli křížem krážem, našli spoustu přemýšlivých lidí, vedli víc filosofických a náboženských diskusí než za posledních pět let doma, skoro nikdy jsme nespali ve stanu, protože si nás vždycky někdo vzal domů, a našli jsme si místní stopařské kamarády, se kterýma jsme strávili asi týden. Sice jsme potom dojeli až do Mongolska a odtamtud zpátky do Čech a cestou viděli leccos, ale s íránskýma kamarádama jsem pořád v kontaktu a pořád se mi po nich stýská.
V Íránu jsme se s kamarádem octli, když jsme před rokem vyrazili na roční vandr stopem z Česka do Mongolska a zpátky. Nelitujeme.
Zevla Zevlová
