Věděl jsem jen dvě věci – že po maturitě musím vypadnout z domu, jinak bych se zbláznil a že to udělám velkolepě, po Kerouacovsku, stopem. Jako směr jsem si určil Španělsko, možných plánů bylo však hodně a netušil jsem, který uskutečním. Chtěl jsem navštěvovat fesťáky po Evropě, zkusit si sehnat bydlení ve stylu pohádkového Honzy, tedy za výpomoc dostat kus žvance a místo na spaní ve chlívě. Taky jsem měl malé ponětí i o pouti do Santiago de Compostela. Když myslím malé, znamená to, že jsem věděl, že se začíná kdesi ve Francii a končí u oceánu ve Španělsku. Vše nezbytné jsem se dozvěděl počínaje mým prvním stopnutým řidičem, ale o něm vám vyprávět nebudu, ten nejevil sebemenší známky podivínství, zato Pierre…
Pierra jsem potkal, když jsem na jihu Belgie bloudil na obrovském odpočívadle Texaco, zvažuje, zda si zaplatím po čtyřech dnech sprchu. Tedy Pierre spíš potkal mě. Něco na mě zahulákal francouzsky, ale nerozuměl jsem. Na tohle jsem byl připraven: “Je suis désolé, mon français est très mauvais.”
A tak Pierre začal stručně špatnou angličtinou: “Kam jedeš?”
“Směrem na Paříž.”
“Hodím tě, naskoč si,” odemyká velice špinavé auto, ve kterém je spousty věcí, ale nedokážu je identifikovat, neboť jsou zakryté dekou.
“Vlastně směřuji až do Bordeaux.”
“Jedu tam taky, to jsi šťastný kluk!”
Panečku! Devět set kiláků skoro přes celou Francii, to jsem ale klikař, říkám si. Normálnímu člověku by nejspíš selský rozum bimbal na poplach, já však začal stresovat až po jistých momentech. Pierre mi při první zastávce otevřel dveře, koupil mi hodně jídla, pití a vyprávěl mi vtipy ve francouzštině. Vlastně jsem doufal, že to jsou vtipy, protože se při tom dost zvláštně chechtal. S takovým chováním jsem se nesetkal nikdy a nikde. Zkažen bojácnou společností, v níž žijeme, jsem tak po tom všem dostal strach. Nejvíc mě znervózňovalo, že můj řidič pletl různé fakty, které vyřkl. Tak moc, že vůbec nedávaly smysl. Za to ale asi mohla jeho špatná angličtina. Navíc jsme nabrali velké zpoždění kvůli zácpě v Paříži, tudíž bychom v Bordeaux byli tak po půlnoci. A to jsem s Pierrem nechtěl. Taktně jsem mu naznačil, že chci vyhodit dříve. Náhoda, nejspíš ovlivněná Pierrem, tomu chtěla, že než jsme sjeli z dálnice, začalo se stmívat.
“Nenechám tě spát venku! Dnes celý den v rádiu hlásí, že budou šílené slejváky po celé Francii, tohle si nevezmu na triko, seženu ti ubytování,” skoro až prosil. Mrknu na nebe – ani mráček.
Byl neoblomný. A tak hodinu vyřizoval skrz telefonáty spaní. Později po zkušenosti, že na pouti Španělskem se spí v takzvaných Albergue, ubytovnách, jsem si zpětně v hlavě docvakal, že mi vlastně tenhle chlapík obvolával všechny poutnické ubytovny poblíž Bordeaux, bohužel bylo všude plno. V autě na sjezdu jsem však trnul strachem.
“Půjdem do motelu, jsou to maličké pokoje, čistě na přespání,” řekl rozhodně Pierre. Omráčí mě? Nebo využije situace, až budu spát? “Můj zadek už nebude panna,” zoufal jsem si. Ale únava byla tak šílená, že jsem kývl.
Po tom co jsme otevřeli dveře maličké buňky, jsem zamířil s vděčností do sprchy. Po ní jsem nenápadně vykoukl, Pierre si skládal oblečení do komínku. Tři rychlé skoky a už jsem ležel na poschoďovce, se zadkem bezpečně u zdi. S klidem jsem usnul, až když Pierre začal chrápat, navíc by bylo nemožné, aby s jeho tělesnou váhou vylezl za mnou až nahoru.
Ráno byla ulice totálně promáčená od deště. Měl štěstí. Dali jsme snídani v přízemí, zcela rozrušení (ne po včerejší noci, nic nebylo… ale sledovali jsme ranní zprávy a v nich odhlasování Brexitu). No a po hodince cesty jsme se rozloučili. Nenechal si vnutit žádné peníze. Tak jsem alespoň v autě “upustil” mou poslední desetieurovku.
Nakonec se Pierre hezky vyjádřil: “Neděkuj, kdybych já byl na tvém místě, udělal bys pro mě to samé.”
napsal Jiří Socha
www.jirisocha.wordpress.com
