No ale tyhle časy přešly asi. A ano, je mi sice třiadvacet ale moji kámoši už jsou prostě ženatý a tak vymyslet něco “spontánního” je prakticky nemožný. Naštěstí se občas stane, jako se tomu stalo teď, že ženy mužů prostě odjedou a my kupujem noční vlak do Košic odkud chceme vyrazit na Ukrajinu stopem. Tak jo, to by šlo.
Řádně vybaveni pivem a rumem obsazujeme vlastní kupé a ráno jsme v Košicích. Vyrážíme stopem směr Michalovce, Sobrance a další tyhle města po cestě do Užhorodu. Mám rád tyhle slovenský konce, lidi jsou hrozně fajn, člověk je víc jak 500km od domova ale stejně se cítí doma. I když jsem se narodil rok po rozpadu ČSR tak stejně všude v cizině řikám že jsem z Československa, je to tak nějak jednodušší vysvětlování.
Jelikož jsme 4 tak jsme rozděleni po dvou a sraz máme v užhorodském hostelu Panorama, který už znám. Přes týden je to tam v pohodě, ale o víkendu pocítíte jaké to je když přímo nad palandou a stropem je noční klub, který jede do 4 do rána. Každopádně já a Tomáš máme v plánu vyhnout se hraničnímu přechodu Vyšné Nemecké, který je proslulý tím, že méně než tři, čtyři hodiny to na druhou stranu nedáte. Volíme tedy sice o kus vzdálenější, zato rychlejší přechod na jih od VN a to Malý Slemenec. Tam se z Košic dostáváme asi na čtyři stopy. Jedna historka z cesty – máme u sebe dohromady asi 3 Eura a plánujeme na Ukrajině vybrat, nicméně máme chuť na pivo a tak se na pumpě kdesi za Michalovcemi dáváme do řeči s výčepákem. Prachy nemam, zato mám rum a jak říká jeden travel blogger – když se chceš spřátelit s místními, dej jim napít co máš. No a tak směňuji panáka rumu za pivo.
Tak a jsme na hranici, rum radši schovávám, ještě by mi ho chtěli vzít. Hraniční vesnička na Ukrajinské straně je slepá, takže jediná auta co by tu teoreticky mohly zastavit jsou ta, co z vesnice odjíždějí. No a ona žádná auta neodjíždí. Měním s chlapíkem u hranice 2 Eura za Hřivny což mi jich hodí necelých padesát, to na maršrutku, která jede za 15 minut bude stačit. A taky že jo, maršruta do Užhorodu stojí asi 15 korun. Na hostel dorážíme jako druzí a tak musíme zaplatit rundu. Zbytek večera trávíme procházením města a užíváme si náhodných okamžiků.
Druhý den přichází výzva “kdo koupí nejlevnější kafe”. Výzva taky záhy končí když do pár minut najdeme na ulici stánek s pákovým espressem za 5 hřiven, to jsou asi čtyři koruny, tak fajn.
Dnešním plánem je dostat se do Mukačeva odkud jsem přes ukrajinskou aplikaci Railway tickets koupil vlak do Lvova za 18 korun po směru za osobu. Maršrutkou na konec města a tady nám staví maďarský chlapík co nás veze až do Mukačeva k hradu který prý musíme vidět (stojí za prd, ale tak co). A z rozhovoru s tímhle pánem pochází právě název mého článku. Vypráví o rodině, jak je to dobrým zvykem a povídá, že jeho rodina žije ve stejném městečku už dlouhá léta. No a tak se jeho babička narodila v SSSR, jeho maminka v Československu a on se narodil v hraničním městečku Ukrajiny a Maďarska. Pěkný guláš, hehe. Lvov je nemlich ta stejná písnička, dřív býval Polskem, teď je Ukrajinou, kdoví čím bude za 100 let.
Po necelých pěti hodinách přijíždíme na hlavní nádraží ve Lvově a dáváme pochoďák do hostelu, který je v centru a stál asi 60kč za jednoho. Večeříme v ukrajinském fastfoodu s názven Puzata Hata na ulici Sičovich Strilciv 12 a pak se ještě dorazíme na sushi s názvem YAPI na místním václaváku. Krásný to večer. Na hostelu se bavíme tím, že hrajeme poker o jejich jednokoruny (0,80kč) – mají je totiž papírové.
Byla to jen taková rychlonávštěva tohoto historického města, zřejmě bude potřeba se sem ještě vrátit. Další den nás totiž čeká cesta stopem zpátky do Užhorodu. Jasně, bylo by jednodušší a pohodlnější si za patnáct korun koupit vlak, ale to bychom nikoho nepoznali a nic moc nezažili. Takhle se ocitáme v sladkých nejistotách a vesničkách, které opravdu nestojí za návštěvu. A nebo stojí? Asi stojí, lidé tam žijí a to je přeci to co nás zajímá. Potkáváme tedy místní babušky prodávající jablka a nebo různé zavařeniny, nebo potkáváme dvě holky, které nás vezou asi sto kilometrů a zvou nás na kafe. V další vesnici nám dokonce jedna babuška pomáhá stopovat, ale moc ji to nejde, tak radši zas stopujeme sami. Staví nám chlapík, který rozváží domů z fotbalu kluky kolem patnácti let, ti jsou z nás celí vyjukaní a pořád se na něco vyptávají. Nejstarší z nich, může mu být kolem osmnácti nám říká, že pracuje v Penny marketu v Holešovicích a chce nám věnovat českou stokorunu, ale my nevíme co bychom s ní tady dělali, tak díky… Padá tma a my jsme necelých stopadesát kilometrů před Užhorodem, který je dnešním cílem. Je první víkend v listopadu, takže je docela kosa. Navlíkáme na sebe všechno, co máme a stopujeme ve tmě s cedulí Mukačevo / SK. Je to celkem hardcore a bojíme se že budeme spát venku, ale zachraňuje nás kamioňák Michal, ukrajinec, který jede až do Užhorodu. No to je paráda!
S klukama se potkáváme až druhý den jelikož jeli stopem až do Michalovic a spali venku blázni. My dva si hezky počkáme na hranici Vyšné Nemecké asi 4 hodiny a pak už to valíme do Košic na tři stopy, kde jdeme na pořádnou porci halušek a pivo a v deset večer nám to jede zase domů. No a v pondělí hurá do práce! Někdo jede na víkend na chalupu, někdo na Ukrajinu, oboje je ale super :).
Šimon z redakce Stopujeme východ
