Náš úsudek je jako obvykle ovlivněn v naší oblíbené kavárně národního filmového archivu Ponrepo nejen Warnsdorfským Kocourem, kterého tu čepují, ale i festivalem Jeden svět, jehož je kino Ponrepo součástí. V rámci festivalu navštěvujeme film o rozdělení Sovětského svazu a jeho rozpadu na jednotlivé republiky s podivnými hranicemi. Řeč je hlavně o Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Rád bych zde uvedl název filmu, ale bohužel si ho nepamatuju a nejde mi ho dohledat. Pokud někdo víte o jakém filmu mluvím, napiště to prosím dole do komentáře :). Erik sice půlku filmu prospal, ale po skončení jsme se povzbudili dalším Kocourem a shodujeme se, že možná to jsou ty země, které bychom v létě měli navštívit. I vzhledem k tomu, že Kyrgyzstán je dlouhodobě jakousi mekkou pro české horaly, jelikož je to jediná dlouhodobě bezvízová země střední Asie a jsou v ní rovnou tři sedmitisícovky (Jengish Chokusu, Lenin Peak a Khan Tengri). Ne, že bychom mířili hodně vysoko, ale je to dobrá zpráva. Hrubý plán tedy dostává svou podobu. Letenky přímo do hlavního města Kyrgyzstánu, do Biškeku se ale pohybují běžně kolem deseti tisíc, což nám prostě přijde moc. Nezbývá nám než trpělivě čekat, jestli nepřijde nějaká náhlá sleva, která ale nepřichází a nepřichází. Časem se objeví informace, že v sousedním Kazachstánu bude letos Expo, což znamená zrušení víz pro rok 2017 a zavedení nové linky společnosti WizzAir z Budapešti do kazašské Astany. Kupujeme zpáteční letenky za 4.700,- a naše prozatím čtyřčlenná výprava skáče radostí z ušetřené koruny. Do ještě větších výšek však skáčeme poté, co se WizzAir rozhodne posunout nám čas odletu, čímž nám umožní vrácení peněz a hlavně koupi letenek ve stejném datumu, ale ovšem za last-minute cenu 2.700,-. Informace, že za necelé dva měsíce letíme do takové dálky za tak směšné peníze nás nepřestává bavit.
Odlet z Budapešti
Nadchází den D, nebo možná spíš den K, kterým je 28. 6. a my vyrážíme do Budapešti. Prvnotní plán je jet stopem po dvojicích a kdo tam bude dřív, platí hostel, ale jelikož Erik musí zůstat ještě poslední den v práci, vyrážíme ve třech, já (Šimon), Robin a Šimon. Kodrcat po D1 do Brna se nám nechce (jsme přeci jenom pohodlní pražáci, no jo) a tak brzy ráno vyrážíme na pražské hlavní nádraží na RegioJet, který nás odveze do Brna. Ani tentokrát nevynechám svou tradici v podobě sushi, které tu mají za 80,- a českého cideru Magnetic. Krátce po poledni přijíždíme do Brna a jelikož nikdo z nás nemá tušení jak se dostat k Ikee, kde ústí výpadovka směrem na Bratislavu, radíme se ve skupině Stopaři na Facebooku a do deseti minut víme, že tam jede bus Avion a že je zdarma. Dík! Kousek od Ikey vyrážíme na benzínku, kde potkáváme další stopařku, paní kolem čtyřicítky nám vesele vypráví jak každý víkend stopuje do Polska za kamáradkou. Po zhruba patnácti minutách a několika pár oslovených řidičů a řidiček nás tři nabírá starší pán, který nás prý hodí až před Břeclav, jen si potřebuje po cestě něco vyřídit. Při jízdě zjišťujeme, že pan Martin mluví plynně arabsky, protože pracoval mnoho let v Egyptě v jakési továrně a vypráví nám spousty historek. Ocitáme se pár kilometrů před Břeclaví na Shellce a poptáváme se na cestu k Bratislavě. Paní, která přijela natankovat dodávkou Mercedes Benz v plné výbavě nás po krátkém zamyšlení se nabírá a hodí nás kus za Bratislavu. Prý je na služební cestě a jezdí každý druhý týden vyzvednout delegáty z různých zemí na letiště do Vídně. Vysedáme na pumpě na Slovensku a já si jdu dát dovnitř kafe a kluci mezitím stopují. Volám s kamarádem z Bratislavy a hrdě mu oznamuju, že jsme sem dostopovali, když v tu na mě kluci mávají dovnitř, že ať dělám, že máme stop do Budapešti. Rychle se loučím a nasedáme k Francouzovi Srbského původu, který je akorát na cestě z Lyonu do Bělehradu a kvůli tomu si i auto, ve kterém jede koupil. Jsme vysazeni v odstavném pruhu kousek od vlakové zastávky Nagytétény-Diósd v Budapešti. Ještě dýl než zjistit, jak se dostat do centra města, kde máme booknutý hostel nám trvá zapamatovat si jméno zastávky, ale po asi půlhodině se dopravujeme na další zastávku Kelenföldvasútállomás, kam má před půlnocí dorazit busem z Prahy i Erik. Odtud jedeme metrem na stanici Opera a pak už je to jen párset metrů do hostelu One Step, kde za 234,- na osobu na noc přespíme. Procházíme se ve zbytku večera městem a užíváme si evropského začátku naší expedice. Výhled ze střechy hostelu na budovu parlamentu taky stojí za to.
Přímý spoj Budapešť – Astana nám letí až odpoledne o půl čtvrté, takže máme dost času na spánek a na oběd. Vyrážíme už v plné sestavě na poslední “slavnostní” oběd do restaurace Kajahu, kde se potkáváme s naším kamarádem Kryštofem, který má namířeno do Makedonie a domů stopem. Jelikož má ale na svůj spoj ještě více času než my, tak se nás rozhoduje doprovodit autobusem s označením 200E na letiště. Když už jsme tedy na letišti takhle v pěti, tak si z Kryštofa střílíme aby se šel zeptat kolik stojí letenka a ať letí s náma. Kryštof, jelikož má pro spontánnost uděláno, letenku kupuje a jdeme na pivo oslavit, že se naše parta rozrostla takhle náhle ze čtyř na pět. Celý pětihodinový let jsme pobavení tím, že nás je najednou o jednoho víc. Zároveň nás těší fakt, že Kryštof už v Kazachstánu byl a tak má víc zkušeností.
V kazašské Astaně je o pět hodin víc, takže se z letiště do města dopravujeme taxíkem za směšný peníz, ale asi až před jednou ráno. Kazašskou měnu Tenge měníme už na letišti a to ve velkých číslech protože 1 tenge = 0,066 české koruny což znamená, že místní tisícovka je 66,-. Hostel v centru usmlouváváme za 5000 tenge což je necelých 350 korun českých, no za 5 lidí, neber to… Místní časový posun nám dává zabrat, jelikož zdejších 5 hodin ráno je naše půlnoc a tak usínáme až dlouho po páté ranní za východu slunce.
Astana – Balchaš
V pozdním dopoledni se loučíme v hostelu a vyrážíme si zařídit sim karty a protože víme, že Astanu a s ní spojené Expo si prohlídneme po cestě domů, naším skromným cílem pro dnešní den je město Balkhash vzdálené od Astany přesně 588km. Prstem na mapě určujeme místo odkud vede silnice směrem na jih, kam máme namířeno. Nemáme páru jak se na to místo dostat mhdčkem, takže tam jedeme uberem namáčknutý v šesti a náš řidič moc nechápe, proč chceme vysadit na křižovatce na okraji města. To nám ale nevadí, hlavně že to chápeme my. Chvíle jako je ta co právě nastala jsou vždycky něčím zajímavé, takové dobrodružné. Musíme se totiž rozdělit. Taky je to vlastně náš úplně první stop v Kazachstánu a ačkoli jsme o místním stopu slyšeli a četli mnoho, přecijen jsme zvědaví jak to vlastně půjde. Místo srazu je na celý den cesty daleko a tak se s klukama loučíme, přejeme hodně štěstí a večer se snad uvidíme. Oni jsou ve třech a my s Erikem ve dvou. Říkáme jim ať si vezmou náskok a jdou dopředu, ale v zápětí nám dochází že jsme si ve skutečnosti vzali náskok my protože projíždějící auta stopujeme jako první. Nevadí no. Prakticky hned nám staví auto, nasedáme, máváme z okýnka klukům, kteří taky akorát nasedají a náš řidič nás popoveze jen 6 kilometrů na Astana Circle kde vysedáme. Jak později při naší cestě zjistíme, každičké město a vesnička zde u vjezdu mají klasické komunisticky monumentální “štíty”. Vysedli jsme si akorát u štítu Astany (dříve Akmola) a jelikož je to první štít, který vidíme tak přebíháme silnici a jdeme se u něj vyfotit. Moc se ale nezdržujeme, protože před námi je pořád necelých šestset kilometrů. Přebíháme zase zpátky na druhou stranu a zatímco fotím Erika jak stopuje, staví nám paní ve věku našich maminek, že nás sveze. Paní jede v terénní Toyotě v plné výbavě a poslouchá ruský hardbass (napiš si slovo hardbass do YouTube a uvidíš co to je). Řeč s ní moc není, ale vlaječku Kazachstánu na předním skle má, což je asi povinnost, nebo spíš nacionalismus místních řidičů. Vlastně celkem sympatická věc. Já mam na batohu taky přišitou českou vlajku. Naše řidička nás sveze necelých 100 km, což je paráda a ještě nás obdaruje čerstvými broskvemi ze svojí zahrádky. Vysazuje nás uprostřed něčeho, co jsme ještě nikdy neviděli. Je to jak z amerických filmů. Nekonečně rovná silnice při pohledu tam i při pohledu zpátky. Kolem čtyřproudovky taky nic není, jen step, ani jeden kopeček. Nebe je čistě modré, ani jeden mrak. Neskutečnej pohled, nicméně po asi pěti minutách, kdy kolem nás neprojede ani auto začínáme být na pochybách. Vozovka je navíc při 42°C celkem dost rozpálená a stín tu poskytuje pouze svodidlo mezi pruhy. Naše pochyby rozhání Lada Niva a v ní dva sympatičtí kazašští dědové. Jsou uplně unešení z toho že jsme turisti a že jedeme na Bajchaš. Sice s nimi jedeme jen asi 15 minut, ale to, jak jsou rádi, že nám pomohli a mohli se s námi vyfotit je skvělej pocit. Ještě že jsme si doma nechali vytisknout pohledy Prahy a dalších krásných míst v naší krajině a přesně takovýmhle lidem můžeme oplatit jejich laskavost alespoň pěkným obrázkem. Pánové nás vysazují na dost podobném místě jako jsme je předtím stopli. Další stop nám staví starší Ford Galaxy z Japonska (to znamená jen to, že má řízení na druhé straně a že paní při jeho koupi ušetřila, zde celkem normální věc) a v něm paní kolem pětatřiceti, podle muziky co hraje, hipízačka. Moc toho nenapovídá, jen jí vždycky když předjíždí kamion říkám jestli může nebo ne, protože z druhé strany tam moc nevidí. Projíždíme městem Temirtau, což je děs a hrůza. Už z dálky je vidět obrovský oblak kouře, který vychází z místních mnoha továren. Kousek od nich stojí paneláky a rodinné domky. Šílený pohled. Dojíždíme do ještě asi 50km vzdálené Karagandy a vysvětlujeme, že ideální místo, kde nás může vyhodit je na konci města. Paní je tak hodná, že nás tam opravdu zaveze. Ptáme se jí, jestli to má v Karagandy daleko domů a ona že docela jo, protože bydlí v Temirtau, to je to město továren, které jsme asi před hodinou projeli. Koukáme na ní jak blázni, že si kvůli nám zajela vlastně dvě hodiny. Věnujeme jí alespoň pár pohledů Čech a s velkým díky se loučíme. Máme za sebou asi 200km stopování, což není moc, ale díky místnímu vedru jsme celkem hotoví. Poblíž pravoslavného kostela v předměstí Karagandy tedy usedáme a rozmícháváme si MANU, která nás na cestu vybavila zásobami. Vzápětí dostáváme na něco chuť a tak jdeme pár set metrů do panelákového bludiště, kde nacházíme obchůdek. Mnohem lepší objev než samotný obchůdek je ale zjištění, že zde zároveň mají točené pivo. Jsme češi a jak se říká, držíme basu. Neváháme a kupujeme litr a půl, nějaké chleby, sýr a rajčata a máme svačinku první třídy. Posedáváme před obchodem, který je v suterénu paneláku a místní na nás trochu nechápavě koukaj. Je pravda, že do Karagandy asi turisti jen tak nejezdí… Je to panelákové město uprostřed stepi.
Krajina kolem nás zatím zůstala nezměněná, stále nekonečně dlouhé silnice a step. Alespoň provoz je o kus hustší než za Astanou. Máme zprávu od kluků, že jsou taky v Karagandy, ale v centru. Sdílíme s nimi svoji lokaci a naši radost z točeného piva a vyrážíme zpátky na silnici stopovat. Je dobře, že jsme na tom obě skupiny podobně časově.
Směrem k nám se kodrcá V3S, nebo alespoň něco podobného, prostě oldschool dodávka. Tu musíme stopnout. Chlapík v ní je v pohodě a tak nám staví a vehementně nám rusky něco vysvětluje. Nerozumíme mu, ale souhlasíme. Tak jedem. Dobrý, jede našim směrem a vysazuje nás na okruhu města. Projíždíme bránou se závorama a policisty. Chlap vystupuje s náma a že se prý jdeme pozdravit s policajtama, že to jsou kámoši. Tak jo, kecáme s policajtama, jeden z nich umí i anglicky. Všichni se s námi chtějí fotit. Jeden z chlapíků, co se s námi fotí se jmenuje Azamat a ptá se, jestli máme hlad. No máme. Azamat okamžitě přebíhá přes silnici ke svému autu a přibíhá s igelitkou plnou plastových krabiček s Uzbeckým jídlem od jeho ženy. Vysvětlujeme mu, že nám přece nemůže dát i ty krabičky protože pak nebude mít do čeho dát jídlo příště. Ale Azamat na tom trvá a tak máme jídlo i s krabičkama, dík… Je sice fajn, že máme jídlo, ale za závorama nám prostě asi hodinu a půl nikdo nestaví. Už jsme fakt hotoví, stopujeme vsedě. Zajímavá věc, která zatim skoro vždycky fungovala je, že když ti dlouho nic nestaví, přesuň se. Navrhuju to i teď, že nás to nenapadlo dřív, a fakt to funguje. Do pěti minut nám staví muslimská rodinka, která nás veze sice jen pět minut, ale alespoň jsme v pohybu. Těch pět minut nám celkem zvedá náladu a tak se zase začínáme i usmívat, což je při stopu vždycky potřeba.
Zastavuje nám Lada a v ní tři osmnáctiletí kluci. Je celkem fajn, že nás veze někdo mladej, ale kluci neumí ani slovo anglicky a rusky jim rozumíme jen trochu. Každopádně jsou hrozně zvědaví a po cestě se vyptávají snad uplně na všechno. Na cestování, na holky, výplatu v Praze, vodku a tak dále. Jedeme s nima přes hodinu a pak už je to docela unavující zážitek. Ale tak co, jsou hodní, že nás vubec vezou. Potom co nás vysazují v jejich vesnici Aksu-Ayuli si s námi vyměňují Instagram, kam s námi postují tunu fotek. No tak tohle byl vážně zážitek… Kluci nám z auta mávají a jsme vlastně docela rádi za to, že se nás už nikdo na nic nevyptává. Věřte mi, je málo věcí otravnějších než to, když se vás někdo komu sotva rozumíte hodinu a čtvrt vyptává na uplně všechno na světě. Ale tak co, když jde člověk stopovat, tak s tímhle musí holt počítat a přizpůsobit se.
Krajina už není tak plochá jak byla a silnice už nejsou nekonečně rovné. Příroda kolem nás už začíná lehce kopcovatět. Ale ne moc, jen tak stepně, decentně. A je to vlastně docela hezký.
Je kolem osmé hodiny večer a začíná se pomalu stmívat. K Bajchaši nám zbývá ještě 243km a spát ve stepi se nám moc nechce. Stojíme u zpustošelé benzinky za zatáčkou za vesnicí. Nic moc nejezdí. Co ale po chvilce jede a zastaví je kamion! Jo, to je jedna z nejlepších věcí co se může stát. V kamionu je totiž celkem pohodlí a taky pokud máte štěstí tak vás odveze daleko. Tady chlapík jede dnes až do Uzbeckého Taškentu, kam bychom fakt chtěli taky, ale nemáme víza a navíc se musíme potkat se zbytkem party. Každopádně jedeme až k Bajchaši, což nás uklidňuje a dáváme to vědět klukům, kteří jsou prý někde za Karagandou. Výhled za jízdy je celkem romantika. Řidič kamionu je pohodář a dělí se s námi o jídlo a pití co má. Před námi zapadá slunce a kopcovitá step se z vyprahlé zelené barví do hřejivé oranžové a žluté. Podél cesty se pasou volná stáda koní a divokých velbloudů. Koně jsou skvělý, ale u velbloudů jsme vždycky tak vyjukaný, že je ani nestíháme vyfotit a radši se jen kocháme. V jedenáct večer přijíždíme do města Bajchaš u největšího jezera Kazachstánu stejného jména. Řidič kamionu nám volá taxíka do centra města. Proč ne, už je pozdě a tma. Ani sem evidentně turisti moc nejezdí, každopádně náš taxikář se nás pokouší natáhnout a dává nám dvakrát takovou cenu. Jenže my s Erikem nejsme včerejší a tak ho celkem neoddiskutovatelným způsobem usmlouváváme na běžnou cenu. Máme zprávu od kluků, že už jsou taky na cestě k nám, taky kamionem, takže jistota. Rozhlížíme se po městě, kam se za dob sovětské republiky jezdily rekreovat tisíce lidí. Dnes už to tak zřejmě není a město docela chátrá. Nevim co je za den, ale na ulicích se potulují desítky mladých lidí. Téměř všichni se s námi dávají do řeči a chtějí se vyfotit. Několik z nich nám potom nabízí, že nám ukáže kde koupit pivo a půjdou s námi na pláž. Což jsme stejně měli v plánu a teď navíc máme i průvodce. Hostel v téhle tmě hledat nebudeme a koupat se taky nebudeme, protože jezero je alespoň z téhle strany docela špína. Dojídáme a dopíjíme všechno co máme a na zbytek party čekáme asi až do tří do rána, kdy jsou ulice pořád plné lidí. Odcházíme podél pláže kus za ruch městečka a po vyprávění celodenních zážitků přespáváme na pláži. Zítra je cílem Biškek, jsme v půli cesty k němu.
Nekonečnou stepí do Kyrgyzstánu
Ráno vstáváme brzy, něco kolem šesté a pomalu se suneme k magazínu (rusky obchod) a vyrážíme za město na stop. Za město je to necelých pět kilometrů a tak za bakšiš bereme taxi. Rozdělujeme se na dvě skupiny, já jedu opět ve dvojici, jen tentokrát s Robinem. Bereme první stop, který nás vysazuje po asi 20 km a po detailnějším zkoumání mapy zjišťujeme, že podél Bajchaše jsou mini vesničky, ke kterým jedou bohužel pro nás skoro všichni řidiči. Bojíme se tedy že to bude takové pachtění. Obavy se naplňují… Staví nám hodně řidičů, ale skoro všichni buď za kilometr zabočují, a nebo jedou přímo do vesničky u jejíž odbočky stojíme. Nerozumíme tomu proč nám staví, asi si myslí, že do té vesničky chceme. Jsme trochu natvrdlí a tak než nám to došlo, uplynula asi hodina. Posouváme se o párset metrů dál abychom eliminovali zabočující řidiče a zabavujeme se minihrou “Tref kamínkem ceduli naproti” a nic moc nejezdí. Vyrazili jsme brzo, abychom se vyhli polednímu žáru, jenže už teď je kolem půl desáté a začíná být sakra vedro. Krajina kolem nás je pustá, nikde nic, na dohled ani jeden strom ani jeden dům. Silnice vede podél jezera, ale asi kilometr od něj. Štěstí se na nás usmívá v podobě kyrgyzského důchodce, který jede v klimatizované Hondě a sveze nás na benzinu s občerstvením asi 130 km daleko. Ukazuje nám kde se najíst, což vítáme a objednáváme oběd. Nabídka není velká, ale vybrat se dá. Volíme samozřejmě pivo a nějaké Manty, Chebureky a uzbeckou rýžovou směs. Řádně posilněni vyrážíme stopovat dál. Opět nikdo nestaví, Robin naproti u silnice spatřil kadibudky a tak je šel vyzkoušet a já stopuju sám. Celkem se nudim a ze srandy se natáčim jak stopuju ve squatu (slovanský typ posedu). No a co se nestane, během mého squatování zastaví auto, historicky moje první stopnuté auto vsedě. Mladý pár, korejec s číňankou nás vezou až na nejjižnější cíp jezera Bajchaš a jelikož neumí anglicky, kecáme s Robinem. Těsně předtím než nás vysadí projíždíme kolem mola, u něhož se lidi koupou, ale nestíháme našim řidičům říct aby zastavili. Korejec nám nabízel, že nás hodí až do Almaty, kam jede, čehož později budeme litovat. Potom co se vysadíme a obdarují nás Passion fruit (Mučenka) se stopem vracíme k molu, kde se koupeme. Krajina se zatím nezměnila a do Biškeku, který je dnešním cílem je to ještě něco přes 300 km. Druhá skupina je někde kousek za námi, ale prý už dlouho nemůžou nic stopnout. Třista kilometrů nám přijde jako kousek a že v Biškeku za hranicemi budeme za chvíli. Z jižního cípu jezera Bajchaš vedou k hranici dvě cesty. Jedna přes Almaty, ta je asi o 200km delší a druhá přes město Šu, která je tou kratší. To ale ještě nevíme jaký povrch silnice má. Staví nám muž s těhotnou ženou a že nás prý hodí do Šu, což jsou dvě třetiny cesty, hurá! Jedeme si to ve starém Mondeu a horší cestu jsme ani jeden v životě neviděl, jsou tu takové díry, že auto několikrát díky nárazu přestane jen a chcípne. Chlapík který nás veze se ale tím, že mu chcíplo auto za jízdy uprostřed totální pustiny nenechává rozhodit, vystupuje a kusem klacku, který má v kufru zřejmě pro tento účel, se začne šťourat v motoru, do něčeho šťouchne a auto zas běží. To se opakuje několikrát a cesta se ani trochu nezlepšuje. Jediné, co nás uklidňuje je to, že máme alespoň nějaký stop… Po několika hodinách cesty a po několika zastávkách u příbuzných našeho řidiče se dostáváme do Šu. Už je tma a je kolem deváté večer takže stopování na ještě 100km vzdálenou hranici vzdáváme a na dotaz kam chceme hodit odpovídáme, že na taxi, který nás hodí na hranici. Jak hrozně moc začátečnická chyba! Chlapík, který byl až doteď fajn a vyprávěl nám o všem možném, zavětřil že by si vlastně mohl říct o peníze a jelikož nemáme hotovost, musíme jet vybrat… Taxi na hranici prý bude stát 2000 KZT což je asi 120 Kč a on prý chce za svezení 10000 KZT, ha to určitě. Tohle mě pokaždý trochu zklame. Když je někdo fajn, jenže pak mu dojde že nás může trochu podojit a teď se s nim hádejte. Tiše doufám, že bankomat nebude mít jako nejmenší bankovku desetitisícovku a s Robinem se dohadujeme, že mu dáme maximálně tisícovku kazašských. Uf, bankomat má litry, vybírám tři – dva na taxi a jeden pro něj. Přichází řada na klasické handlování, achjo. Nakonec je s tisícovkou docela spokojenej a my vlastně taky, hlavně že už odjel, konec týhle jízdy byl docela nepříjemnej… Domlouváme taxi, což taky není uplně pohádka, ale podaří se a něco před půlnocí jsme na hranici s Kyrgyzstánem. V domluvenym hostelu máme check-in do jedný ráno, řikáme si jak to v pohodě stíháme. Druhá parta to vzala tou delší cestou, přes Almaty a prý tam kolem jedné ráno budou a už tam i rovnou přespí. Dnes se tedy už nepotkáme, škoda že jsme nejeli s tím milým korejcem až do té Almaty…
Přechod hranice a Biškek
Přicházíme na hranici, tma jako v pytli. Hotovost u sebe nemáme, naivně si myslíme že vybereme na druhé straně. Další chyba, už nikdy nebudu spolýhat na bankomaty, vždycky měnit hotovost, to má pak člověk alespoň nějakou jistotu. Přecházíme hranici, vracíme imigrační formulář s razítkem a přicházíme do země nikoho. Zhruba v její půlce stojí dva vojáci se samopaly a všichni odevzdávají jakýsi papírek s razítkem, čuchám problém. My jako turisti jsme samozřejmě žádný papírek nedostali a tak nás vojáci staví, že prý kam jdeme. Jsou to Kazaši. Zpočátku si myslím, že budou přátelští a tak se jim lámanou ruštinou snažím vysvětlit odkud jedeme, že jedeme stopem a co máme teď v plánu. Ptají se co budeme dělat v Kyrgyzstánu a tak jim to naivně vyprávim. Jejich odpověď je, že jestli jedeme k jezeru Issyk-Kul, tak tam je vízum 50USD. Zaprvý, nevim kde bych asi vzal padesát dolarů a zadruhý vim, že tam žádný vízum neni. Zaraženě se na sebe s Robinem koukneme a začíná další handlování. Kazašští vojáci jsou asi všichni zkorumpovaní a kdykoli je to možný, snaží se z lidí dostat peníze, jak se dozvídáme později. Docela nás dusí a trvají na padesáti dolarech a že jestli ne, tak ať to zase otočíme. Hádejte se po celym dni stopování o půlnoci s vojákem se samopalem, že sakra potřebujete do tý druhý země, protože jinak jste v pytli. Rusky. V tu chvíli mi to dochází, celou dobu se na něj snažim mluvit jeho jazykem, což mu vyhovuje. Startuju na něj anglicky a opakuju asi tři věty pořád dokola, schválně tak aby tomu nerozuměl. Po pár minutách tohohle anglickýho divadla nás teda pouští, že nic platit nemusíme. Samozřejmě, šmejdi. Je tma a my jsme v jejich očích bohatý turisti, tak to prostě zkoušeli. Jsem z posledních deseti minut docela vyklepanej, ale na kyrgyzský straně už je všechno v pohodě. Rovnou v koridoru odkud vyjíždí auta z kontroly stopujeme chlapa, který nás prý do Biškeku hodí, je to asi jen 5 kilometrů. Do auta nasedá ještě parta nějakých opilých Kyrgyzů. Přijíždíme na jednu z prvních velkých křižovatek ve městě a první věc co vidíme je chlápek ležící uprostřed, kolem zastavený auta a do něj kopající dva kyrgyzové. Připadám si jako uprostřed nějaký scény z filmu. Náš řidič to celkem rychle balí a odjíždí pryč. Vzhledem k tomu, že tohle je první věc, co jsme tu viděli jsme celkem vyděšení a nevíme co čekat. Pořád nemáme kyrgyzské Somy a chlap chce něco zaplatit, vysvětlujeme mu že musíme najít bankomat aby jsme mu mohli něco dát, načež odjíždí. Jsme hladoví, nervózní a vyčerpaní a do hostelu je to 40 minut pěšky. Voláme s klukama, kteří už jsou v hostelu v Almaty ať zavolají na ten náš hostel a posunou check-in na druhou ráno protože na jedničku už to fakt nestihneme. Záchrana! Nacházíme večerku s bankomatem, vybíráme do zásoby, nakupujeme do zásoby a jedeme taxi do hostelu, kde jsme nakonec asi 1:15. Hostel je vlastně spíš taková chaloupka se zahrádkou a je to tam fakt hezký. Jedna noc tady stojí padesát korun. Načínáme vodku na nervy a voláme druhý partě a kecáme o průběhu celýho dne, oni ho neměli o moc klidnější.
Druhý den spíme jak dlouho můžeme a vzhledem k tomu, že máme celý den plonk, tak se celkem flákáme… Kluci dorazí až někdy o půlnoci a my se celý den touláme po Biškeku. Kdyby si někdo myslel, že když je to hlavní město tak tu budou i nějaký památky atp., tak je na omylu. Neni tu nic, ani náměstí. Ale nám je to vlastně docela jedno, okoukáváme místní ruch, všudypřítomné podchody pod křižovatkami plné stánků s všelijakou veteší nebo kebabů, pirožků a dalších specialit a hledáme místo, kde se normálně (rozuměj, ne s litrem smaženého oleje) najíme. Na cestách ve vzdálených zemích je zvláštní a zajímavé to, že nezapadáte, jako třeba v Rakousku nebo Francii, nebo prostě v zemích, kde lidé vypadají celkem podobně. Tady jsme za exoty, hned na nás všichni zírají, v lepší situaci nás hned staví odkud že to jsme, což je po asi půl hodině a asi dvaceti hovorech fakt otravný. Slovo “odkuda” je asi nejčastější věc co nám tu všichni říkají. Nicméně všichni jsou velmi zdvořilí a milí. Nacházíme restauraci, kde mají docela decentní točené pivo a dáváme si oběd. Nutno ještě poznamenat, že jsme doteď nepotkali jediného turistu! Zrovna když nám donesou jídlo, vchází do restaurace dva Evropani a všichni čtyři na sebe vykuleně zíráme ve stylu: “Tyjo to jsou naši!”. Dáváme se hned do řeči, je to Rens s přítelkyní Anouk z Holandska. Obědváme společně a vyprávíme si příhody a zážitky z cest. Ani jeden z nich neumí slovo rusky, takže žasneme jak se tady dorozumívají a prý že rukama nohama. Sestavujeme jim malý fonetický slovníček se základním výrazivem jako třeba “adno pivo pažalsta” nebo “u nas nět děngy”. Tato kombinace je zvlášť praktická.
Procházíme dál městem a porůznu popojíždíme i maršrutkami, které jezdí po městě za jednotnou cenu 10 SOM, což se rovná o něco víc než třem českým korunám. Večer úspěšně doráží zbytek naší pětičlenné party, což řádně oslavujeme a druhý den vyrážíme na autobusové nádraží, z kterého chceme jet do Karakolu, což je město na východním cípu jezera Issyk-Kul a odkud se dá vyrazit na mnoho horských tras. O tom jak bylo v horách a jak jsme se vlastně dostali domů se dočtete v druhém díle.
Šimon z redakce Stopujeme východ
