Další rok už jsme se o mistrovství začali zajímat ještě víc a poslali přihlášku. Tentokrát se jelo na Ukrajinu do Oděsy. Byl to náš první velký stop, cesta zabrala přes 5000 km, takže u nás převládal i trošku strach. Po přihlášce nám byl zaslán email, že nás vybrali a my vyjeli na první setkání s ostatními týmy. Tam jsme zjistili, že máme asi nejmíň zkušeností ze všech, ale dobře jsme se seznámili, protože máme rádi pivo a pivo dělá přátele. Po několika dalších setkáních proběhl kvalifikační závod po ČR, který začínal na Černém mostu v Praze a pokračoval do Hradce Králové, odtud do Brna poté do Českých Budějovic a opět do Prahy, i přes naše malé zkušenosti jsme dorazili třetí, což nás i ostatní velice překvapilo, byli jsme přece jen jediná mužská posádka, a ještě k tomu jsme nešli spát a celou propili v Praze po různých barech a ráno v tom samozřejmě pokračovali…
Uběhl nějaký čas a mělo se jet. My naprosto nezkušení a nepřipravení jsme se dostavili na Letnou k cestovní kanceláři Jedu. Všichni dostali trička závodu, 24 malých becherovek a GPS dozor, aby nás mohli sledovat ostatní na netu. V 8 jsme vyjeli všichni na Černý most. Stopli jsme asi po půl hodině první auto a dorazili skoro k polským hranicím, řidiči na nás byli příjemní, a to jsme tentokrát ani nepili. Na stopu se toho při závodu moc stihnout nedá, většinou jsme řidiče bavili tím, že jedem závod a proč ho jedeme. Vydali jsme se cestou na Katowice, Krakov a pak rovnou do Lvova. V Polsku se nám stopovalo krásně, všichni řidiči nám ještě tak nějak rozuměli a pokud to nešlo mluvili jsme anglicky nebo rusky. V Rešově nás na benzínce vzal ukrajinský řidič v dodávce, ten nás mohl vzít až
do Kyjeva, v těchto chvílích jsme byli na prvním místě a jeli jsem jako o „závod“ :D. Jenže pravidla zněla jasně, od 21:00 do 9:00 jsme si museli dát povinnou 5 hodinovou přestávku, takže nám to nevyšlo. Řidič nás vysadil za hranicemi na benzínce a tam jsme přespali v našem stanu. Ještě teda musím zmínit, že nám celou cestu pouštěl polský, ruský a ukrajinský rap a vysvětloval nám, kteří rappeři jdou proti systému a kteří s ním, bylo to strašně únavné a nepotřebujeme už nikdy žádný rap v těchto jazycích slyšet.
Ráno bylo krásné, koupili jsme pivo a cigarety (Camelky za 25 korun, byl jsem v sedmém nebi). Zrovna když jeden z nás telefonoval, tak ten druhý zastavil autobus. Prý jede až do Kyjeva (z Prahy) a řidiči nás s radostí vzali. Cesta byla dlouhá, autobus bohužel nemůže jet tak rychle jako auto. Přesto jsme do Kyjeva dorazili jako první. Mezitím jsme v autobusu sledovali velmi dobrý ukrajinský, detektivní seriál a povídali si s jednou paní co uklízí v Praze byty a zrovna se vracela domů. V Kyjevě nás čekal úkol. Museli jsem vylézt do 14 patrové budovy, od řidiče dodávky jsme dostali radu, jenže to bylo přes půlku města. Stejně jsme se na cestu vydali, a ještě předtím dali řidičům autobusu dvě becherovky. Budova, ke které jsme došli byla ale zavřená, budova hned vedle ní taky. Vydali jsme se tedy do nějakého panelového domu, kde nás ostraha nechtěla pustit, ale po delším vysvětlování se nám to nakonec podařilo, první úkol byl splněn. Kyjev je nádherné město, plné parků a fontán a kdybychom tak nespěchali, rádi bychom tam strávili více času. Odtud nás čekala cesta metrem směr Oděsa. V tu chvíli nastala naše krize a my jsme nemohli stopnout žádné auto, posádky nás začali předjíždět. Jedno auto nám zastavilo, ale moc nám nepomohlo a další nám pomohlo splnit další úkol. Řidiče jsme naučili naši hymnu a oni nás zase tu jejich. Musíme tedy říct, že byli oba docela dost opilí měli jsme trochu strach, nebyli totiž ani moc příjemní a pořád od nás chtěli další becherovky, což nás přivedlo k vzpomínkám na domov a našeho milovaného pana prezidenta. Když nás vysadili na benzínce, potkali jsme další posádku, která mimo jiné tento závod vyhrála. Odjeli ještě před námi a jelikož už bylo dost pozdě a přestávka se blížila, šli jsem spát s tím, že budeme pokračovat ráno. Stan jsme postavili kousek za benzínkou a šli spát, pořád kolem nás pobíhali psi a naráželi nám do stanu. Ráno nás po nějaké chvíli nabral pán, který jel až do
Oděsy, takže se nám zase začalo dařit. Byli jsme 200 km před ní a jeli po dálnici, hrál nám soundtrack z Pulp Fiction a všechno se zdálo tak jednoduché a krásné.
Oděsa pro nás byla překvapením, hlavně kvůli cestování maršrutkami po městě. Nikdy jsme to nezažili a z počátku jsem fakt nechápali, kdy se má platit a proč nám všichni podávají peníze, když stojíme u řidiče. Nakonec jsme zdárně dojeli na místo srazů všech posádek. Tam už nás čekalo pivo a boršč. Začali jsme docela dost pít, minimálně tedy jeden z nás. Po nějaké době jsme odešli na pláž i s ostatními týmy a pilo se dál. To samé pokračovalo i večer, takže musím říct, že z Oděsy toho kromě piva a levných cigaret moc nemáme. Každý jsme mohli dát tak 25 piv a ten druhý krabičku cigaret. Hned po naší povinné pauze jsme chtěli vyjet, ale zaskočilo nás pivo, spousta posádek už byla před námi a my si chtěli posedět. Z Oděsy jsme vyjížděli opět hodně opilí, ještě s dalšími dvěma týmy. Jeli jsme taxíkem v 6 na výpadovku z Oděsy. Po cestě padli další piva, jeden tým nám ujel a z druhým jsme stopovali dál. Nakonec druhý tým stopnul taxík, volali na nás, protože jsme uměli rusky. Řidič nás po delší domluvě vzal všechny 4 zdarma až do moldavského Kišiněva. Na Ukrajině se ale i tak stopovalo celkem dobře, většinou jsme teda museli všem říkat, že nemůžeme platit, protože jak je známo, na Ukrajině se auto považuje za další taxík. V Moldávii se naše týmy rozpojili a tady nás opět potkalo neštěstí. Nic se nám nedařilo, byla docela ponorka, a hlavně velká kocovina. Tento den jsme už ani do Rumunska nedojeli. K hranicím nás svezla moc příjemná dvojice staršího manželského páru, kteří nás napojili a nakrmili. Jelikož jsme zůstali na hranicích, které nešly přejít pěšky a nikdo už nás v noci nenabral, přespali jsme kousek u hranic.
Ráno nás vzali kluci v dodávce, které nechtěli pustit přes hranice a my jsme se jim taky nelíbili. Nakonec to asi po dvou hodinách vyšlo, ale museli nás vysadit kousek od hranic, protože naše cesta směřovala jinam. Objevili jsme se v zapadlé vesnici uprostřed ničeho. Co teď? Zastavil nám řidič dodávky a překvapivě pro nás uměl anglicky, posunul nás trošku dál. Tady nás nabral velmi milý pán, který mi celou cestu dával cigarety a vyprávěl nám o Rumunsku, o stavu silnic a o tom, že v autě se nesmí kouřit. Taky nám řekl, že to tam se stopem funguje podobně jako na Ukrajině. Vysadil nás na benzínce. Tam na nás natrefilo opět štěstí, kdy nás nabral pán v dodávce a vzal nás na oběd, jeli jsme tedy chvíli i v kufru, což nebylo moc příjemné. Dál nám to opět nešlo a spíše jsme jezdili po malých úsecích.
Nakonec jsme přespali přes booking u jednoho kluka. Měli jsem i vířivku, ale ve dvě ráno se nám opravdu používat nechtěla. Vstali jsme brzy a překročili hranice se Srbskem. Tam nás vzalo pár řidičů a docela rychle jsme se dostali i přes potíže na dálnici k hranicím Bosny a Hercegoviny. Tam nás vzal kamioňák z Chorvatska, říkal že nás vezme i do Sarajeva, kam jsme mířili splnit další úkol, ale čekal dlouho na hranicích, tak jsme je přešli pěšky, bylo ale už docela dost hodin a když jsme do 22:00 nic nestopli, šli jsme spát.
Ráno jsme na jednom místě stáli asi 10 hodin. Nakonec nás jeden řidič hodil do horské vesničky opět uprostřed ničeho. Stali jsme tam asi deset minut, než se ze začátky vyřítil náš kamioňák, jediné slovo, které jsme si rozuměli bylo kurva, když jsme ji potkali u cesty. Hodil nás k Sarajevu, kde jsme splnili úkol na olympijském stadiónu. Tam jsme šli přes celé město pěšky, což zabralo docela dost času, ale na stadiónu byli milí a my jsme natočili svoji reportáž a úkol splnili. Z města jsme vyjeli taxíkem na dálnici a rychle vysedli, protože před námi stál český kamión, ten nám ujel. Stáli jsme vedle cedule zákaz stopu a naproti nám policie, naštěstí se nic nestalo a nabral nás jeden kluk, začínalo pršet a my dojeli opět na benzínku. Odtud nás nabrali ty nejmilejší paní, které kouřili stovkové cigarety a já s nimi. Asi po hodině cesty, jsme zjistili, že neumí rusky i když jsem na ně tak celou dobu mluvil. Hodili nás skoro až k hranicím s Chorvatskem. Tady se ukázala naše nerozvážnost. Stopnuli jsem pána, co jel až do Záhřebu, jenže my měli plán jet přes Maďarsko, blbci. Dal nám nějaké ovoce a vysadil nás za hranicemi. Začala strašná bouřka a my neměli kde spát. Zapomněl jsem zmínit, že stan nepřežil Oděsu. Našli jsme hospodu a schovali se tam před deštěm, neměli jsme peníze. Barmanka nás po vyprávění pozvala aspoň na pivo. Přespali jsme v motelu pro motorkáře a ráno pokračovali. Jeden kluk z Bosny nás hodil na benzínku, kde bylo strašně moc českých aut a hodně lidí se vracelo z dovolené. To musela být přece naše výhra, konečně čeština. Dvě hodiny a pořád nic, buď bylo plno anebo se lidi báli. Nakonec nás vzal herec Tomáš
Dastlík, který hraje v seriálu Ulice, i se svými přáteli. Ti nás hodili až domů. Dorazili jsme po rychlostní stránce 8 a v konečném bodování 5 z 13 týmů.
Závod nám dal strašně moc zkušeností. Dá se říct, že žádný z řidičů nebyl nijak negativní, se všemi se dobře povídalo a dalo se s nimi dobře domluvit, někteří nás hodili i dál, než bylo třeba a než byl vůbec jejich směr. Cesta to byla náročná, jak fyzicky, tak psychicky. Nejhorší na tomto závodu pro nás bylo to, že nás velice tlačil čas, a tak kromě hovorů s řidiči, spánku a jízdy v autě toho moc člověk nestihl. Většina našich zastávek byla po benzínkách a když už byla ve městě, tak bylo stejně třeba se co nejrychleji dostat z něj. Proto už bude náš další stop celý v naší režii. Poletíme v červenci do Athén a odtud přes východ zase domů. Zatím máme koupené jen letenky, a tak uvidíme, co nás všechno bude čekat, ale nejlepší je nic moc neplánovat.
Adam a Adam
