Je pravdou, že jsem tou dobou už rok jezdil s rozbitym a slyšet to bylo na sto honů… Po Via Baltice jsem viděl hromadu stopařů (konec srpna, třicítky), a tak jsem z toho byl nadšenej, až bylo zklamáním, když jsem pak další cesty, kdy jsem jel spíš prázdnej, skoro nikoho nepotkal. Jednou jsem v Polsku vezl Ukrajinku studující v Tallinnu, která stopovala kolem Evropy, a psala na to bakalářku. V Estonsku jsem v zimě nabral už po soumraku jeden pár, kterej seděl vepředu na spolujezdci, protože jsem měl vzadu stěhovačku (no jo, podpantoflák) a byli takový divný, anglicky uměli, řekli, že chtějí do Pärnu, ale pak se mnou vůbec nekomunikovali ani na opakovaný otázky, tak jsem jel zvolna po hlavní na centrum a naštěstí si řekli, kde chtějí vylízt. A třetí a poslední stopař, kterýho jsem tam bral, taky stál za to. Bylo to dopoledne 25. 12. uprostřed Estonska na sice úplně hlavní, ale tou dobou a v týhle části světa i tak skoro opuštěný silnici. Chtěl jen 5km do vedlejší vesnice. Byl to takovej ošuntělej chlápek středního věku ve starý špinavý kombinéze se santovskou čepicí a s jetejma igelitkama a malym pinglem, boty od bláta a plastovky piva mu byly jednak vidět z tašek a jednak cejtit z pusy… Kupodivu uměl anglicky, a tak mi vysvětloval něco o svym psovi (kólii), jehož fotku si sebou vozil zarámovanou jako obraz.
K vlastnímu stopování jsem se bohužel dostal až poměrně po delší době, pokud nepočítám jednu jízdu do Tallinnu, ale nabralo to docela spád. Nejdřív jsem jel CZE -> EST někdy v květnu, a háček byl v tom, že jsem si vezl fakt skoro 35kg krosnu a k tomu asi tak 8kg menší krosnu v ruce. No začal jsem někdy pozdě dopoledne a sice v Německu hodně blízko CZE-GER-POL trojmezí, protože tam na německejch hranicích bydlim. V 04.00 jsem byl před Varšavou. Slušný. Za Varšavou jsem byl samozřejmě až večer. Povedlo se mi to na 2 jízdy a obě byly od stejnýho borce, kterej jel do Varšavy vyzvednout starou, a pak jel někam dál a na tom místě, kde mě vyhodil prvně, jsem ku jeho (nikoli však mýmu) podivu ještě pořád stál. Před Bialystok jsem se dostal s mladym právníkem, jehož jedno ze dvou oblíbenejch piv byl Kocour, což je malinkej pivovar v díře sousedící z mojí rodnou dírou. Tam už byla tma, ale stejně jsem čekal asi 5 min na auto, který mě vzalo na správnou stranu města, kde se na křižovatce stopuje blbě (jsem ještě nevěděl, že 100m dál je zastávka), ale s ohledem na už sníženej provoz se tam zastavit dá. Tam mě vzal v drahym SUV nějakej tlustej Estonec, kterej začal vyprávět slušný storky o tom, jak uvedl do světa Taxify a ještě jednu takovouhle hustou službu, ale jako každej zelenáč si nepohlídal autorský práva, nyní že dělá nějakou P2P službu na půjčování a ochranu proti krádeži kol ve městech, a že právě jel z Kyjeva, kde jednal o zakázce na to. Kdež prý bují nedozírná korupce a jedinej normální člověk, se kterym se tam dá bavit, je starosta Kličko, se kterym má výtečný vztahy. Pak mi ještě řek, že byl top3 zápasník v zemi, a proto se nebojí brát stopaře v noci, pokud tam nestojí právě třeba Kličko, ten by mu prý dal zabrat. Pak jsme málem sejmuli losa, a tak šel spát na litevských hranicích, a já taky, a jelikož jsem si idiot nechal stan někde úplně na dně těžký krosny, tak jsem vybalil hamak a asi čtvrt hodiny tahal tu krosnu na strom, aby mi ji nikdo neštípl. Pak jsem se dostal do Kaunasu, odkud mě kamoška s jejím bráchou posunuli až před hranice k Pasvalysu, kde mě vyklopili před kruháčem a v půlce kruháče, aniž bych stopoval, zastavila dodávka, a že kam jedu. Do Rigy. Tak pojď. 5 švédskejch důchodců s perfektní angličtinou se nudilo z dlouhý cesty, a tak jsem dostal neskutečnej křížovej výslech v době, kdy jsem po 4 pivech na slunci potřeboval opravdu nutně spát. Pak jsem si přeci jen schrupl a kolem Rigy jsem si pak slušně zapochodoval s batohama, protože každej jel 15km a vyhodil mě třeba kilák od spotu. Za Rigou byl jeden spot zabranej nějakym francouzskym párem, kterej tam dostopoval z Vilniusu za 4,5 hodiny, 3 auta. Nakonec jsem z Rigy asi na 6 aut dojel na jednu bus zastávku, kde bylo 22:30 a šero. Sice luxusní plac na stan, ale chtěl jsem dál. Za půl hodiny přišel z druhýho směru nějakej podivín a nebo ochmelka. Celej v černym, takovej podezřelej typ, stoupl si na protější zastávku a stopoval. Já ve viditelnejch hadrech a backpacker. Říkám, jestli má někdo šanci, tak já. No za další půlhodinu ho vzal nějakej kamion a já utřel nos, tak jsem šel spát. Třetí den nic moc, ale tak jelo to, lidi různý, divný, vtipný, no poslední borec na zadní cestě do Haapsalu, kde toho opravdu moc nejezdí, byl kamioňák vezoucí bagřík, kterej byl takovej extravidlák, dlouhý blond vlasy, lacláče bez trička, všechno u zádele, flegmouš, okno takový jsem v životě neviděl, tam byly rozmázlý mouchy snad za celej život toho auta, nicméně prohodil pár anglickejch slov, takže dobrý. Poslední 4km jsem si klasicky doťapal.
Pak jsem jel ztama v červnu na Ukrajinu a to přirozeně přes Polsko. Čtvrtý auto (kdy jsem procvičil již třetí jazyk), byl polskej kamion, kterej mě vzal z nitra Estonska až za polský hranice. Chlapec to stihl asi tak o 15 vteřin na domluvený parkoviště před vypršením hodin a to kvůli mně. Tam se chýlilo k západu slunce, nicméně na místě, kde mohli zastavit opravdu jen osobáky, mi zastavil další polskej kamion, kterej mě vzal až do jihovýchodního Polska do Krasniku, takže na dvě auta jsem ujel přes 1000km. Tam mě vyložil ve 4 ráno, přesně před úsvitem, a jelikož jsem navštěvoval kamoše v Řešově, tak jsem to už dorazil někdy v 7 ráno = přes 1200km mimo dálnice za den a noc. Z Řešova pak na Slovensko mě vezli různý borci, kamošův kamoš, mladej Polák s nádhernou britskou angličtinou! Děda co mi vyprávěl historky z války v polštině, jak jinak, a tak. Polštinu jsem si tak nějak navykl hlavně stopem přes Polsko tenhle rok právě. Z Ukrajiny jsem pak stopoval z Přemyslu na Lublin a tou východní stejnou cestou zpátky. Šlo to pomalu a hlavně u Lublinu jsem se totálně zasekal, nějaká bába mě vyhodila uplně jinde, místo na výpadovce někde uprostřed města, kde jsem se zas hezky prošel (30stupňů, plná krosna), a pak si to zopakoval nějakej týpek v Lubartówu. Za Lubartówem někdy po osmý večer, kdy jsem za celej den nastopoval fakt snad 300km ani ne, jsem na hlavní viděl krásnej plac na stan a už jsem se tam chystal, když se to navečer zase jednou obrátilo – nejdřív jedna kočka – studentka sportu asi 80km, a pak na zastávce, kde jelo auto jednou za 5min, mi zastavil první kamion. A už jsem jel do Bialystoku. Tam jsem se prošel přes celý město, koukal jsem po místě na spaní, až jsem to spaní přešel a došel jsem v jednu ráno na tu samou křižovatku z Bialystoku na sever. Opět v noci a opět po 40min mě někdo vzal a opět to bylo na Statoil 4km za litevskou hranicí. Tenhle kamioňák si furt chtěl povídat a fakt v každý větě použil angličtinu, němčinu, i ruštinu (on AJ moc neuměl a já zas ty zbylý dva), což byla hrozná sranda. Tam mě vyklopil asi ve 4 ráno, a tak jsem stopoval durch. Za dalších 40min mi zastavila nová oktávka s poznávací značkou EU (jsem v životě neviděl). Paní středního věku se svym čoklem totiž jela služebním autem Interpolu, pro který pracovala v Kosovu, odkud právě jela. Jela až domů do Tallinnu. Vyprávěla o tom, jak bývala vdaná za Fina z nějaký vesnice za polárnim kruhem, ve který měl pobývat Santa Klaus, a jak tam chodí život trochu jinak. Nakonec se z ní ještě vyklubalo, že pochází ze stejný vesnice, jako moje mladá a její máma byla její učitelka na základce. Tak mě nakonec vzala 100km od cesty do Haapsalu, kde jsem vystoupil fakt přímo do našich dveří. Takže nakonec z Lvova jsem přijel do Haapsalu druhej den ve tři odpoledne místo třetí den, na kterej to původně vypadalo, a to ještě bylo pozdě, protože ta Estonka hned zkraje v LIT chytila blesk z dopravní kamery, protože tam furt dávali 70 místo 90, a ona z toho pak byla na větvi, že si nemůže dovolit další pokutu, a protože to tam bylo nejasný, jela pro jistotu 70 uplně celý LIT a LAT!
O letním slunovratu jsme s holkou vyrazili stopem z Haaspalu na západním EE pobřeží dolů na LT a jižní LV pobřeží. Tou dobou klasicky v Pobaltí bývá 10 stupňů a prší. No my měli celou dobu azuro a +-30, takže až v jedný části na náběh na úpal jsme si celkem solidně vybrali štěstí. O to lepší to tam je tou dobou, jak jsou dny hrozně dlouhý a západy a východy taky trvají dýl (v podstatě východ navazuje na západ). Ve středu holka skončila po obědě v práci a hned jsme vyrazili. Šlo to dobře, asi 50km jsme jeli s 5ti ruskejma dělníkama v 6timístným minináklaďáku, který kočovali z Polska směr Rusko a živili se zedničinou. Poslední dvě jízdy byly jih EE->sever LT (Panevéžys) a ta poslední byla sice pomalá s divnym týpkem, ale ve 3 ráno nás vyhazoval 50m od nejbližší a jedný z nejlepších pláží nad Klaipédou. Přesně tam, kde jsme chtěli. Druhý den na poloostrově (Kose) Nida do Neringy v návěsu náklaďáku (nějaký dva milí borci vezli chlast z přívozu přes celou Kosu až dolů do Neringy a my seděli na basách bez jakýhokoliv zajištění). Navíc pro nás změnili plán a vyložili nás první na cestě tam a zboží až pak po cestě zpět. Zpátky nás večer bral nějakej místní chlápek, kterej někomu vezl cizího psa, kterýho nikdy neviděl a tak nám nakonec řek, že je to nebezpečný, a že nás neveme, ale my řekli, že to zvládnem (tzn. stará fikaně dopředu a já vzádu s čoklem), to proběhlo v pohodě a odměnou byla noc strávená na krásný písečný pláži v národním parku, kde nikdo nebyl. A ráno nás vzbudila rolba brousící na pláži koberec, jak na sjezdovkách (to jsem viděl fakt prvně). Pak jsme stopli postarší pár, on Katalánec s perfektní angličtinou, kterej strávil asi tak dekádu v Anglii, dekádu v Americe a dekádu v Mexiku, odkud taky byla jeho žena. A nejlepší odvoz následoval hned potom, když nás posledních 20km ke Klaipédě vzal hluchoněmej. Hned nám pustil rádio, který mělo supr jak písničky, tak signál, tak hlasitost, tak basy/výšky. Z Klaipédy, kde jsme stopovali na nejhorším místě, nevidění v hlubokém stínu pod mostem, nás co nevidět vzali dva mladí kluci rovnou do naší zastávky – Palangy – kam hoši vezli vercajk na svůj vlastní koncert. Po další noci na luxusní pláži jsme jeli Liepaja, Jurkalne (další noc na pláži s útesama, absolutní výjimka v oblasti), Ventspils a přes Rigu zpět. Za zmínku stojí minimálně velmi krátká jízda ve zbrusu novém Range Roveru ve Ventspilsu. Mladý projíždějící boreček nám obratem též zapalcoval, a pak narozdíl od ostatních nám zastavil a dokonce nás vzal. Prý si myslel, že mu dáváme palec za jeho pěkný auto, a až pak mu to došlo. Litevec studující v Londýně, aha. Na stop z Rigy jsme si vybrali dva spoty a oba byly totálně špatný a už bylo pozdě odpoledne, začli jsme být nervózní (ráno hákujem). Celkem šťastná, ale nedlouhá jízda nás vyvezla pryč a Lotyšskem jsme se nadále posouvali po kouskách. Nakonec už před západem (tj. asi tak před desátou večer), nás vzal polskej pár až před Tallinn na naši cestu, 75km před domov. 23:30, šero, neděle večer, provoz mizivý. Asi za 1,5 minuty nás hnedka vzal nějakej divnej chlap asi 20km a hned že nikdo nejezdí, protože se hraje fotbal. Spíš bych ale řekl, že nikdo nejezdil, protože na venkově, kde žije pár lidí, v neděli v noci prostě obyčejně lidi nejezdí a spí doma, že. Další jízda asi 10km od nějaké mladší paní někam uprostřed lesů. Tak si tam tak v půl jedný ráno stojíme v lese, nikdo nikde, zhora svítí měsíc, ale zdola se rozlejzá mlha. Naštěstí jedno auto přijelo za 5min podruhý, a pán že se otočil, protože „tady by vás teď už fakt nikdo nevzal“. Tentokrát to bylo na těsňáka.
Další stop mě čekal v červenci, EST-CZE domů. Uprostřed Estonska jsem si tak pozoroval všecky ty Finy, který jeli na dovču, jak z nich uplně září, jak nikoho nevemou. Ale jedni takoví mě vzali s miniobytňákem, až do Rigy. Dál přes většinu LT jsem jel s nějakym reverendem do Kaunasu. Tam bylo 10 večer a už se solidně stmívalo, nicméně na jeden osobák a dva náklaďáky jsem se dostal až asi 180km před Varšavu, kde jsem se 3h vychrápal pod mostem u obchvatu. V 5 ráno jsem začal znova a v 9 jsem se dostal na kraj Varšavy. Tam začla realita. Jeden borec mě vzal přes celou Varšavu na druhou stranu, ale do nějaký díry. Tak jsem pak šel na paralelní cestu, po cestě jsem nazdařbůh palcoval, že mě vzal nějakej mistr od stavby, prej na lepší místo. Vzal mě přes půl Varšavy zpátky, sice na obchvat, ale na uplně blbý místo. Nakonec jsem musel vzít někoho, kdo jel po dálnici na Gdaňsk. Což znamená, že mě vyhodil na křížení A1 a A2, tam jsem překročil svodidla, přelez ploty a maršoval na nejbližší vesnici, kde jsem zmokl a horkotěžko dostopoval na kraj Lodže. Tam jsem stopoval po městskym okruhu a vzal mě tágař na druhej konec obchvatu! Na pumpu, že prý taky kdysi stopoval a že tam mě nikdo neveme, protože zrovna 2 týdny zpátky otevřeli prodloužení dálnice A1, která zkompletovala jihovýchodní obchvat Lodže. Supr. Zaručená pumpa taky nefungovala, tak jsem se zase prošel, až jsem chytil stop na S8 asi o 2 sjezdy dál. Bylo asi tak 8 večer, čili dostat se z východního kraje Varšavy za Lodž, nějakých 150km, mi trvalo 11 hodin. Když si vzpomenu na podobnou situaci kolem Lublinu, tak bych to přál těm borcům, pro který je stop v Polsku nejlepší na světě. No nic, z toho minimálního provozu jsem se nakonec vyhrabal a opět otočil kartu štěstěny na svou stranu a dostal jsem se na dvě auta a dva kamiony až do Německa. Poslední kamič mě nabral někde před hranicema o půlnoci na výjezdu z velkýho odstaviště, byl to takovej bělovlasej dědek, kterej furt něco mlel, mj. taky nadával a furt se se mnou chtěl bavit, což o to, no problem, ale mluvil polsky, rychle a hrozně šišlal a tím pádem jsem mu rozuměl kulový, jenže on mě furt zkoušel, jeslti jsem rozuměl otázce, no peklo. Takovej hodně výstřední typ, vlasy až po prdel, čarodějnický kulatý brejle, mazec. Místo na mym sjezdu mě vyhodil na malinký odpočívce asi kilák před tim sjezdem a teď co já tam, nikde nikdo, všecko brutálně oplocený a co já tam potmě pěšky po německý dálnici.. no tak nakonec jsem šel oslovit přijezdivšího mlaďase v Golfu, tak mě ten kilák vzal. Sešel jsem za vesnici a ve dvě ráno zkoušel chvíli stopovat, ale to už jsem chtěl asi moc. Přechrápal jsem na louce, pričemž mě budila policejní dodávka, která tam něco dost vehementně řešila, no naštěstí mě nezmerčili, vypadal jsem tam docela divně. Ráno to šlo docela ráz na ráz, asi na tři auta k hranicím a zbytek hodinka pěšky dom.
Ještě jednou jsem se vydal do Estonska stopem, na týden v září. Hrozně jsem si plánoval, jak bude 20 stupňů a první den se nesmim spotit, což půjde, protože už to trochu znám. Nebral jsem stan, protože zpátky jsem stopoval s kolem, který jsem tam zatím nechal. Takže hned dopoledne mě Němci totálně vypekli, jeden starší idiot mě zavezl nehorázně na jih Zhořelce, pročež jsem se klasicky hodinku na sluníčku prošel a byl jak prase už před obědem. Další jízda byla samozřejmě přes čáru k dalšímu sjezdu. Celkově slabota, někdy v 7 večer jsem naštěstí chytil na S8 stopa až do Varšavy. Tam jsem se objevil na jihu, takže jsem si vzal metro (1,8 zlotý na dětskej, pohoda) a vyjel na Marymontu u obchvatu. Tam jsem vyrazil na stopa kolem půlnoci na nájezd, ale nic moc tam nejelo. Zatímco jsem vyhlížel místo na natažení hamaky, šla kolem nějaká mladá kočka, a že mi moc šancí tou dobou nedává, a že se můžu jít k ní, asi tak 500m dál, vychrápat. Stará s válečkem v myšlenkách, říkám – jedu dál, 600km za den je mi málo. No ale nechala mi číslo, tak jsem za půl hoďky šel stejně chrápat k ní. Celkem dost v pohodě slečna, nabídla mi pivko, špeka, pokecali jsme o stopu, squattingu, dumpster divingu… Ráno jsem vypálil brzo a valil dál. No nic moc. Někde v jižní Litvě mě vzal nějakej kamioňák, kterej mě vzal až na Lotyšský hranice, že jede do Ruska. Ale na tý čáře spal. Tak jsem za tmy chtěl stopovat dál, ale byla mlha, tak jsem si tam natáh hamaku a spal. Ráno jsem vyrazil asi v 7, takže za 2 hodiny mě nabral ten stejnej kamioňák a vyložil za Rigou. Kde jsem si vzpomněl, že jsem tam tu hamaku nechal. Jak jsem se dostal dál, už si moc nepamatuju, vim, že v Pärnu jsem zkoušel zadní cestu, a pak jsem raději přeskočil na hlavní na Tallinn a šlo to celkem fajn.
Cestou zpět jsem měl kolo, ale neměl hamaku, takže sranda. Rezervoval jsem si 4 dny, ale tajně doufal v 2, protože s kolem, vzláště silničkou v těhle končinách, se krásně překonávaj případný vzdálenosti (rovná cesta s širokejma krajnicema). Podle předpokladu byly čekací doby zhruba dvojnásobný (velmi často to bylo 40min např., místo 20min). Kamiony nic, dodávky pouze 2. Opět to stálo hlavně na malejch autech, jako už se mi stávalo dřív na stopu s kolem. Jeden Estonec mi vyprávěl o tom, že taky rád chodí po horách, že třeba byl na Pik Leninu a takovýhle. Říkám jak na to takovej obyčejnej Estonec jako přijde, že chodí VHT totálně amatérsky, když nejbližší vyšší hory jsou 1500km vzdálený Tatry? Prej normálně, já dělám pro lesy a tak. Každej den chodí po lesích, občas jezdí na kole, to je jako trénink dobrý. No, nevim, na tý placce 45m n.m. nic moc podle mě. Ale první rok prej šli Tatry, druhej rok Elbrus… jen tak, z fleku, bez ničeho. Respekt. V Rize jsem byl vyhozen na výpadovce na jihozápad, tak jsem se nechal vyložit na obchvatu, kterej neni dálnice, a tak jsem se těšil, jak si na tý jejich metrový krajnici těch 10km užiju. Krajnice měla 15cm, zbytek byla šotolina (na silničce peklo) a těch 10km to taky nebylo. No, potom jsem se dostal někam do Bausky, 25km před čáru, tak jsem místo čekání jel po svejch na čáru, kde jsem hodlal hledat a ptát se po hamace. Nikdo neuměl vůbec nic anglicky a ptali se mě, jestli hledám hotel. Takže bez hamaky jsem se jal stopovat dál, za soumraku to ale stálo za houby. Tak jsem jel dalších 6km na bus zastávku, kde za tmy v 8 večer mi půl hodiny nic nezastavilo, tak jsem se na tý zastávce vychrápal na lavičkách. Ráno to pokračovalo podobně, šlo to, ale žádný dálkový jízdy. Na obchvatu Kaunasu na mě z asi 100m vzdálenýho parkoviště hulákal jeden týpek, kterýho jsem neměl šanci slyšet, jen jsem se náhodou otočil tim směrem. Tak mě vzal do Lomži ve svý dodávce. Slušnej pohodář. Vezl nějaký akvárka na veletrh do Lodži. Dorazil do Lomži po 6tý večer, tak jsem chtěl pokračovat dál v rámci ušetření času, ale když jsem si to spočítal znova, započítal Varšavu a viděl, jak prší, tak jsem se nechal překecat a vychrápal jsem se v jeho dodávce. Měl to rozdělený na dvě části, svou měl vyhřívanou a připravenou na spaní, vzadu měl plno polystyrenovejch krabic, který mi vyrovnal jako matračku, a tak jsem se luxusně vychrápal. Ráno jsme dojeli na jižní okraj Lodže, kde jsem to měl asi tak 200m na můj nájezd na S8 směr Vratislav. Bylo tak půl dvanáctý a auto mi zastavilo asi tak za půl minuty. Vedle jsem viděl odhozenej karton s nápisem „Breclav“. Borec na prvnim sjezdu sjel a že jede mimo dálnici (samozřejmě mluvil polsky, takže to nebylo na 100%), ale jede mym směrem a tak. Tak mi ve 160km/h vysvětlil, že musel sjet z dálnice, protože nemá papíry, vzali mu je za rychlost na 3 měsíce. Jeho kámošovi prej vzali papíry na rok. A tak si koupil skůtra a tak ho to chytlo, že s tim začal jezdit na dovču do Řecka, do Mongolska, něco povídal snad i o zápisu do Guinessovky. To je všechno hezký, ale idiot mě vyhodil ve městě, který je od dálnice hodně daleko a nijak mě vlastně neposunul. Tak jsem stopoval ztama a dostal se asi 5km před dálnici na jedno auto docela dost se štěstím. Tam jsem dojel po svých a čekal na nájezdu. Ne přímo na nájedzu, protože předtim měli hovada zákaz chodcům, tak jsem stopoval všecky 3 směry. Za hodinu a půl mi samozřejmě zastavilo asi 5 lidí, že mě vemou na Varšavu. Nakonec mě vzal nějakej týpek středního věku s Jeepem a podvalem. Kolo přikurtoval na podval, na styčný plochy rámu a podvalu jsem omotal kapesníky, ale stejně mi to odřel. Naštěstí ale se zajížďkou někam za Walbrzych, kde jsme nakládali nějaký role na stavbu, mě vzal až na hranice do Zhořelce. Tam mě vyložil až v půl desátý večer, a tak jsem těch posledních a taky i ve dne nejtěžších 50km, prostě dojel po svejch. Takže za 3 dny.
Tomáš Kozler
