Posouvám se o pár desítek metrů dál, kde to vypadá na perfektní místo na stop. V Norsku je to moje premiéra a tak jsem zvědav, jak to dopadne. Četl jsem na netu dobrý ohlasy, a navíc na hitchwiki mapách jsem tohle místo našel s dobrou recenzí. A podařilo se. Čekal jsem asi 10 minut a ve tři hodiny odpoledne mi zastavil 32 letý kněz ve škodovce. A co by ne, jede přesně na místo kam potřebuju. Obavy po tomhle úspěchu trochu klesly, tak jsem zvědav jak to půjde dál… Daniel mě vysazuje na parkovišti a já musím dojít pár set metrů na další zastávku, kde počkám na další spoj. Zvedám palec asi tři minuty a hned mi zastavuje slušná paní v červené Tesle. Prý jede na party s psychicky postiženými lidmi. Zajímavé. Dovezla mě jako zajíždku až k ferry v místě Hatvik, kde jsem se s ní rozloučil a naběhl na odjíždějící loď. Rychle vstřebávám prožité momenty, a napadá mě, že na lodi vlastně musím obejít zaparkovaná auta, protože osobní kontakt je pro stopování nejlepší.
Ťukám na třetí okénko u auta a seznamuji se s Remim, opravářem aut který má svojí vlastní farmu. Byl nadšený, že mě poznává a hned mi začal vyprávět o práci se svými ovcemi. Řekl mi, že jede směrem na Eikelandsosen, a že tam můžeme spolu nakoupit jídlo. Souhlasím a vyjíždíme z lodi pryč. Remi mi vypráví, jak byl unavený ze všedního života, a že jeho snem bylo pořídit si farmu se zvířaty. Tu si před rokem koupil, a teď musí obhospodařovat velký pozemek. Nevěděl jsem jak velký, dokud mi neukázal na velikou horu před námi. Jo, tu prý teď vlastní, a může na ní zastřelit až 3 jeleny ročně. S Remim se přátelsky loučíme a vysazuje mě v malinké vesničce Holdhus, kde si stoupnu na zastávku a doufám v další autostop. Tentokrát čekám déle (ve skutečnosti asi 20 minut…) dokud mi nezastaví Svinn, který jede domů z práce v Bergenu. Ptá se: „Kam jedeš?“ Směrem na ferry odpovídám. „A nejedeš náhodou až do Rosendalu?“ Překvapeně souhlasím a vyrážim na dvouhodinovou cestu stopem. Takové dlouhé trasy na jeden zátah jsou perfektní. Člověk si aspoň trošku odpočine a dobije si telefon v autě.
Přijíždíme na další přejezd fjordu a tentokrát čekáme půl hodiny. Mezitím se dozvím, že Svinn je
jakýsi inženýr ohledně mně neznámých strojů. Prý byl dřív i potapěč. To jsem pochopil víc. Laskavě za mě platí jízdenku a veze mě až do městečka Rosendal. Říkám mu, že bych chtěl navštívit místní zámek se zahradou Baroniet Rosendal. Souhlasně přikyvuje, protože je to takové místní panství. Ukazuje mi ještě místa kde bych mohl zakempit se stanem, ale to ani neví, že nakonec úplně náhodou skončím právě v tomhle panství ve vlastním pokoji. Tomu já říkám krása stopování!
(V zahradě jsem se náhodou potkal s paní která má objekt na starosti. Byla celá žhavá pro umění a mladé studenty, takže byla nadšená z toho, že studuji grafický design a umění. Řekla, že mám štěstí, že zrovna dneska mají volné pokoje, které pronajímají právě studentům a jeden z nich mi pro dnešní noc nabídla zdarma! K tomu jako bonus dostávám knihu o aktuální výstavě a spoustu pohledů. Taky hned volá kolegovi ve vedlejším domě, aby mě očekával, a předal mi klíče od pokoje. Nevěřím svým uším ani očím, když vcházím do svého luxusního pokoje ve statku postaveném v romantickém slohu. A to jsem počítal se stanem a spacákem.)
Druhý den – Rosendal – Bondhus
Jako první když jsem sešel z Baroniet Rousendal do městečka se stejným názvem, jsem hledal obchod kde bych koupil baterky do foťáku. V jednom obchodu jsem nakonec baterky našel a k tomu si pořídil i norskou vlajku (byla to nejlevnější věc v obchodě), se kterou jsem poté stopoval. Popošel jsem asi 150 metrů od obchodu, kde městečko končilo a kde silnice pokračovala dál podél fjordu. Stopuju pár aut, na všechny mávám radostně vlajkou a za chvíli mi zastavuje mladý snědší kluk v bavoráku, který zrovna jel na ferry. Po chvíli povídání mi říká, že pracuje na místní lososí farmě, spolu s celou jeho rodinou. Má na starosti ryby krmit a kontroluje jejich velikost. Při řízení se kouká na rozpis ferry a zjišťuje, že má půl hodiny fóra. Sám navrhuje, že mě hodí 15 minut dál po silnici, aby pak měl zas 15 minut na cestu zpátky. Nadšeně přikyvuju a dál se vezu krásnou krajinou s výhledem na fjord. Mým dnešním cílem je vesnička Bondhus, ze které plánuji vyrazit na jednodenní trek k jezeru a ledovci. Chystám se tam určitě přespat, ale celý den prší, tak přemýšlím dopředu jak se v horách zaopatřím. Rybář mě vyhazuje ve vesničce Ænes, která je už za půlkou cesty. Věděl jsem už, že stopování v Norsku jde levou zadní a že ani se světlem si nemusím dělat starost, a tak jsem na stop a trek do hor vyrazil po třetí hodině. Zní to směšně, ale když víte, že šero bude až kolem půlnoci, tak máte času spoustu a nic vás nenutí vstávat brzo ráno. V této vesničce si beru bundu a pláštěnku, déšť se zintenzivňuje a je asi tak okolo 10°C. Popocházím zpod stříšky dál k silnici a zkouším někoho stopnout. Moc se nedaří, a tak se dávám do chůze, abych jen tak nestál na dešti. Najednou před sebou vidím úzký most přes řeku, na který se vejde pouze jedno auto. Říkám si, že ten most radši přejdu a nebudu řidiče uvádět do rozpaků. Pokračuji dál a rozhlížím se po vodě a mracích. Koukám za sebe a vidím, že jsem přešel jakási stavení u kterých vedle pár lodí rybařila dvojice na molu. V dešti mi to přišlo jako perfektní scéna a tak jsem se vrátil přes most až na jejich molo. Po patnácti minutách focení a pozorování sourozenců (kluk a holka) se vracím na silnici, kde si i batoh zabaluji do pláštěnky a pokračuji dál.
Ihned mi staví dodávka, ironicky až za mostem který teď musím přeběhnout, a otvírá mi mladý Audun (viz foto). Moc milý stavař, který mi poradil se spoustou věcí, zastavil mi na místa k focení a diskutoval se mnou o výšlapu do hor. Dorážíme do údolí Bondhus, kde si ještě chvíli povídáme v autě. Kontroluje pro mě předpověď počasí, ale nakonec se oba shodujeme že v Norsku předpověď stejně nefunguje. Jdeme se rozloučit a Audun mě požádá o fotku, tak já o ní požádám také. Přátelsky se loučíme a přejeme si štastnou cestu. Koukám jak odjíždí a vyrážím údolím směrem k jezeru. Jsem celý nadšený z tak jednoduchého stopu, že o ten zítřejší se ani nebojím.
Teď mě už čeká krásný, několikahodinový trek a stavění stanu v dešti. Někdo to vidí možná jako nepříjemné, ale pro mě je to součást žití. Díky takovým situacím se teprve cítím jako součást stvoření! Po pár hodinách se převléknu do posledních zásob suchého oblečení a připravuju se za světla ke spánku, trochu zmrzlý, ale spokojený.
Třetí den – Bondhus – Norheimsund
Třetí den na cestách stopem jsem vyrazil kolem osmé hodiny z hor zpátky do vesničky Bondhus, kam jsem dorazil asi za dvě hodiny. Dávám se dohromady, balím pláštěnku a bundy, a v tričku a s norskou vlajkou vyrážím na cestu doprava podél fjordu. Kochám se výhledy na kopce a vodopády a mezitím už projíždí několikáté auto. Zvedám palec a asi po třech minutách mi zastavuje mladý hippík Johaness, který zrovna dokuřuje jointa. Ptá se, kam jedu, a zjišťujeme, že mě může svézt nanejvýš tak pár kilometrů. Každý stop se počítá, a tak nasedám a ve staré VW dodávce ihned dostávám sušenky a napít. Vzadu v sedačce taky sedí přibližně roční dítě, na které mi pak v zatáčce spadne těžká krosna. Johannes je s tím ale vpohodě a vypráví, jak jede na jakési školení o farmaření, že být farmářem je jeho sen a že pojede asi 7 hodin. Vyhazuje mě na rozcestí a já koukám že moc frekventovaná silnice to není. Naštěstí ale ihned přijíždí stříbrný passat a zastavuje. Rychlé stopy jsou tu už rutinou, ale tohle je můj rekord! Stavař, jehož jméno jsem zapomněl, mě veze až do Jondalu skrz několik tunelů. Jondal je malinká vesnice s přístavem, kde se zrovna děje nějaký happening. Řidič mi vysvětluje, že jde o veřejný den jejich vesnice, a proto jsou všichni venku. U silnice vidím stánky s jídlem, babičky co pečou palačinky, burgery z lososa a slyším hudbu.
Vysedám hned u parkoviště na ferry a začínám klepat na okénka. Pár prvních mě odmítá, někdo jede jiným směrem, někdo zase na svatbu. Pak narážím na Roberta, Švédského doktora z Litvy, který při operacích podává anestetikum. Není moc výřečný, dost váhá, ale nakonec kývne a trochu se spolu rozmluvíme. Na palubě mi vysvětluje, že jezdí do Norska třikrát ročně na operace, kde je připraven 7 dní v týdnu, 24 hodin denně operovat. Je také nadšený z mého focení na film a z fotek přírody. Z lodi spolu jedeme asi dvacet minut, mluvíme o práci a nebo mlčíme. Mým cílem je městečko Norheimsund kde se mám potkat s přáteli. Robert mě vysedá hned u lokace a přejeme si štastnou cestu. Jsem na místě a tím končí dnešní a dokonce celý stop v Norsku. Další příležitost jsem totiž už nedostal, na cestě Norheimsund – Bergen mě svezl kamarád autem. Zadarmo. To by šlo taky počítat jako stopování 🙂
Prokop z redakce Stopujeme východ
