Nejsem přece posera. První den stopu jsem ještě složila zkoušku z Konstrukční geometrie, nahodila jsem batoh na záda a nastoupila s Peťou na vlak z Olomouce do Ostravy. Plán byl následující – v Ostravě se dokodrcáme na výpadovku jménem Bohumínská a uvidíme, co se bude dít. Bohumínskou jsme skutečně našli a společně s nápisem „Polska“ na stopovací cedulce se začal psát i náš příběh. Jako první nám zastavil frajer v luxusním autě. Dovezl nás kamsi do Polska, odkud nás pak vzal nějaký mladý zoban v hranatým golfu. Všichni byli moc milí, ale nějak jsme začínali zjišťovat, že komunikace s Poláky bude složitější, než jak jsme si malovali. Tak třeba slovíčko „šukat“… když něco takového poprvé prohodil řidič náklaďáku, co nás vezl z městečka jménem Pszczina do Osvětimi, jen jsme tak na sebe s kolegou koukli a mysleli si něco o sprostých manýrech. Když nás ale v Polsku šukat posílali neustále všichni, začalo nám být jasné, že jsme ztraceni!
První noc na stopu jsme netušili kam hlavu složit. Zůstali jsme v Osvětimi, avšak nebylo zcela jasné, kde si postavíme náš látkový palác. Nakonec jsme šli do hospody a pak, dostatečně posilnění s hlavou plnou kreativních nápadů, jsme si ustlali pod jedním mostem v parku. Nápad to byl dobrý, leč nebezpečný. Ukázalo se, že si nás obhlíží místní zvěř. Nad ránem na nás zírala od řeky vyplašená liška, která stopaře snad v životě neviděla. Korunu tomu však nasadil jeden postarší polský padesátník, který v parku kousek od Auschwitzu právě venčil svou spokojeně si požvýkávající kravku. Docela překvapení. Na první jitro v zahraničí celkem slušné.
Nemotorně, neochotně avšak nadšeně jsme se vydali hledat místo na další stop. V celém Polsku jsme se zdrželi snad pět dní. Viděli jsme Krakow, spoustu křížů, spoustu Janů Pavlů II., ale hlavně jsme viděli lidi. Byli vstřícní, usměvaví a ochotní. Během stopu se nám staly dvě hlavní situace oslavující lidskou dobrotu, altruismus, srdnatost a chrabrost. Z nich se právě jedna přihodila v Polsku. Pršelo a bláto bylo, stan i batoh nám to promočilo. Ve studené pláštěně stopuje se mizerně. Milý řidič ochotný, spáchal zločin ukrutný. Netušící stopaře vysadil kdesi mimo mapu ve strašném zapadákově, kde jezdila auta frekvencí jednou za 15 minut! V dešti, v zimě, počínající večer ubíral na viditelnosti. Co teď? Padl nápad, že se opět vyspíme pod mostem, jak jsme si to natrénovali v Osvětimi, ale vedle byli dělníci a ráno by tam jezdila vozidla stavby. Už byla tma a my furt nic nenašli. Lilo jako z konve. Snad v zoufalství, snad instinktivně jsme procházeli kolem dřevěného altánu, který stál naproti úředně vyhlížející budovy. Kolem tma, jen ve tmě z altánku svítilo světlo cigarety – je to jasné, někdo tam kouří. Sebrali jsme smělost a vyrazili se kamarádit. Ukázalo se, že tam sedí supinka kamarádů asi našeho věku. Posedávali, hovořili a obecně se dobře měli. Zeptali jsme se, zda se můžeme přidat. Chvilku koukali jako na větvi. Pak se kdosi otázal, zda jsme Češi. Hrozně je to udivilo. Dovolili nám rozložit mokré věci, usušit se a převléknout. Pomohli nám srazit lavice a utvořit tak improvizované lože. Zatímco se s námi dělili o přístřeší, my jsme se rozhodli podělit se o zážitky a domácí slivovici. Čas příjemně ubíhal a od té doby se těším, kdy konečně zase pojedu přes Polsko, přes vesničku zvanou Tyrawa Wołoska a potkám sympatické mladé lidi, co si utahovali z naší mateřštiny. Aby toho nebylo málo, tak nás ráno Marcin zavezl do Przemysle a vybavil domácí vepřovou paštikou, chlebem a nějakým dalším jídlem.
Následujícího dne nás čekal hraniční přechod. Hranice Ukrajiny působily drsně. Chudoba na nás křičela ze všech stran skrze drobounké šátkové babušky s knírem a vyzáblé bez kníru. Všichni na Ukrajině na nás vzhlíželi jako na boháče i přes to, že jsme za sebou měli 5 dní cesty stopem, žádnou sprchu a žádné pořádné jídlo. Můj druh mi kázal, ať se neukazuju, že v Polsku jsem sice byla jeho zrzavá jízdenka, tady prý mě ale revizorům ukazovat nechce.
Ukrajina proběhla zajímavě. Mísily se v nás pocity lítosti, obdivu, úžasu, dojetí. Na účet Ukrajiny musím říct snad jen jednu nevystihující skutečnost – nikdo se tam s ničím dlouho ne***e. Dělají věci na punk. V jedné budově je nádherná prosperující hospoda s bohatým výběrem piva, zvenku nádherná stavba, ale když člověk vstoupí do vnitra a jde jak se patří do zákulisí, zjistí, že se barák rozpadá zevnitř a že hotel, který jste si objednali se podobá spíše pokoji vysokoškolských studentů … ke kterým přijela rodina … ke každému z nich.
Spala jsem tehdy na pokoji s šesti slečnami. Koukaly na mě jako na zjevení, ale mě to bylo jedno, protože jsem poprvé za těch 7 dní usínala v posteli a vysprchovaná. K Ukrajině ještě zmíním, že vlak ze Lvova do Oděsy stál v přepočtu necelé 300,-. Ve městečku Zátoka vám prodají slanou balenou vodu a komáry není radno provokovat, protože zápaďácký OFF je na výchoďácký komáry malej pán. Autobusová stanoviště připomínají divoký Western, záchody jsou plynové komory a pyrožky od místních jsou nedoceněný gurmánský poklad. Za stop se v místních končinách občas platí jako za autobus, tak s tím kamarádi počítejte.
Nechci být nepříjemná, ale Ukrajinu jsem opouštěla s úlevou. Unavovalo mě stranění se lidí. Ne snad, že by byli zlí, jen nepůsobili moc důvěryhodným dojmem. Všechno se změnilo, když jsme navštívili Rumunsko! Rumuni jsou prostě bezvadní! Když jsme došli na hranice Moldávie a Rumunska, málem jsme dostali infarkt. Pan celník nám silně zabarvenou angličtinou vysvětloval, že zemi můžeme opustit pouze v nějakém voze. Pěšky že to prý nejde. Skleslýma očima jsme pozorovali dlouhou kolonu aut, z nichž každé mělo otevřené dveře, v každém nějaký Rumun či Moldavan seděl slunečnicová semínka loupajíce. Už už jsme očima vybírali svou oběť a pomalu se sázeli kolikáté auto nás vezme pod svá křídla, ale nestalo se. Ani ne do 5 minut přišel celník, že mu skončila šichta a že nás převeze. A převezl.
O Rumunsku tolik: Skvělí lidé, bezva jídlo, tuna předsudků. Toulaví psi, medvědi, vlci, upíři. Hned druhý den, co jsme stihli obdivovat Rumunsko, nám zastavil frajer, který nás svezl asi tak 150km. Poté nás ubytoval doma. My jsme nakoupili hostinu a chtěli jsme se podělit o naši českou pálenku, to ale frajer odmítl a místo toho nám zabalil na cestu svou vlastní pálenku. Prozradila bych jeho jméno, ale bylo maďarsky-rumunské, takže se nám těžko vyslovovalo, natož abychom ho zvládli zapsat. Další nádherná ukázka lidského altruizmu, štědrosti a laskavosti. Poskytli nám i s jeho spolubydlícím mapu a dobré rady: „Nespěte ve stanu, v horách jsou medvědi, na krajích měst toulaví psi a ve městech cikáni!“ Venku ve stanu jsme nakonec spali, ale ustanovaní na střeše jedné restaurace, kam na nás medvědi a psi nemohli a cikáni na nás neviděli.
Ohledně mentality lidí můžu napsat samou chválu. Ne mnoho Rumunů 40+ umí anglicky. To spíše uspějete s italštinou, francouzštinou, němčinou, španělštinou,… Porůznu totiž vyjížděli do zahraničí za prací. Naopak Rumuni kolem dvaceti anglicky válí skvěle. Ti se s vámi ale dají do řeči zřídka.
Byť je Rumunsko poměrně chudá země, obyvatelé jsou tam hrdí. Velmi rádi turisty provedou okolím, ukážou zajímavosti a kulturní památky, kterých mají opravdu plejádu. Jazyková bariéra není tak velká. Pokud lidé chtějí, domluví se vždycky. No – a rumuni chtějí! Domů jsme dorazili ve večerních hodinách. Přijeli jsme posledním vlakem z Maďarska do Brna. Celková cesta nás vyšla na 16 dní. Zážitky si budeme pamatovat snad napořád. Z výletu jsem ušetřila 50 éček, za které jsem si koupila lepší batoh. Ten můj se mi po cestě tak šestkrát roztrhl. Takže milí stopaři – šití s sebou!
Karolína Sládková
