Irsko je skvělá země, a pokud budete trpěliví, určitě dřív nebo později narazíte na nějakou levnou letenku. Mně se tenkrát podařilo sehnat jednosměrnou letenku asi za tisícovku, a protože to bylo moje první větší stopování, byla jsem víc než ráda, když jsem sehnala na cestování parťáka. Na couchsurfingu mi tenkrát napsala Karin, jestli bych někdy někam nechtěla jet společně. Neodradil ji ani odlet za pár dní a nejasná vidina několika dalších týdnů a měsíců, a tak jsem usoudila, že všechny důležité atributy parťáka na cestování splňuje přesně podle mých představ. Myslím si totiž, že cestovat sama je skvělá a ničím nenahraditelná věc. Když ale vedle sebe máte na cestě správnýho člověka, se kterým můžete sdílet všechny ty báječný zážitky, který na vás bez pochyby při stopování čekají (nebo prostě sdílet jedno pořádně vychlazený pivo v zastrčeným irským baru, co si budeme povídat, to jsou teprve zážitky) je to prostě úplně o něčem jiným.
S Karin jsme se poprvé v životě viděly až v Dublinu. Přes couchsurfing nás ubytovali čtyři místní kluci, shodou náhod jsme byly právě jejich stými couchsurfery a navíc se další den všichni stěhovali pryč, takže pozvali dalších asi třicet couchsurferů a o pořádný irský craic tak nebyla nouze. I přes stejnou výslovnost totiž irský craic nemá nic společnýho s českým ekvivalentem pro kokain a jde prostě jen o to se v Irsku fakt dobře pobavit, což jsme splnily na sto procent. Dublin, a vůbec Irsko obecně, je vlastně v mnoha ohledech docela podobný životu, na jaký jsme (nebo alespoň já) zvyklí u nás v Česku. Lidi jsou milí a ještě milejší jsou u pár půllitrů piva, umí se bavit a i když není úplně nejlepší počasí, vždycky se najde někdo, kdo začne hrát na nějaký hudební nástroj. Dokonce bych řekla, že starý český „co Čech, to muzikant“ postupem času bere za svý a o to víc to teď platí o Irsku.
Po dvou dnech strávených v Dublinu byl čas vyrazit s palcem nahoru do Belfastu. Dublin není nijak velké město, ale vede kolem něj dálnice a je docela těžký se na ni napojit. Jednou z variant je vzít si bus a nechat se dovézt do menšího městečka kus za Dublinem. My jsme to ale riskly, šly jsme kus za město pěšky a odtud se snažily dostopovat za město. Nutno říct, že to nebylo úplně nejsnadnější, ale zhruba po čtvrthodině stopování nás vzala milá paní, která nás zavezla na benzínku u dálnice a dala nám na cestu vodu (protože v květnu už začalo být docela vedro i v Irsku, a tak jsem brzy začala litovat, že jsem si vůbec sbalila zimní bundu). Od benzínky jsme chytly sympatickýho irskýho tátu, kterej nás odvezl přímo před barák Sama z couchsurfingu, u jehož rodiny jsme spaly další dva dny. Ačkoliv za mě jednoznačně vede Dublin, z Belfastu je ještě pořád cítit revoluční nálada a některým místům je prý pořád lepší se v nočních hodinách vyhnout. My jsme se jim vyhnuly docela velkým obloukem a udělaly si jednodenní výlet nahoru na sever k Giant’s Causeway, Carrick-a-Rede Bridge a Bushmillský destilérce. Cesta vede i okolo Zdi, kde se natáčelo Game of Thrones. Vzhledem k tomu, že jsem neviděla ani jeden díl (shame on me, vím), mě zastávka příliš nenadchla, ale ochutnávka Bushmill whiskey to rychle napravila.
Z Belfastu jsme začaly stopovat kousek za městem, nemusely jsme čekat dlouho a zastavila nám paní s dodávkou plnou slámy a hnojiva na svou farmu, takže jsem se zase chvilku mohla cítit jako doma na Vysočině. Odvezla nás podél jezera Lough Neagh k benzínce asi sto kilometrů za Belfastem, odtud nás vzal dalších sto kilometrů až do Sliga jeden z místních, a protože se začalo stmívat, napsal nám svoje číslo, kdybychom neměly kde zůstat nebo potřebovaly ještě někam odvézt. Jelikož už je celý tohle dobrodružství starý tři roky, mám občas problém vzpomenout si, na kolik stopů jsme jednotlivé trasy jely, jak se všichni ti lidé, co nás vzali jmenovali, jakej byl jejich osud a o čem všem jsme si s nimi povídaly. Z malého městečka Sliga jsme nicméně dostopovaly za pomoci mladého páru přímo k pláži, kde jsme si dali pivo, ubytovaly se poprvé za celou cestu v hostelu a šli si do baru poslechnout místní, kteří tráví dny surfováním a večery hraním po hospodách.
Za sebe musím říct, že Sligo je jedno z míst, který mají v Irsku tu největší atmosféru. Samozřejmě jsem nebyla všude a je to jedna ze zemí, kam se budu vždycky ráda vracet, nicméně pokud vám zbyde v Irsku byť jen jeden den, Sligo je místo, který byste minout neměli. Už jen kvůli tomu, že oproti jiným místům tam prakticky nenarazíte na turistu. Stopem ze Sliga do Galway to byla rychlovka, vzal nás kolem pobřeží irskej děda, kterej cestoval v mládí snad úplně všude. V Galway jsem také poprvé usoudila, že jsem někdy fakt hrozná dilina, a že s sebou na stop nepotřebuju milion triček a milion sukní. O pár týdnů později jsem poslala obří balík oblečení zpátky domů a od tý doby jsem už s sebou nikdy netahala víc než je nezbytně nutné. Make up, kterej vlastně ani nevím, jak se používá, jsem rovnou vyhodila a pořídila si čtečku a těžké knížky jsem rozdala (takže teďka alespoň po Irsku putují ty nejlepší kousky od Kundery, Čapka, Havla a Hrabala, lepší PR jsem snad Česku ani udělat nemohla, ne. 🙂
V Galway jsme spaly asi týden u Cormaca přes couchsurfing. Přestože je Galway skvělý město, týden je určitě víc než dost. V průběhu tohohle výletu jsem se ale dozvěděla, že jsem postoupila do druhýho kola přijímaček na vejšku a tak jsem absolvovala rychlou cestu Galway-Dublin-Praha-Dublin-Galway. Long story short, ačkoliv tahle zajížďka nebyla úplně low cost, přijímačky jsem zvládla úspěšně, takže to myslím stálo za to. A jak líp je oslavit než dobrým točeným Guinnessem a pořádným irským craicem.
Po dvou týdnech v Irsku přišel čas změnit lokalitu, a přestože si snadno umím představit strávit v Irsku ještě dalších pár týdnů i měsíců, stouply jsme si na začátku července s palcem nahoru ke galwayské silnici směrem na mini letiště Knock. Tenkrát nás vzali dva dědové, takoví ti, kteří si v polovině cesty dají partičku šachů nebo karet, típnou žváro a jedou dál. Přímo na letiště nás potom odvezla z odpočívadla mladá slečna, která, stejně jako my, jela na letiště na poslední chvíli. Loučit se s Irskem bylo těžký, ale pohled na fjordy a ostrovy těsně před přistáním na skotské letiště v Glasgow byl dobrou náplastí a mohly jsme tak čelit dalšímu, tentokrát skotskýmu, dobrodružství.
Aneta Jelínková
