Do Tbilisi jsme přiletěli 26. června asi v 5 hodin ráno místního času. Z letiště jedeme taxi a je vidět, že jsme všichni poměrně unavení. Ještě není ani poledne a my už máme po městě v nohách pěknou řádku kilometrů, a rozdělujeme se. Přesto obě skupiny po třech volí spíše odpočinkový program. Další den už ale ve městě být nechceme, navíc je nám jasné, že město si ještě později užijeme. V tu dobu ani netušíme jak moc. Vyrážíme tedy na autobusové nádraží. Spíš je to kombinace maršrutek, taxíků a lokálních minibusů, ale tak už to na východě bývá. Míříme do asi 280 kilometrů vzdáleného Yerevanu, hlavního města Arménie. Zde trávíme 2 dny a právě druhý den dopoledne vyrážíme do oblasti jezera Sevan. Jedeme taxíkem. Cena je zanedbatelná, obzvlášť poté co se rozdělí mezi šest lidí.
Sevan je krásné jezero a i přesto, že je poměrně studené se v něm koupeme a vyrážíme na cestu směrem do hor. Je asi kolem třetí hodiny odpoledne a pomalu nám dochází, že pokud chceme být v horách nějak rozumně, dojít k nim nebude nejlepší způsob. A tady pro většinu z nás nastává zlomový okamžik celé dovolené, možná i určité životní epochy. Dostal jsem totiž ten geniální nápad. Natáhnout ruku směrem k silnici a prostě to zkusit. Do té doby jsem stopoval jen párkrát. Zkušeností jsem moc neměl, přesto asi nejvíce z naší skupiny. Po rychlé domluvě se dělíme na dvě skupiny po třech a každá skupina si nechává pár set metrů rozestup.
Moje skupina stopla první. Dva sympatičtí Arménci v zánovním Lexusu RX 400. Vezeme se asi 3 kilometry, přesto nám to časově pomáhá. Na druhou skupinu čekáme na smluveném místě asi 20 minut. I oni měli štěstí. Pokračujeme cestou do hor, ale něco je jinak. Všichni jsme nadšení z toho, že se náš spontánní nápad, tak dobře vydařil. Po dvou dnech v horách míříme zpátky do civilizace. A co myslíte, že je první věc, kterou děláme, když docházíme do vesnice? Ano, je to další pokus o stop. A potom další, další a ještě jednou další. Stopování se stalo stěžejním prvkem téhle dovolené. Postupně jsme se aklimatizovali na místní podmínky. Téměř nikdo nemluví anglicky, takže se učíme základní fráze v ruštině a ten z nás, který zrovna sedí u řidiče se s ním pokouší ze slušnosti, ale i ze srandy komunikovat. Stopování není těžké, občas je pouze obtížnější se domluvit na trase. Zastavují pouze dva typy řidičů. První jsou extrémně bohatí. V autech, kterých ani v evropě nejezdí mnoho. A druhý typ… no tušíte správně, že jde o ten opačný extrém. Ale o to je zážitek intenzivnější.
Hodně lidí se mě potom, co jsme se vrátili ptalo na jednu otázku. Proč? Proč jste stopovali, když jste mohli kamkoli jezdit jinak… Bezpečněji, možná rychleji a pohodlněji? Myslím si, že aby člověk dostal odpověď na podobnou otázku – musí něco takového sám prožít. Každopádně pokud tohle čteš, mysli prosím na jednu velmi důležitou věc, která se netýká jen autostopu. Až budeš na dovolený, na kterou ses dřel, šetřil a těšil se tak dlouho, vzpomeň si na tohle: Zážitky nemusí být příjemný, zážitky musí být intenzivní!
Erik z redakce Stopujeme východ
