Po necelých dvou hodinách přilétáme do Skopje. Ještě v letadle se dáváme do řeči s Lukášem Dvorčákem ze Slovenska, který letí za kamarádem, který tu pracuje. Ani jeden z nás tří nemá ponětí jak se dostat z letiště do centra města a navíc už je tma. Ptáme se tedy Lukáše, kterého jsme potkali v letadle, jestli nejedou do centra. Prý jedou a svezou nás, což je super, takže je hned jak vystoupíme ve Skopje zveme na pivo, protože tady v Makedonii je dovolená hladinka alkoholu když člověk řídí. S klukama ze Slovenska se po pár pivech loučíme a po prohlídce centra města míříme do hostelu, který máme booknutý. Potkáváme tam dva turky, kteří akorát přiletěli z Tbilisi, kde jsme společně byli v létě. Vyptáváme se kde bydleli a co tam dělali a zda stopovali. Zjišťujeme, že bydleli ve stejném hostelu jako my a tak si ukazujeme fotky.
Ráno vstáváme sice brzy, ale v hostelu už jsme poslední. Platíme tedy za noc a vyrážíme pěšky městem směr sever, směr Kosovo. Procházíme přes centrum, historický hrad a kolem Americké ambasády až na konec města k něčemu, co by se dalo nazvat “dálnice”. Žebrající děti na křižovatkách nás lehce překvapují, ale kousek za vojenskou základnou hlavního města nacházíme místo, které sice není ideální pro zastavení aut, ale začínáme zde stopovat. Po necelých dvaceti minutách staví mladý doktor, který je prý dentistou a odveze nás na nejbližší pumpu, odkud už jezdí kosované domů. Na pumpě tedy vyhlížíme auta se zkratkou RKS a malým modrým erbem na registrační značce. Kosované jsou, co zatím můžeme soudit, celkem nepříjemní a pokud ne, tak jsou alespoň v autě přeplnění. Na hranici je to asi 7 km, ale nikdo nás nechce svézt. Začínáme lehce panikařit, protože jsme uchození, ale nevzdáváme to. S Robinem jdeme k dalším dvoum autům, které přijely společně, ale řidiči říkají, že nás nesvezou a nebo za peníze. S těmi pár ruskými slovíčky co znám jim vysvětluji, že opravdu nemáme děngy a že potřebujeme alespoň na granicu. Opět chtějí peníze a že nás prý hodí až do Prištiny, což je z ruky, ale naším směrem.
Říkám, že ne a že chceme přes hranici a zadarmo. Nepříliš ochotně, ale souhlasí. Jsou to dva otcové s rodinami, takže se konfliktu nebojíme. Po cestě se naopak celkem rozveselí a na hraniční kontrole si dělají legraci že vezou uprchlíky. Díky tomu se nás paranoidně naladěná paní na celnici vyptává asi na tunu otázek typu: “Proč jedete do Kosova, na jak dlouho, co tady budete dělat, proč jedete z Makedonie a kdy pojedete zpátky?” Dostáváme razítko a pánové nás vysazují hned za hranicí. Přes národní park “Malet e Sharrit” si stopovat netroufáme, protože netušíme jak je to tam s frekvencí průjezdnosti. Plán je tedy stopovat směr Ferizaj a odtud do města Prizren, který je naším cílem. Přícházíme na první “křižovatku” na sever od hranice a hned první prázdná Lada Niva nám zastavuje. Nasedáme celí nadšení k pánovi ve středních letech, který na nás začíná mluvit Albánsky. Rozumíme mu pouze “Kaçanik” a “Ferizaj”. Kaçanik je město po cestě do Ferizaje. Nevíme do kterého z nich jede, ale my říkáme že potřebujeme do Ferizaje a tak prostě jedeme a uvidíme. Za necelých 40 minut vjíždíme do města, kam míříme. Ocitáme se v prostředí, které nám svojí náladou, neuspořádaností a provozem připomíná nějaké východoasijské město. Vystupujeme z Lady a náš řidič po nás chce 10 euro.
Vysvětlujeme mu, že jezdíme autostopem, sdílení aut, a že mu peníze dát nemůžeme, protože je vážně u sebe nemáme. Pán je celkem neodbytný a nepříjemný, ale my se nedáváme, já mu podávám ruku na rozloučnou a děkuji mu za jízdu. Z věčného vysvětlování a smlouvání jsme už celkem unavení a tak míříme na autobusový terminál odkud dojedeme 60 kilometrů do Prizrenu. Autobus jede až za dvě hodiny a tak si procházíme kus zvláštního
města, ve kterém jsme se ocitli. Do autobusu si kupujeme pivo a před setměním nasedáme. Zhruba v sedm hodin večer dorážíme k našemu hostelu. Jedna z prvních věcí, které po check-inu zjišťuju je, že hostel má střešní terasu, ze které je vidět na celé historické centrum tohoto města, které je osídlené už od dob Římské říše a památky v něm jsou z dob říše osmanské.
Vyrážíme tedy na noční procházku centrem, nakupujeme jídlo a pití na večer, který trávíme ve zpola opuštěném hostelu na terase a pozorujeme usínající město, zpívající mešity a osvětlené minarety. Kosovo je vlastně nakonec krásné.
Šimon z redakce Stopujeme východ
