Nedávat si nějaké přehnané cíle a uvažovat realisticky je základem stopování. Vážně! Pokud to nebudete brát skoro smrtelně vážně, může se stát, že vám přidaj další věci do bagáže, aby to nebylo tak lehký a pak ještě vyhodí na místě, kde projede auto jednou za hodinu – to nechceš!
Zpátky k cestě… Rozhlížím se kolem a vidím popelnice na tříděný odpad a s nimi i kus kartónu, který odnáším a beru si i podivný pohled uklízeče zrovna vynášejícího odpadky. Mezitím nechávám svojí krosnu ležet před benzínkou u regálu s destilovanou vodou nebo co to je, říkám si, jestli to někdo ukradne, tak mě nebudou bolet záda a co by s tím ty rodinky vlastně dělaly. Zahazuji stíhu a neřeším. Následně se vracím ke krosně a odpočívám s kávou v domění, že se o mě postará síla přítomného okamžiku. No, nějak se mu do toho nechtělo, tak rozmlouvám s belgickým párem na motorce, co už procestoval kus světa. To trvá asi 20 minut. Beru věci do vlastní huby a obcházím auta. Setkávám se s rodinkami s dětmi, auty nacpanými muslimkami všeho věku. Vzdávám to a jdu se projít po parkovišti, abych zkontroloval, zda nějaký ředitel kamiónu nebude odjíždět – mám smůlu – jedou buď na druhou stranu nebo staví na 8 hodinovou pauzu, jak mají ve zvyku.
Naštěstí vidím mladého floutka s dodávkou, která je nacpaná krámy všeho druhu. Ani se nanaději a krámy jednoho druhu ze sedadla spolujezdce se mísí s krámami druhého druhu v zadní části dodávky. Já spokojeně sedím a navazuji konverzaci. Mladík (nepamatuji si jméno, ale možná Zoltan – potkal jsem jich vážně hodně – viděli jste Star Trek?) jede do Szegedu do firmy svého otce, kde momentálně pracuje. Ukončil předčasně studium a teď neví, co se životem. Hbitě mu radím, ať se dá na psytrance, protože vypadal přesně jako týpek z psytrance party – dlouhý vlasy, hubený, vousy, jednoduchý oblečení v přírodních barvách z přírodních materiálů a zaváněl taky dost přírodně. Slíbil, že o tom bude přemýšlet :). vyprávím mu o freeparty fenomenu, kouzelným kolotoči a moc se mu to líbí… Jelikož je brzo dopoledne a já nechci ukončit svou jízdu, žádám ho, aby mě hodil kousek za Szeged na poslední benzínku před hraničním přechodem do Srbska, který je vzdálený zhruba 2 km.
Plán je následující – dám si kávu, vykonám všechny možné potřeby na místním WC, doplním si vodu a někoho si stopnu přímo tam nebo se v pravém poledni potáhnu s 15 kg krosnou pěšky na hranice.
Nakonec volím variantu “táhnout se s 15 kg krosnou pěšky na hranice” a protože jsem četl nějaké storky o nepříjemné kontrole na hranicích na hitchwiki, volím okliku a prolézám dírou v plotě (na hranicích :D) a v dálce vidím větší skupinu lidí uprostřed ničeho, později zjišťuji, že to jsou uprchlíci. Vůbec jim to nezávidím – nikde nic, jen prašná cesta, sluneční žár a tak 40 °C. Storka o nepříjemný kontrole se mění v nacházení vhodného jazyka pro přátelskou konverzaci a poplácání po hrudi od maďara příhraničáře s obstojnou polštinou.
Na Srbskou hranici to byla ještě štreka – znáte to, území nikoho, který je čistě pro tvorbu kolon, ve kterých se smaží lidi jak hranolky. Nechci s krosnou udělat ani jeden zbytečný krok navíc a tak se na féra začnu ptát lidí v koloně. Asi 4 auto – chlápek kolem 60 v renaultu, sám. Ukazuji mu na ceduli Beograd, po chvíli rozhovoru, kdy jsme si vůbec nerozuměli už sedím v autě.
Nejlepší stop! Během pěti minut se o Skenderovi dozvídám spoustu informací, proč už 15 let nevzal stopaře, že žije ve Švýcarsku a do rodné Makedonie jede po 10 letech, umí obstojně slovensky a je nesmírně upovídaný! Jo, tohle bude jízda! Skender mi nabízí cestu až do Makedonie – co? Pojedu nebo nepojedu? Skender pracuje jako řidič autobusu ve Švýcarsku, protože Makedonie nenabízí šanci ke slušnému výdělku. Stopaře 15 let nevzal, jelikož naposledy se probral bez dokladů a peněz v nemocnici. Slovensky umí díky milence z minulosti. Tu měl shodou okolností i v Sušici, z malého města na jihu Čech, ze kterého pocházím. Dotyčnou však neznám, to nic nemění na obskurnosti téhle informace… ze všech těch aut, co tam stály… To mě nesmírně nabudí, ale stejně jsem zralý na kávu, kterou si vzápětí kupuji v mekáči, ale neplatím, protože přesto nejede stop! Že jsem host a peníze budu potřebovat – tak začíná malé cyklení, kdy mi chce Skender všechno platit, včetně oběda v Srbsku. Daří se mi platit jednu kávu v Srbsku, víc ne. (Naštěstí je tam všechno mnohem levnější než u nás.)
Uvažuji kam až se Skenderem pojedu. Jedna možnost je Novi Sad a Rainbow Gathering, druhá Bělehrad, třetí Niš a čtvrtá Kumanovo v Makedonii. To je najednou možností… Nechce se mi rušit tu skvělou atmosféru, kterou máme v autě a jedu do Makedonie, sice jsem tam vůbec nechtěl, ale tak to asi má být, stopování a tak…
Celkově jsme spolu ujeli něco přes 600 km a strávili spolu skoro 8 hodin v největším vedru v autě, na benzínkách, v motorestech. Probrali jsme všechno možné i nemožné! Na makedonských hranicích ani nevím, zda mě pustí na OP a přijde mi ta situace strašně vtipná, nevím proč – je asi 9 večer a všude se potulují děsivě vyhlížející žebráci. Nakonec mě do Makedonie pouští a v Kumanovo beru snad jediný hotel – 29€ s večeří (Ohridský pstruh) a snídaní (omeleta) – snažím se smlouvat, ale nikam to nevede, tak sklopím uši a nakonec je mi to jedno, stálo to za to!
V hotelu potkávám poláckou výpravu, řidiče zájezdového autobusu, kteří mě berou mezi sebe. Obdivují mě a drží mi palce… Se mnou to však nic nedělá, moje ego už je dávnou dobu rozpuštěné…
Tomáš Helbig
